ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4221.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4221/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně Ing. I. V., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 87/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, č. j. 58 Co 477/2015-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 11. 2012, č. j. 19 C 87/2012-50, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 125 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 5. 2013, č. j. 58 Co 159/2013-74, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výrok o věci samé tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 250 Kč, jinak v tomto výroku co do částky 108 750 Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, č. j. 30 Cdo 3203/2013-90, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 10. 2015, č. j. 19 C 87/2012-108, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 43 917 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 106 083 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního ve výroku II změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 45 664 Kč s příslušenstvím, jinak v tomto výroku co do částky 60 419 Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 78/2008 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobkyně uvedla, že se návrhem ze dne 30. 1. 2008 její manžel domáhal vydání směnečného platebního rozkazu na základě směnky vlastní na částku 500 000 Kč. Krajský soud v Praze vydal dne 28. 2. 2008 směnečný platební rozkaz, v němž uložil žalovanému zaplatit požadovanou částku a náklady řízení. Proti platebnímu rozkazu podal žalovaný námitky, které svým rozhodnutím ze dne 16. 12. 2008 Krajský soud v Praze prohlásil za nedůvodné, a ponechal proto platební rozkaz v platnosti. Proti tomuto rozhodnutí se žalovaný odvolal. Rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010, který shledal, že námitky byly podány opožděně, a měly být proto ihned odmítnuty. V mezidobí zemřel původní žalobce a žalobkyně se stala procesní nástupkyní. Následně Krajský soud v Praze dne 6. 9. 2011 usnesením námitky odmítl. Řízení trvalo 3 roky a 7 měsíců.
V řízení před prvním rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci soudy obou stupňů dospěly k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým, přičemž jako přiměřenou formu zadostiučinění shledaly kompenzaci v penězích. Soudy obou stupňů vyšly ze základní částky 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně snížení zadostiučinění o 50 % za období, v němž byl účastníkem posuzovaného řízení manžel žalobkyně. Ztotožnil se však se závěrem, že žádné další důvody pro zvýšení či snížení základní částky zadostiučinění dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), nebyly na místě.
V prvním dovolacím řízení dovolatelka vznesla tři dovolací námitky. První námitka se týkala toho, že z rozhodnutí nebylo zřejmé, proč soudy vycházely z částky 15 000 Kč. Druhá námitka se vztahovala k aplikaci kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk. Poslední námitka dovolatelky se týkala toho, že do výše přiznaného zadostiučinění se nijak nepromítla skutečnost, že řízení směnečné je tzv. zkrácené řízení. Dovolací soud první dvě námitky důvodnými neshledal. Rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil z důvodu třetí námitky dovolatelky, přičemž zavázal soudy nižších stupňů, aby se zabývaly okolností, že jde o řízení svou povahou specifické, o tzv. řízení zkrácené, což se může promítnout do výše přiznaného odškodnění.
V následujícím řízení soud prvního stupně vzhledem k této okolnosti vycházel ze základní částky 17 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. Odvolací soud toto navýšení neshledal dostatečným, přičemž vycházel z částky 25 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. Za 3 roky a 7 měsíců posuzovaného řízení pak dospěl (zřejmě v důsledku početní chyby) k celkové částce zadostiučinění 89 581 Kč. Tuto částku již nijak neupravoval.
Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, jíž bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé co do částky 60 419 Kč s příslušenstvím potvrzuje, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka formuluje otázku, zda může soud výši peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení stanovit pouze jako částku rovnající se základní částce zadostiučinění, bez přihlédnutí ke skutečnostem vyplývajícím z kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Následně se dovolatelka vyjadřuje k jednotlivým kritériím, přičemž uvádí důvody, proč měla být základní částka na základě toho kterého kritéria navýšena. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Aplikací kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk se soudy obou stupňů zabývaly v řízení před zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu, přičemž shodně dospěly k závěru, že v posuzovaném řízení důvody pro navýšení či ponížení základní částky zadostiučinění dány nebyly. V prvním dovolacím řízení dovolací soud námitku dovolatelky směřující do tohoto závěru soudu nižších stupňů důvodnou neshledal. Rozhodnutí zrušil s tím, aby se soudy zabývaly specifickou povahou posuzovaného řízení. Nelze tudíž vytknout soudům nižších stupňů, že se v dalším řízení již opakovaně nezabývaly aplikací kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk, když ve svých předcházejících rozhodnutích důvod k jejich aplikaci neshledaly, přičemž ani Nejvyšší soud tento závěr nesprávným neshledal. Námitky dovolatelky vztahující se k aplikaci jednotlivých kritérií tudíž nemohou založit přípustnost dovolání, neboť nejde o otázky, na jejichž vyřešení by napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř záviselo.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu