ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4019.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4019/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Mgr. J. H. , proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Městské části Praha 10, se sídlem v Praze 10, Vršovická 68, zastoupeného JUDr. Karlem Codlem, advokátem, se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, o zaplacení 550 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 76/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2016, č. j. 68 Co 457/2015-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce JUDr. Karla Codla, advokáta, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Předmětem žaloby bylo zaplacení částky 550 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí v přestupkovém řízení vedeném proti žalobci občanskoprávním odborem Úřadu městské části Praha 10. Z toho částku 100 000 Kč žalobce požadoval jako náhradu nemajetkové újmy za to, že byl shledán vinným ze spáchání přestupku a byl tak vystaven, jako bezúhonná osoba, psychickému strádání, částku 150 000 Kč požadoval jako satisfakci za psychické utrpení, způsobené tři měsíce trvající nejistotou ohledně toho, zdali nadřízený správní orgán zruší nezákonné obvinění žalobce, a nakonec částku 300 000 Kč požadoval jako náhradu imateriální újmy spočívající v tom, že v odůvodnění zrušujícího rozhodnutí správní orgán uvedl lživé údaje, pro které na žalobci ulpěla pomluva, že jednal nečestně.
Soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 550 000 Kč (výrok I) a stanovil, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované rozhodl, že se vedlejšímu účastníku na straně žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok III).
Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 600 Kč, a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v tom, že nebyla naplněna ani jedna z kumulativních podmínek odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu, a shledal toto rozhodnutí jako věcně správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, s doloženým právnickým vzděláním, včasným dovoláním.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Posuzované dovolání ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé trpí nedostatkem nutných náležitostí dovolání spočívajícím v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání a v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Tato vada, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyla žalobcem v zákonné lhůtě odstraněna (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel toliko opakuje svoji dosavadní argumentaci a nesouhlas s rozsudky soudů obou stupňů, aniž by z jeho podání bylo zřejmé, s řešením jaké otázky hmotného či procesního práva v napadeném rozhodnutí nesouhlasí, a aniž by vyložil, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
K zákonnému požadavku vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se vyjádřil i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „(…) novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že‚ velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Dovolání ani v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání.
Žalovaná, jejíž vyjádření nebylo sepsáno advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Náklady vedlejšího účastníka sestávají z odměny advokáta v částce 3 100 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů; ], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a sazby daně z přidaného hodnoty ve výši 21 % (§151 odst. 2 o. s. ř.), nicméně v případě městské části hlavního města Prahy lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li jí v řízení prokázán opak, nejsou náklady vynaložené statutárním městem nebo jeho městskou částí na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 137/2012). Na druhou stranu by bylo projevem nerovnosti účastníku, pokud by takto zastoupenému účastníkovi nebyla přiznána ani paušální náhrada hotových výdajů, na kterou by jinak jako nezastoupený účastník měl nárok.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu