ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4047.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4047/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyň a) A. V., b) J. D. , a c) M. S. , všech zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalované Mgr. M. N. , zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, o určení platnosti odstoupení od kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 232/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2016, č. j. 17 Co 465/2012-558, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2016, č. j. 17 Co 465/2012-558, se mění tak, že se potvrzuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. května 2012, č. j. 25 C 232/2010-308, v jeho odvoláním napadeném meritorním výroku III., jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že dopisem žalobkyň ze dne 18. října 2008 došlo k odstoupení od kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem ze dne 19. prosince 2005 ve znění dohody o změně ze dne 10. května 2006, uzavřené mezi účastnicemi, jejímž předmětem byl prodej domu v obci P. na pozemku a pozemku, vše v katastrálním území K..
Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2016, č. j. 17 Co 465/2012-558, v jeho nákladovém výroku II., jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. května 2012, č. j. 25 C 232/2010-308, v jeho nákladovém výroku IV., a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Daný případ je exponovaný již tím, že v předchozí době Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) vydal celkem tři (vždy pouze ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu) kasační rozhodnutí; zatímco na první (rozsudek ze dne 25. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2062/2013; všechna zde označená rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ) a třetí rozhodnutí (usnesení ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 30 Cdo 2848/2015) dovolací soud nyní pro stručnost toliko odkazuje, z (v pořadí) druhého svého rozhodnutí (rozsudku ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 3002/2014) považuje za nezbytné (pro připomenutí zásadně významných okolností a závěrů ve vztahu k nyní provedenému dovolacímu přezkumu) citovat z něj následující pasáže:
„Účastnice tohoto řízení dne 10. května 2006 uzavřely dohodu, jíž v části výše kupní ceny a její splatnosti změnily kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod předmětného nemovitého majetku z(e) (spolu)vlastnictví žalobkyň do vlastnictví dovolatelky. Dle takto uzavřené dohody k úplnému vypořádání kupní ceny dovolatelkou mělo dojít realizací poslední splátky kupní ceny ve výši 8.800.000,- Kč ‚na účet advokátních úschov JUDr. K. R., advokátky ČAK 3848, se sídlem v Praze 6. Lotyšská 648/4, vedený u HVB Bank a. s., Vítězné nám. 10, č. ú. 600277046/2700 do 31. 5. 2006.‘ Pokud tedy dovolatelka do tohoto termínu žalobkyním na označený bankovní účet neuhradila kupní cenu, ocitla se dnem 1. června 2006 v postavení dlužníka v prodlení. Neboť původně sjednaný závazek zaplatit kupní cenu ve výši a způsobem sjednaným v označené kupní smlouvě byl změněn v rozsahu písemně uzavřené dohody, což odvolací soud (v jím prvně vydaném rozsudku) zjevně nereflektoval, dovolací soud proto v kasačním rozhodnutí citoval vyložený právní názor ze svého rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Odo 566/2001, že v takovém případě původní platební povinnost uhradit kupní cenu v původním termínu již nemůže obstát. Přitom z pohledu řešení této věci nebylo a není podstatné, zda v onom odkazovaném rozhodnutí dovolací soud činil výklad o privativní novaci, nýbrž bylo a je relevantní, zda změna výše kupní ceny a její splatnosti, měla, a pokud ano, pak jaký právní význam z hlediska posouzení podmínek pro odstoupení od převodní smlouvy, k čemuž mělo podle odvolacího soudu dojít jednostranným adresovaným právním úkonem žalobkyň ze dne 18. října 2008, který se měl blíže nezjištěného dne (zřejmě ještě téhož měsíce a určitě roku) dostat do dispoziční sféry dovolatelky.
V návaznosti na svoje předchozí kasační rozhodnutí proto Nejvyšší soud setrvává na závěru, že jestliže mezi účastnicemi došlo (písemnou formou) ke změně jimi uzavřené kupní smlouvy v části výše kupní ceny a její úhrady, a jestliže kupní cena měla být vypořádána ve splátkách, z nichž poslední splátka měla být učiněna do 31. května 2006 na označený bankovní účet zmíněné advokátky, pak pokud dovolatelka v takto změněném termínu neuhradila zcela kupní cenu a dnem 1. června 2006 se ocitla (stran úhrady kupní ceny) v postavení dlužníka v prodlení, pak jí měla být ve smyslu §517 odst. 1 obč. zák. žalobkyněmi poskytnuta dodatečná přiměřená lhůta ke splnění jejího peněžitého dluhu.
Skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel při rozhodování, totiž neumožňoval odvolacímu soudu přistoupit (bez dalšího) k učiněnému právnímu posouzení věci, tj. že žalobkyně po právu od převodní smlouvy odstoupily. Odvolací soud předně nesprávně vycházel ze závěru, že uzavřením předmětné dohody mezi účastnicemi byla dovolatelce stanovena dodatečná přiměřená lhůta. Nejvyšší soud již shora vyložil, že tomu tak nebylo, když původní závazkový právní vztah byl účastnicemi změněn jednak v části výše kupní ceny, a dále v části splatnosti kupní ceny; v tomto rozsahu tedy došlo ke změně kupní smlouvy.
Odvolací soud také v odůvodnění svého rozsudku dovozuje, že ‚o tom, že žalovaná již neměla v úmyslu kupní cenu zaplatit, svědčí její požadavek o vrácení již složené části kupní ceny, kterou jí žalobkyně vrátily, a to ještě před odstoupením od smlouvy v částce 3.000.000 Kč...‘, nevysvětluje však pro věc podstatnou okolnost, totiž to, jak může být vůbec dlužník v prodlení, nastane-li situace, kdy věřitel vrátí dlužníku v podstatné části přijatá peněžitá plnění a následně - s odůvodněním, že mu nebylo řádně a včas poskytnuto peněžité plnění - odstoupí od kupní smlouvy, kterou s dlužníkem uzavřel. Nikoliv tedy okolnost, že dovolatelka požádala žalobkyně o vrácení složené části kupní ceny, nýbrž jednání žalobkyň, které z podstatné části vrátily dovolatelce před odstoupením od smlouvy složenou část kupní ceny, mělo být odvolacím soudem důsledně verifikováno a následně – ve vazbě na další zjištění (k tomu srov. poznámky níže) promítnuto do jeho právního posouzení věci, neboť tato okolnost je pro právní posouzení věci zásadně významná. Kdyby se totiž odvolací soud uvedenou otázkou zabýval, musel by nepochybně přihlédnout i k dalším okolnostem vyplývajícím z obsahu spisu, na které ostatně dovolatelka v průběhu řízení opakovaně poukazovala.
Tak kupř. advokátka žalobkyň JUDr. K. R. v e-mailu ze dne 13. června 2006 (viz č. l. 11 procesního spisu; dále již vždy přísl. č. l.) sděluje dovolatelce, že ‚dnem 1. 6. 2006 bylo ze strany mé klientky a ve shodě s ní i ostatními spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí ukončeno jednání o prodeji nemovitostí ‚B.‘...Dle pokynu mé mandantky jsem poté, když ani dne 31. 5. 2006 nedošlo k zaplacení celé kupní ceny, učinila potřebné kroky k ukončení jednání o prodeji s Vaší osobou.‘ Tato sdělená informace ostatně konvenuje informaci obsažené v odstoupení od smlouvy ze dne 18. října 2008 (na č. l. 32), ve kterém jmenovaná advokátka v zastoupení žalobkyň uvádí, že ‚Důvodem odstoupení je nezaplacení kupní ceny kupující v termínu do 31. 5. 2006. Tím byla závažným způsobem porušena dohoda smluvních stran o zaplacení kupní ceny‘, tedy nikoliv, že žalobkyně odstupují od smlouvy z důvodu nezaplacení kupní ceny ani v dodatečné přiměřené lhůtě, jíž se dovolatelce od žalobkyň dostalo, nýbrž již v důsledku nezaplacení kupní ceny v termínu do 31. 5. 2006.
Lze rovněž poukázat na vyjádření žalobkyň (nacházejících se v procesním postavení žalovaných) ve vkladovém řízení probíhajícím u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 C 12/2006 ze dne 30. prosince 2006 (viz č. l. 67), ve kterém žalobkyně mj. uvádějí, že: ‚ani dne 31. 5. 2006 nebyla kupní cena doplacena. Dne 2. 6. 2006 se rozhodly žalované odstoupit od kupní smlouvy, neboť nebyla splněna podmínka její platnosti. Tato skutečnost byla sdělena žalobkyni.‘ V témže podání pak žalobkyně popisují další sled událostí, in concreto, že ‚byla ze strany agentury vyvinuta maximální snaha o vyhledání jiného zájemce o předmětné nemovitosti. S tímto byl navázán kontakt, byl upozorněn na výsledky dosavadního jednání se žalobkyní a dne 14. 6. 2006 byla podepsána kupní smlouva a návrh na katastr nemovitostí...dne 13. 6. 2006 byla připsána na účet advokátních úschov vedený u HVB Bank a. s., č. ú. 600277097/2700 částka 12.700.000,- Kč jako sjednaná celá kupní cena na předmětné nemovitosti.‘ Přitom při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 18. dubna 2012 jako svědkyně vyslechnutá JUDr. K. R. (viz protokol o jednání na č. l. 258 a násl.) mj. vypověděla, že ‚Dne 12. 6. 2002 byly na mém účtu složené peníze a nebyly to peníze od paní N. Jednalo se o peníze, které složili manželé S.‘
Výše zreferované části spisového materiálu procesního spisu tak zakládají úvahy o tom, že žalobkyně po 31. květnu 2005 již neměly žádný zájem na vypořádání kupní ceny dovolatelkou a podle jejich shora citovaného vyjádření měly již dne 2. června t. r. přijmout rozhodnutí odstoupit od kupní smlouvy, kterou uzavřely s dovolatelkou, a tuto informaci měly také dovolatelce sdělit. Pokud by (po zhodnocení všech důkazů v řízení) byla validní informace, že v inkriminovaném období žalobkyně coby věřitelky oznámily dovolatelce coby jejich dlužnici, že (ve stručnosti shrnuto) nemají již žádný zájem na realizaci předmětné kupní smlouvy, neboť přijaly rozhodnutí od této smlouvy odstoupit (poznámka: nezaměňovat s právním úkonem obsahujícím odstoupení od smlouvy), a před následným odstoupením od smlouvy dokonce přistoupily k vrácení (podstatné) části kupní ceny dovolatelce, to vše za situace, že bankovní účet, na nějž mělo být dle kupní smlouvy plněno, byl po určité době tzv. zablokován, pak by pochopitelně nemohl obstát právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně po právu odstoupily od předmětné kupní smlouvy ...
Podle §517 odst. 1 věty první a druhé před středníkem obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit. Pokud ovšem věřitel namísto poskytnuté přiměřené lhůty sdělí dlužníku, že na požadovaném peněžitém plnění již nemá zájem a následně dlužníku (zcela nebo zčásti) vrátí to, co dlužník plnil věřiteli na úhradu kupní ceny, pak za takové skutkové konstelace nejsou splněny podmínky k tomu, aby věřitel po právu od smlouvy odstoupil. Je tomu tak proto, že v popsané situaci věřitel ve skutečnosti (ze svého – byť v důsledku nesprávného právního názoru na věc - rozhodnutí) odmítl dlužníku poskytnout dodatečnou lhůtu ke splnění dluhu. “
To, co dovolací soud popsal v posledně citovaném odstavci, se na základě skutkových zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud (dovolací soud připomíná, že v dovolacím řízení nemůže revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud), nakonec potvrdilo.
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2016, č. j. 17 Co 465/2012-558, změnil (odvoláním napadený) meritorní výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. května 2012, č. j. 25 C 232/2010-308 [jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že dopisem žalobkyň ze dne 18. října 2008 došlo k odstoupení od kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem ze dne 19. prosince 2005 ve znění dohody o změně ze dne 10. května 2006, uzavřené mezi účastnicemi, jejímž předmětem byl prodej domu v obci P. na pozemku a pozemku, vše v katastrálním území K. (poznámka: vkladové řízení podle této převodní smlouvy je u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha přerušeno do pravomocného skončení v této věci)] tak, že určil, že „odstoupení od kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2005 ve znění dohody ze dne 10. 5. 2006 dopisem žalobkyň ze dne 18. 10. 2008 je platné.“ Výrokem II. pak odvolací soud rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Jak vyplývá z odůvodnění (písemného vyhotovení) uvedeného rozsudku, odvolací soud vycházel ze shodných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně.
Odvolací soud pro své (meritorní) rozhodnutí vzal za mimo jiné prokázané, že :
„ - 19. 12. 2005 (v žalobě nesprávně uveden rok 2006) byla uzavřena původní kupní smlouva, podle ní (srov. čl. 6.2.) měl být účastnicemi podán společný návrh na vklad a tento návrh měl být společně také podepsán;
- 10. 5. 2006 byla původní smlouva částečně změněna...nově byla dohodnuta splatnost poslední splátky dohodnuté kupní ceny ve výši 8.800.000,- Kč do 31. 5. 2016...
- 2. 6. 2006 se žalobkyně ‚rozhodly odstoupit‘ od kupní smlouvy...mělo dojít k setkání žalované s dr. R., která za žalobkyni S. vyslovila nezájem pokračovat v dalších jednáních...Byly by ale ochotny jednat se žalovanou i později a to až do doby, než zjistily, že žalovaná, ač nezaplatila doplatek kupní ceny, bez jejich vědomí a souhlasu podala návrh na zahájení řízení o vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí..., po 31. 5. odmítají žalobkyně spolupracovat...
- 13. 6. 2006 v 18.05 hod. podávána žalované mailem zpráva, že žalobkyně o doplatek kupní ceny nemají zájem, mailem odstupují od smlouvy...současně však podle svědkyně R. i nadále měly zájem spor se žalovanou urovnat, za jistých okolností by opožděné plnění od ní přijaly...
- 14. 6. 2006 žalobkyně uzavírají novou kupní smlouvu na tytéž nemovitosti s manžely Skrbovými...
- 16. 6. 2006...došlo k ‚zablokování‘ depozitního účtu dr. R. ...
- 15. 9. 2008 vrácena žalobkyněmi žalované částka 3.000.000 Kč...
- 18. 10. 2008 žalobkyně opět odstupují od kupní smlouvy se žalovanou...
- 15. 6. (20) 10 Nejvyšší soud svým rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 3625/2008 zrušuje rozsudky ve věci vkladu vlastnického práva (a řízení před soudem I. stupně je nyní přerušeno s vyčkáváním na výsledek tohoto řízení o určení neplatnosti smlouvy a platnosti odstoupení od ní)...“
Odvolací soud vyložil, že „z obsahu spisu vyplývá, že v kupní smlouvě z 19. 12. 2005 byla sjednána kupní cena 12,000.000 Kč tak, že 1. část kupní ceny ve výši 200.000 Kč byla žalovanou zaplacena při podpisu kupní smlouvy a další část ve výši 11,800.000 Kč bude uhrazena po splnění podmínek Živnostenské banky, a. s., na účet advokátní úschovy JUDr. K. R.. Žalovaná přitom kupní cenu podle tohoto ujednání nezaplatila...a to ani na vyzvání žalobkyň. Na tomto podkladě došlo mezi účastnicemi k dohodě o změně kupní smlouvy, kdy cena byla navýšena na částku 12,300.000 Kč a její splatnost byla nově stanovena tak, že 200.000 Kč byla zaplacena při podpisu smlouvy a další část ve výši 1,000.000 Kč bude zaplacena do 10. 5. 2006, částka 2,000.000 Kč do 20. 5. 2006 a částka 8.800.000 Kč pak do 31. 5. 2006. Ani v této změnou smlouvy prodloužené lhůtě, tedy do 31. 5. 2006 však žalovaná kupní cenu nezaplatila. Poté ještě žalovaná měla možnost plnit nejméně až do 16. 6. 2006 včetně na účet JUDr. R., který byl pro plnění sjednán ve smlouvě. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná vskutku učinila jakýkoli pokus byť o plnění jiným způsobem, a to až do 18. 10. 2008, když žalobkyně od smlouvy odstoupily.“
Z hlediska právního posouzení odvolací soud považoval „ve smyslu ust. §517 odst. 1, věta druhá obč. zák. dalších 16 dnů, jež měla žalovaná na opožděné prodlení nejméně k dispozici za dobu, slovy zákona ‚přiměřenou‘ k dodatečnému (opožděnému) splnění dluhu.“ Odvolací soud dále konstatoval, že „Žalovaná nejméně do 16. 6. 2006, kdy došlo k blokaci účtu u dr. R. (který měl být k dispozici pro plnění žalované do 31. 5. 2006) a ani později neplnila. Žalobkyně, ač vázány předchozí (spornou) smlouvou se žalovanou uzavřely dne 14. 6. 2006, tedy poté, co již byla žalovaná delší dobu v prodlení, ale dříve, než od smlouvy samy odstoupily, další kupní smlouvu s manželi S...., kdy v čl. VII nové zájemce (kupující) upozornily na dříve žalovanou zahájené řízení o vkladu vlastnického práva....“
Odvolací soud vyslovil přesvědčení, že „pouhý a právně bezvýznamný nesouhlas žalobkyň s plněním nebyl přinejmenším v přiměřené době do blokace sjednaného účtu (do 16. 6. 2006) faktickou ani právní překážkou pro dodatečné splnění celého závazku žalovanou a – řečeno jinak – nepřivodil vznik prodlení věřitelek. Je tomu tak proto, že v době do 16. 6. 2006 žalované nebylo nijak bráněno v úhradě doplatku kupní ceny (k ničemu jinému nebyly žalobkyně podle smlouvy povinny) a i poté měla žalovaná možnost úhradu provést např. na jiný účet věřitelek...I kdyby přesto žalobkyně odmítaly přijetí opožděného plnění, nic žalované nebránilo s účinky splnění dluhu složit dlužnou částku do tzv. soluční úschovy u soudu.“
Závěrem tedy odvolací soud uzavřel, že „žalobkyně byly oprávněny od převodní smlouvy odstoupit, když ani v dodatečné lhůtě (nejméně do 16. 6. 2006), resp. ani do 15. 9. 2008, kdy byla vrácena první část z dílčí úhrady kupní ceny, žalovaná doplatek kupní ceny neuhradila. Námitky žalované týkající se lhůty splatnosti a nedostatku součinnosti věřitelů k plnění jsou tedy liché a odvolací soud hodnotí odstoupení od kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2005, ve znění dohody ze dne 10. 5. 2006, dopisem žalobkyň ze dne 18. 10. 2008 jako platné. Odstoupení od smlouvy se podle §48 odst. 2 o. z. smlouva od počátku ruší.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklad přípustnosti svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. vymezuje tím, že odvolací soud se při řešení posuzování otázky odstoupení od předmětné kupní smlouvy odchýlil od (ustálené) rozhodovací praxe dovolacího soudu a nerespektoval kasační rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, neboť v daném případě nebyly splněny podmínky pro to, aby žalobkyně mohly platně odstoupit od kupní smlouvy, jelikož dovolatelce nebyla po vzniku jejího prodlení poskytnuta žalobkyněmi dodatečná přiměřená lhůta k plnění. V důsledku dohody o změně kupní smlouvy ze dne 10. května 2006 došlo k novému sjednání doby plnění, takže prodlení dovolatelky s úhradou doplatku kupní ceny mohlo nastat nejdříve dne 1. června 2006. Je tedy zřejmé, že k poskytnutí dodatečné lhůty k plnění ze strany žalobkyň mohlo dojít jedině po tomto datu, přičemž až po tomto datu měly žalobkyně dovolatelce poskytnout dodatečnou lhůtu. Navíc dovolatelka zaujímá právní názor, že poskytnutí této lhůty nemohlo být provedeno mlčky (i kdyby žalobkyně pouze mlčely, což nemlčely, neboť naopak vyjadřovaly úmysl dovolatelce již žádnou lhůtu neposkytnout), tj. pouhým uplynutím uvedených 16 dnů. Odvolací soud pochybil i v tom směru, dovodil-li, že dovolatelka mohla zaplatit žalobkyním na jakýkoliv jiný účet, když z uzavřené kupní smlouvy se předpokládá specifický způsob plnění, a to prostřednictvím pro tento účel otevřeného účtu advokátní úschovy, který měla spravovat pověřená advokátka JUDr. R. Aby tedy došlo k řádnému splnění této povinnosti uhradit kupní cenu, musela být kupní cena zaplacena pouze sjednaným způsobem na uvedený úschovní účet. Nemůže proto dovolatelce být kladeno za vinu, že nemohla splnit povinnost sjednaným způsobem, když jí v tom žalobkyně (coby věřitelky) zabránily; pokud tak učinily, muselo to mít dopad na jejich právo odstoupit od smlouvy, neboť není spravedlivé, aby mohl věřitel odstoupit od smlouvy pro nesplnění dluhu dlužníkem, když on sám tomuto splnění dluhu zabránil. Dovolatelka se dále domnívá, že jí popsanou situaci postihuje ustanovení §520 obč. zák., podle kterého není dlužník v prodlení tehdy, pokud mu věřitel neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu. V tomto směru tudíž dovolatelka nemohla být po 16. červnu 2006 v prodlení, neboť splnění dluhu sjednaným způsobem bylo aktivním jednáním ze strany žalobkyň jako věřitelek znemožněno; ani v této situaci nelze podle §517 odst. 1 obč. zák. odstoupit platně od smlouvy. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na nesprávném právním zhodnocení jednání samotných žalobkyň, které následovalo bezprostředně po splatnosti doplatku kupní ceny; zde odvolací soud naprosto flagrantně nerespektoval předchozí právní závěry dovolacího soudu. Na základě této (v dovolání podrobně rozvedené) dovolací argumentace dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudkem změnil dovoláním napadený rozsudek, potvrdil meritorní výrok III. rozsudku soudu prvního stupně a přiznal dovolatelce náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně (nepřistoupil-li by dovolací soud sám ke změně napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný odvolací senát téhož odvolacího soudu, případně jiný odvolací soud, neboť „poté, co bylo Městskému soudu v Praze celkem třikrát jeho rozhodnutí zrušeno, a to v podstatě ze stejných důvodů, a tento soud přesto nebyl ani počtvrté ochoten podřídit se procesnímu pravidlu vyjádřenému v ust. §226 odst. 1) o. s. ř. ve spojení s ust. §243g odst. 1) o. s. ř. a řídit se závazným právním názorem dovolacího soudu, je zjevné, že se tak nestane ani popáté. To plyne jak z odůvodnění napadeného rozhodnutí, z celého průběhu všech odvolacích řízení a odvolací senát se tímto postojem netajil ani v průběhu vyhlašování napadeného rozsudku.“
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím jejich advokáta) k podanému dovolání odmítly uplatněnou dovolací argumentaci. Neztotožňují se s názorem, že odvolací soud nerespektoval předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu, který vyjádřil zcela jednoznačný právní názor, že vzhledem k tomu, že změnou kupní smlouvy ze dne 10. května 2006 došlo ke změně jak výše plnění, tak i splatnosti tohoto závazku, nemůže se jednat o poskytnutí nové přiměřené lhůty k plnění ve smyslu §517 obč. zák. a na základě toho dospěl k závěru, že tímto způsobem nebyla dovolatelce jako dlužnici poskytnuta přiměřená lhůta podle §517 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud tedy neřešil otázku, zda byla či nebyla dovolatelce poskytnuta další dodatečná přiměřená lhůta v období po 31. květnu 2006. Všechny uvedené právní názory vyslovené v (předchozích kasačních) rozhodnutích Nejvyššího soudu odvolací soud respektoval. Odvolací soud dospěl ke zcela správnému názoru, že dovolatelce byla po 31. květnu 2006 poskytnuta další přiměřená lhůta k plnění ve smyslu §517 odst. 1 obč. zák. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 30 Cdo 1641/2006, vyplývá, že věřitel není povinen v případě prodlení dlužníka se splněním dluhu o splnění dlužníka upomínat či mu sdělit (oznámit) délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí výslovně uvedl, že není správný názor, že nesplní-li dlužník svůj dluh správně a včas, tedy je-li v prodlení, musí ho věřitel před tím, než od uzavřené smlouvy odstoupí, upomínat (vyzývat) o splnění dluhu, či mu sdělit (nebo oznámit) délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu. K otázce tzv. zablokování účtu žalobkyně uvedly, že v kupní smlouvě ve znění jejího dodatku bylo výslovně uvedeno, že na předmětný účet je třeba plnit do 31. května 2006. Je logické, že v této lhůtě bylo povinností žalobkyň poskytnout dovolatelce patřičnou součinnost, tzn. umožnit jí takovéto plnění. Odkaz dovolatelky na §520 obč. zák. není správný, neboť se týká případů, kdy věřitel nepřijme včas a řádně nabídnuté plnění od dlužníka nebo mu neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Je však třeba připomenout ustanovení §568 obč. zák., podle kterého i v případě, že je věřitel v prodlení, nastávají účinky splnění závazku jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy. Je tedy zřejmé, že dovolatelka jako dlužnice mohla do 16. června 2006 plnit na účet uvedený v kupní smlouvě a po tomto datu mohla svůj závazek splnit způsobem uvedeným v §568 obč. zák. Konečně žalobkyně mají za to, že i v případě, že by byla považována za dodatečnou lhůtu k plnění pouze doba do 16. června 2006, je zcela jednoznačné, že se jedná o přiměřenou lhůtu ve smyslu §517 odst. 1 obč. zák. Poukazují opět na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1641/2006, obsahující právní názor, že dodatečná lhůta k plnění nemusí být totožná s původní lhůtou, ale může být i kratší, neboť se předpokládá, že dlužník vyvíjí svoji činnost směřující ke splnění závazku již od počátku původní lhůty. Nelze také přehlédnout ani tu skutečnost, že třebaže k faktickému odstoupení od smlouvy došlo až se značným časovým odstupem (18. října 2008), během celé této doby dovolatelka žádným způsobem neprojevila svoji připravenost plnit svůj závazek, opírající se o faktickou dispozici s částkou odpovídající kupní ceně; jakékoliv jiné rozhodnutí, než které učinil odvolací soud, by bylo proto zcela v rozporu se smyslem práva. Z těchto důvodů žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl a žalobkyním přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné, neboť odvolací soud po verifikaci skutkových okolností případu nerespektoval právní názor obsažený ve shora citovaném předchozím kasačním rozsudku dovolacího soudu, v němž byl vyjádřen právní názor pro skutkový stav, z nějž by odvolací soud v dalším řízení při meritorním rozhodování měl vycházet.
Nejvyšší soud pro meritorní přezkum považuje za zásadně významná skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že dovolatelka měla doplatit zbytek kupní ceny ve výši 8.800.000 Kč do 31. května 2006, což neučinila, dále, že žalobkyně dne 2. červena 2006 prostřednictvím JUDr. K. R. sdělily dovolatelce, že nemají zájem na plnění závazků z kupní smlouvy, což posléze opětovně vyjádřily prostřednictvím téže advokátky v jejím e-mailu ze dne 13. června 2006, adresovaném dovolatelce, v němž uvedly, že odstupují od předmětné kupní smlouvy, dále, že dne 14. června 2006 žalobkyně uzavřely s manžely S. kupní smlouvu o prodeji předmětných nemovitostí, která již byla uhrazena, a týž den byl podán návrh na vklad vlastnického práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí (řízení o povolení vkladu, vedené nyní u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 C 12/2006, bylo dosud – do pravomocného skončení v této věci - přerušeno), přičemž dne 16. června 2006 došlo k „zablokování“ depozitního účtu JUDr. K. R., na nějž měla podle smlouvy dovolatelka převést doplatek kupní ceny, a konečně, že dne 15. září 2008 žalobkyně vrátily žalované částku 3.000.000,- Kč, aby za popsaného stavu dne 18. října 2008 písemně od uvedené kupní smlouvy odstoupily.
Ačkoliv nastala – jak plyne z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu - tato skutková eventualita, k níž (při jejím naplnění) dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 3002/2014, zcela jasně na adresu odvolacího soudu vyložil, že (ještě jednou citováno z onoho kasačního rozhodnutí) –
„Pokud by (po zhodnocení všech důkazů v řízení) byla validní informace, že v inkriminovaném období žalobkyně coby věřitelky oznámily dovolatelce coby jejich dlužnici, že (ve stručnosti shrnuto) nemají již žádný zájem na realizaci předmětné kupní smlouvy, neboť přijaly rozhodnutí od této smlouvy odstoupit...a před následným odstoupením od smlouvy dokonce přistoupily k vrácení (podstatné) části kupní ceny dovolatelce, to vše za situace, že bankovní účet, na nějž mělo být dle kupní smlouvy plněno, byl po určité době tzv. zablokován, pak by pochopitelně nemohl obstát právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně po právu odstoupily od předmětné kupní smlouvy...
Podle §517 odst. 1 věty první a druhé před středníkem obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit. Pokud ovšem věřitel namísto poskytnuté přiměřené lhůty sdělí dlužníku, že na požadovaném peněžitém plnění již nemá zájem a následně dlužníku (zcela nebo zčásti) vrátí to, co dlužník plnil věřiteli na úhradu kupní ceny, pak za takové skutkové konstelace nejsou splněny podmínky k tomu, aby věřitel po právu od smlouvy odstoupil. Je tomu tak proto, že v popsané situaci věřitel ve skutečnosti (ze svého – byť v důsledku nesprávného právního názoru na věc – rozhodnutí) odmítl dlužníku poskytnout dodatečnou lhůtu ke splnění dluhu.“ –
Odvolací soud v popsané skutkové situaci při rozhodování vyložený právní názor dovolacího soudu zjevně nerespektoval a přes výše uvedené rozváděl své právní úvahy vedoucí k nesprávnému závěru, že žalobkyně po právu od předmětné kupní smlouvy odstoupily.
K právní argumentaci žalobkyň, obsažené v jejich vyjádření k dovolání žalované, lze ve stručnosti uvést, že vytvořit součinnost k dodatečnému plnění dlužníka pro způsob splnění závazku ve smlouvě sjednaný se pochopitelně vztahuje i na dobu trvání věřitelem dlužníku poskytnuté dodatečné přiměřené lhůty (judikatura dovolacího soudu vskutku nedovodila, že poskytnutí této lhůty musí učinit věřitel učinit samostatnou výzvou – k tomu srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 1641/2006, sp. zn. 30 Cdo 3394/2014). Poukazují-li žalobkyně na dosah §568 obč. zák., dostatečně (posuzováno ve vztahu k jimi vedené právní argumentaci) nerozlišují, že uvedené pravidlo chování řeší otázku splnění závazku v případech nepřítomnosti věřitele či jeho prodlení, nikoliv povinnost dlužníka coby nastanuvší eventualitu plnění v případě, že věřitel znemožní splnit dlužníku závazek ve smlouvě sjednaným způsobem (např. právě onou tzv. blokací jeho či jiného ve smlouvě sjednaného bankovního účtu).
Ve skutkově problematické situaci, o kterou se svými aktivitami zjevně přičinily i žalobkyně (změna kupní smlouvy, sdělení dovolatelce, že vlastně nemají zájem na plnění, tzv. zablokování účtu, uzavření kupní smlouvy s třetími osobami a přijetí od nich kupní ceny, vrácení dovolatelce jí dosud poskytnutého peněžitého plnění a následně přistoupení k odstoupení od kupní smlouvy z důvodu nesplnění peněžitého závazku dovolatelkou) lze stěží hledat důvody, které by přes dané hmotněprávní souvislosti dávaly i dovolacímu soudu prostor pro jiné rozhodnutí v této věci.
Za této procesní situace Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že byly osvědčeny podmínky k tomu, aby sám ve smyslu §243d písm. b) o. s. ř. změnil ve věci samé rozsudek odvolacího soudu, a to způsobem, jak se podává z výrokové znělky tohoto rozsudku, tedy jako věcně správný potvrdil dotčený meritorní výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, byť z jiného důvodu, než tak učinil soudu prvního stupně, který dospěl k nesprávnému závěru, že předmětná kupní smlouva je neplatná „ z toho důvodu, že nebylo dodrženo pravidlo, podle níž musí být nedílnou součástí písemné smlouvy plná moc pro zástupce účastníka smlouvy, který smlouvu uzavíral v zastoupení.“ , a proto od ní nebylo možné ani odstoupit, resp. „jsou neplatné i všechny právní úkony na kupní smlouvu navazující, tj. i případná odstoupení od kupní smlouvy...“ (v tomto směru je třeba odkázat na rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. prosince 2012, č. j. 17 Co 465/2012-364, který výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy změnil tak, že žalobu v této části zamítl; rozsudek v této části nabyl samostatně právní moci).
Naopak bylo nezbytné přistoupit ke zrušení nákladových výroků rozhodnutí obou soudů, neboť pro absenci skutkových zjištění nezbytných pro rozhodnutí o náhradě dosavadních nákladů řízení (k tomu srov. dovolacím soudem učiněné závěry z hlediska soustředění podkladů pro rozhodovávání o náhradě nákladů řízení mj. ve sporech o určení neplatnosti převodní smlouvy – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 1289/2016) nebylo možné v rámci tohoto rozsudku tuto nákladovou materii uzavřít; dovolací soud proto ve smyslu 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř. rozhodl, jak se podává z druhé výrokové znělky tohoto rozsudku.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu