ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4067.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4067/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. Š. , zastoupeného Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách č. 1667/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 424/16, o zaplacení 365 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 310/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2013, č. j. 21 Co 47/2013-92, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2013, č. j. 21 Co 47/2013-92, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. září 2012, č. j. 41 C 310/2011-64, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 9. 2012, č. j. 41 C 310/2011-64, zamítl žalobu, o zaplacení 365 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 8. 2011 do zaplacení a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení specifikované částky z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, které opomněly řádně zahájit trestní stíhání manželů N., kteří jako jednatelé společnosti Leasingové centrum s. r. o. uzavřeli s žalobcem komisionářskou smlouvu o prodeji jeho automobilu. Sjednaná částka ve výši 365 000 Kč za prodej automobilu však nebyla žalobci nikdy vyplacena. Žalobce tvrdil, že pokud by orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s právními předpisy, k uzavření komisionářské smlouvy by nikdy nedošlo, a nevznikla by žalobci ani škoda.
Soud prvního stupně uzavřel, že v daném případě nemůže být postup orgánů činných v trestním řízení hlavní příčinou vzniku škody na straně žalobce, neboť tato škoda byla způsobena tím, že společnost Leasingové centrum s. r. o. (resp. manželé N.) zpronevěřila finanční prostředky, jež obdržela za prodej automobilu žalobce. Je proto na žalobci, aby se domáhal náhrady škody vůči těmto primárním škůdcům – společnosti Leasingové centrum s. r. o. a manželům N., a teprve v případě, že by nebyl úspěšný, lze uvažovat o subsidiární odpovědnosti státu. Soud prvního stupně dále uvedl, že i za předpokladu, že by nebyly dány tyto důvody pro zamítnutí žaloby, musela by být podaná žaloba zamítnuta z důvodu její předčasnosti, neboť trestní řízení vůči manželům N. dosud neskončilo, a není tedy postaveno najisto, že se trestné činnosti dopustili.
Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, č. j. 21 Co 47/2013-92, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, z nějž dovodil, že žalobce má primárně škodu vymáhat po společnosti Leasingové centrum s.r.o., se kterou žalobce uzavřel komisionářkou smlouvu o prodeji automobilu, a po manželích N., kteří primárně škodu způsobili a mají povinnost ji žalobci nahradit. Dále odvolací soud poukázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, podle kterého platí, že existuje-li přímý dlužník, od něhož lze finanční plnění požadovat, je odpovědnost státu za vzniklou škodu vyloučena. Z tohoto důvodu je žaloba podána předčasně.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu, v němž uvedl, že odvolací soud nesprávně vyložil judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, který nelze bez dalšího na jeho případ aplikovat. Dovolatel uvedl, že škoda primárně vznikla proto, že uzavřel se společností Leasingové centrum s. r. o. komisionářskou smlouvu o prodeji automobilu, jehož prodej společnost sice realizovala, avšak částku utrženou za prodej vozidla žalobci nikdy nevyplatila. Svých nároků se však vůči společnosti i vůči manželům N. snaží domáhat jak v rámci trestního, tak v rámci civilního řízení. Vůči společnosti Leasingové centrum s. r. o. mu dokonce byla žalovaná částka pravomocně přiznána, avšak je nevymahatelná.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. přistoupil k posouzení přípustnosti dovolání.
Aby dovolání mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z tam jmenovaných okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Dovolání je proto také důvodné.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ – stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
Ustanovení §13 OdpŠk zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, zda stát odpovídá solidárně nebo subsidiárně.
Pokud jde o otázku, zda stát odpovídá solidárně nebo subsidiárně, Nejvyšší soud ve svých rozsudcích ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, uvedl, že nelze vyloučit odpovědnost státu pouhým poukazem na odpovědnost jiného subjektu, který nadto není účastníkem posuzovaného řízení. Při škodě způsobené více subjekty dává zákon přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému, uplatnění nároku vůči státu jako jednomu ze škůdců, je tak dispozitivním projevem realizace této možnosti vyplývající z ustanovení §438 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008) a je zde třeba zjišťovat, zda jimi vybraný žalovaný škůdce splňuje předpoklady odpovědnosti za škodu vzniklou jeho nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci. Jde tu o skutkové předpoklady odlišné od těch, které zakládají odpovědnost případných jiných škůdců, a které musí být v případě jejich prokázání posuzovány ve vztahu k žalovanému státu samostatně. Jinými slovy řečeno, podíl dalších škůdců na vzniku škody je významný jen v jejich vzájemném poměru, nikoliv pro posouzení, zda stát je jedním z nich. Tyto situace je přitom třeba odlišit od těch situací, kdy stát odpovídá za škodu pouze subsidiárně, neboť v důsledku jeho pochybení došlo toliko pouze ke ztrátě pohledávky. V takových případech je podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem vznik škody spočívající v tom, že žalobci nemohou úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči svému dlužníkovi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 či rozsudek Nejvyššího sudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).
Dovolací soud se s ohledem na shora uvedené neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že již ze samotných žalobních tvrzení vyplývá, že i za předpokladu, že by byl prokázán skutkový stav tak, jak je tvrzen žalobcem, odpovídal by stát za způsobenou škodu toliko pouze subsidiárně, neboť by bylo nezbytné se v první řadě domáhat škody po tom, kdo ji způsobil, tedy po manželech N. nebo společnosti Leasingové centrum, s. r. o. Ze žalobních tvrzení naopak vyplývá, že stát je v projednávané věci za tvrzenou škodu spoluodpovědný, a tudíž se princip státu jako posledního dlužníka neuplatní. Splnění podmínek odpovědnosti státu za škodu přitom není třeba zkoumat proto, aby bylo objasněno, zda stát odpovídá solidárně nebo subsidiárně.
Podle žalobních tvrzení v této věci nejde o ztrátu pohledávky v důsledku pochybení státu, ale o to, že škoda v důsledku pochybení státu (jako jednoho ze škůdců) vůbec vznikla. Z tohoto důvodu nelze žalobu zamítnout s tím, že i za předpokladu, že by byla tvrzení žalobce prokázána, povinnost státu by nastoupila až subsidiárně, pokud by se žalobce nedomohl její náhrady na primárních škůdcích. Jakkoliv totiž lze souhlasit s odvolacím soudem, že škoda byla způsobena prvotně a především trestnou činností manželů N. a společnosti Leasingové centrum, s. r. o., nic to nemění na skutečnosti, že podle žalobních tvrzení je stát jedním ze škůdců, který přispěl ke vzniku škody, a tudíž uplatnění nároku žalobcem vůči státu je pouhým dispozičním projevem žalobce v souladu se zákonem.
Soudy se dosud nezabývaly otázkou, zda jsou naplněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu ve smyslu ustanovení §13 OdpŠk, tedy zda zde byl nesprávný úřední postup, zda vznikla škoda a zda je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. V dalším řízení se tedy soudy budou naplněním předpokladů odpovědnosti státu zabývat. Jinými slovy tedy podle závazného právního názoru vysloveného v tomto rozhodnutí, budou-li splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu, bude stát solidárním dlužníkem. Nyní je na soudech, aby zkoumaly, zda vůbec stát odpovídá.
Při zjišťování právně relevantní příčiny přitom vyjdou z teorie ochranného účelu normy, podle které došlo-li k porušení právě té právní povinnosti, jež měla vzniku konkrétní újmy zabránit, je třeba dané jednání považovat za právní příčinu vzniklé újmy. V případě, že není příčinná souvislost dána z hlediska teorie ochranného účelu, lze dále zkoumat, zda je dána z hlediska adekvátní příčinné souvislosti, tedy zda je újma adekvátním následkem porušení povinnosti, a zda tedy byla pro škůdce předvídatelná.
Vzhledem k výše uvedenému a neboť podmínky pro změnu dovoláním napadeného rozsudku splněny nebyly, Nejvyšší soud toto rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu rozhodne i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu