ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4203.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4203/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně H. V. , zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalované BAUER MEDIA v.o.s., se sídlem v Praze 5 – Smíchov, Moulíkova 3286/1b, IČ 49709968, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská č. 1553/52, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 131/2008, o ochranu osobnosti, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2016, č. j. 1 Co 101/2010-216, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně požadovala přiznání nemajetkové újmy za zásah do svých osobnostních práv, kterého se žalovaná měla dopustit uveřejněním článků v týdenníku Pestrý svět, jehož je žalovaná vydavatelkou, ve dnech 21. srpna a 9. října 2008. První článek byl nazvaný „Bezcitná panička! H. V. nechala umírat svoji fenku opuštěnou“ . Jeho uveřejnění předcházela reklamní kampaň v televizi N. se slovním doprovodem „Zděšení! H. V.. Veterinář promluvil: Utrápila svého psa“. V tomto článku bylo uvedeno, že žalobkyně nechala umírat svoji fenku opuštěnou, že stará a nemocná jí začínala být na obtíž, tak ji nechala na pospas cizím lidem, že dovolená v Turecku a koncerty u nás i v zahraniční jsou jí přednější než zdraví její psí společnice, že to vypadá, že na její smrti má svůj podíl viny, neboť fenka skončila jako „pokusný králík“ a místo do péče odborníka ji svěřila nezkušenému veterináři a fence se nedostalo potřebné lásky a péče. V druhém článku „H. V. odložila štěně“ se uvádí, že se žalobkyně rychle nabažila nového psa a následně odjela na dovolenou, zatímco psa odložila ke své právničce a neblahý osud, který postihnul posledního pejska, čeká i nové štěně.
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. října 2009, č. j. 34 C 131/2008-117, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 150.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále žalobu zamítl, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni dalších 1.950.000 Kč. Současně určil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 34.367,47 Kč.
Soud prvního stupně dovodil, že články nepopsaly objektivní informace o skutečném stavu, že označovaly žalobkyni jako „bezcitnou paničku“ a že nový pes dopadne jako ten předchozí a současně přihlédl k tomu, že žalobkyně musela vyhledat psychiatra a „dát se dohromady“. Došlo tak k neoprávněnému zásahu do cti, jména a zdraví žalobkyně, a byly tak splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, přičemž u její výše přihlédl ke stylu článků, využití jména žalobkyně k reklamě, k dlouhotrvajícímu negativnímu zájmu žalované o žalobkyni. Přihlédl i k tomu, že žalobkyně i její manžel zpřístupnili tuto část soukromí médiím, ale to pouze selektivně a tudíž sami přispěli k neúplnosti a nepřesnosti daných informací a že žalobkyně sice nechávala fenku u cizích lidí, ale v době jejích zdravotních problémů skutečně pobývala v zahraničí a jezdila na pracovní cesty.
Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. července 2013, č.j. 1 Co 101/2010-181, změnil rozsudek soudu prvního soudu tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 150.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek potvrdil a rozhodnul o náhradě nákladů před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně je sice osobou veřejného zájmu, ale že není povinna snášet nepravdivé a pravdu zkreslující, dehonestující informace o své osobě. Odvolací soud zdůraznil, že články vykreslují žalobkyni jako zavrženíhodnou osobu, která může za smrt svého psa a připomíná to v souvislosti s pořízením nového psa. Odvolací soud proto dospěl k názoru, že sporné články zasáhly do vážnosti a důstojnosti žalobkyně a zvýšil přiznanou náhradu nemajetkové újmy na celkovou výši 300.000 Kč.
K dovolání žalobkyně byl rozsudek Vrchního soudu v Praze částečně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, č.j. 30 Cdo 1231/2011-166, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze následně rozsudkem ze dne 23. července 2013, č.j. 1 Co 101/2010-181, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 150.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, nepřičetl k tíži žalobkyně, že neposkytla informace redaktorům žalované, když ti opakovaně zasahují do jejích osobnostních práv. Naopak vzal v potaz cílený záměr článků poškodit žalobkyni a to, že na uvedené číslo periodika běžela televizní reklama. Při určení výše náhrady nemajetkové újmy však odvolací soud vzal v úvahu i skutečnost, že žalobkyně se nedomáhá morální satisfakce a uvádí, že omluva zveřejněná po tolika letech by byla neúčinná.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015, č.j. 30 Cdo 4364/2013-196, byl rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že samotná skutečnost, že žalobkyně upřednostňovala přiznání náhrady v penězích, jí nemůže být k tíži, zvláště když uvedla, které okolnosti ji k tomu vedly (časový odstup od zveřejnění dehonestujícího článku a zpochybnění účinnost omluvy). Pouhá skutečnost, že o morální satisfakci žalobkyně vůbec nežádala, resp. ji ani nežalovala, nemůže být důvodem pro přiznání nižšího finančního zadostiučinění. Za situace, kdy žalobkyně již poměrně vysokou částku na žalované vysoudila, je zřejmé, že její nárok na přiznání satisfakce v penězích za závažný zásah do jejích osobnostních práv nebyl prima facie zcela nepřiměřený, a proto přesvědčení žalobkyně, že může žalovat přímo na přiznání peněžitého zadostiučinění, bylo oprávněné. Taktéž s ohledem na dobu, která již od vydání článku uplynula - kdy se s ohledem na velký časový odstup daný (nepeněžní) způsob satisfakce míjí účinkem - zpravidla nezbývá, než vzniklou nerovnováhu kompenzovat zadostiučiněním finančním (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. února 2004, sp. zn. III. ÚS 281/03). S ohledem na konkrétní okolnosti případu pak nelze klást k tíži žalobkyně, že po žalované nepožadovala primárně morální satisfakci a žalovala přímo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, když bylo zřejmé, že morální satisfakce by žalobkyni s ohledem na intenzitu zásahu do práva na ochranu osobnosti nepřinesla kýženou a účinnou satisfakci pro odčinění způsobené újmy, tak jak je jejím prvořadým cílem .
Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 22. března 2016, č.j. 1 Co 101/2010-216, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta v částce 1.650.000 Kč potvrdil; změnil ho ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 27.968 Kč a výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení 36.400 Kč.
Své rozhodnutí odůvodnil tak, že při posouzení intenzity, povahy a způsobu neoprávněného zásahu žalované do osobnostních práv žalobkyně nutno vzít v úvahu, že články obsahující nepravdivé dehonestující informace o žalobkyni byly zveřejněny v celostátně vydávaném periodiku, označeném samou žalovanou za jeden z nejpopulárnějších týdeníků, se zvýrazněním v podobě upoutávajících titulků a mezititulků. Jde tedy nepochybně o vyšší míru intenzity zásahu, která je dále zvýšena doprovodnou reklamní kampaní v televizi s vysokou sledovaností. Při hodnocení charakteru a rozsahu zasažené osobnosti žalobkyně, která je osobou veřejného zájmu, je zjevné, že se články dotkly její občanské cti, důstojnosti i soukromí, a vzhledem k jejich povaze, obsahu a celkovému zaměření je odůvodněn závěr, že jejich cíleným záměrem bylo ji v této oblasti poškodit, i když na její profesní postavení a uplatnění neměly zjevný vliv, a neprojevil se také jejich bezprostřední ohlas. Žalobkyně však utrpěla též psychickou újmu a musela proto vyhledat odbornou pomoc lékaře psychiatra. Odůvodněným je pak i přihlédnutí k potřebě prevence, a to jak generální, pro kultivaci veřejného prostoru, v němž se žalovaná, která je vydavatelkou několika magazínů společenského života, svým neoprávněným zásahem vůči žalobkyni projevila, tak i speciální, uváží-li se, že postup žalované vůči odpovědné redaktorce, která vůči ní nejenže nevyvodila žádný odpovědnostní závěr, nýbrž naopak ji profesně ocenila zařazením jako zástupkyně šéfredaktora, pověřené vedením redakce .
Odvolací soud uzavřel, že přisouzení nemajetkové újmy v částce 450.000 Kč bohatě odpovídá uvedeným hlediskům, takže pro její určení vyšší částkou není důvodu. To je ostatně v souladu i se závěry Nejvyššího soudu, který v předchozím zrušujícím rozsudku uvedl, že žalobkyně již poměrně vysokou částku na žalované vysoudila.
Rozsudek odvolacího soudu opět napadla žalobkyně dne 27. června 2016 dovoláním, a to v jeho plném rozsahu. Podává je z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a jeho přípustnost odvozuje od ustanovení §237 o.s.ř. s tím, že se v daném případě jedná o rozhodnutí, které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně je odvolacím soudem rozhodována rozdílně.
Nejprve dovolatelka obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení, rozhodnutí soudů a obsah svých podání a ústních vyjádření. Poté poukazuje zejména na poslední rozsudek dovolacího soudu, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 2428/2010. Odvolacímu soudu v podstatě vytýká, že přes závazný právní názor, který vyslovil v posledním zrušujícím rozsudku Nejvyšší soud, nepřiznal žalobkyni vyšší odškodnění než ve svém předchozím (zrušeném) rozsudku. Podle jejího názoru odvolací soud výši žalobkyni již přiznané finanční satisfakce, v rozporu se smyslem, který jí v odůvodnění svého posledního rozsudku přikládal dovolací soud, použil v její neprospěch.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Po zjištění, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se dovolací soud dále zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě ve skutečnosti nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze nepochybně zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 20, ročník 2007).
Dovolatelka, fakticky neuvádí takové okolnosti, které by svědčily o rozporu napadeného rozhodnutí s některým z judikátů dovolacího soudu; nadto výtky ve své podstatě vycházejí z procesně nepřípustné akcentace skutkových poměrů věci, takže v tomto smyslu nenaplňují charakteristiku dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Skutečností zůstává, že rozhodnutí odvolacího soudu ve svém základu vychází ze závěrů judikatury Nejvyššího soudu týkající se posouzení odpovědnosti za zásah do osobnostních práv člověka, stejně jako určení subjektu škůdce a posouzení míry jeho sankční odpovědnosti, přičemž tento závěr podporuje i obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2887/2010, 30 Cdo 947/2011, 30 Cdo 3625/2007 a 30 Cdo 5188/2007.
Ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Pro posouzení, zda fyzické osobě vzniká právo na přiměřené zadostiučinění, a to i např. ve formě náhrady nemajetkové újmy v penězích, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Z kritérií uvedených v ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. však vyplývá, že při stanovení výše náhrady je třeba přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, který při zkoumání míry snížení důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti přihlíží v prvé řadě k charakteru zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, k jeho formě, způsobu prezentování na veřejnosti, době trvání zásahu, k postavení osoby ve společnosti i v soukromí, k době a situaci, v níž došlo k protiprávnímu zásahu, v neposlední řadě také k důsledkům, které protiprávní zásah vyvolal v osobnostní sféře fyzické osoby s přihlédnutím k tomu, která z dílčích složek osobnostních práv byla ohrožena či poškozena, případně k dalším okolnostem případu, které jsou pro hodnocení závažnosti zásahu významné. Takto odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – věc posuzoval.
Nadto pro úplnost lze poukázat na analogii např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3453/2014. Lze tak konstatovat, že „stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §13 odst. 2 a 3 obč. zák., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Lze pak ještě dodat, že poukaz dovolacího soudu v odůvodnění jeho posledního rozsudku na výši žalobkyni již přiznané finanční satisfakce, bez ohledu na jeho výklad odvolacím soudem, nepředstavuje závazný právní názor dovolacího soudu v tom smyslu, že dosud přiznaná částka je nepřiměřeně nízká.
Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. března 2017
JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu