ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4454.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4454/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Sushi Sakura, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Hábova 2345/7, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu, se sídlem v Praze 1, Na Františku 32, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 1/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2016, č. j. 29 Co 78/2016-66, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) konstatoval, že nedodržením lhůty k vydání rozhodnutí v řízení o správním deliktu došlo k porušení práva žalobkyně (nyní „dovolatelky“) na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (výrok I.), zamítl žalobní návrh na poskytnutí omluvy v rozsudku (výrok II.), zamítl návrh na zaplacení částky 60 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok III.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost omluvit se písemně žalobkyni doporučeným dopisem, ve znění specifikovaném ve výroku (výrok I.), ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu v provozovně žalobkyně proběhla kontrola inspektorátem České obchodní inspekce. Při kontrole bylo zjištěno porušení §3 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, kterého se žalobkyně dopustila tím, že nesplnila povinnost podat pokrm, zakoupený pro kontrolní konzumaci ve správné deklarované hmotnosti. Žalobkyni byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Příkaz byl žalobkyni doručen 2. 1. 2014 a dne 7. 1. 2014 proti němu žalobkyně podala odpor. Dne 20. 1. 2014 vydal správní orgán usnesení, jímž žalobkyni informoval, že je oprávněna navrhovat důkazy, činit návrhy a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve lhůtě 20 dnů ode dne oznámení usnesení, usnesení bylo oznámeno 22. 1. 2014. Žalobkyně se písemně vyjádřila 10. 2. 2014. Dne 25. 7. 2014 vydal správní orgán rozhodnutí o uložení pokuty ve výši 5 000 Kč a náhradě nákladů řízení v paušální výši 1 000 Kč. Rozhodnutí bylo doručeno žalobkyni dne 31. 7. 2014, žalobkyně proti němu podala 13. 8. 2014 odvolání. Dne 19. 8. 2014 byl správní spis předložen odvolacímu orgánu k rozhodnutí a dne 15. 9. 2014 ústřední inspektorát České obchodní inspekce odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 9. 2014.
Odvolací soud uvedl, že podle §150 odst. 1 správního řádu povinnost v řízení z moci úřední a ve sporném řízení lze uložit formou písemného příkazu. Příkaz může správní orgán vydat, považuje-li skutkové zjištění za dostatečné; vydání příkazu může být prvním úkonem v řízení. Po podání odporu musí podle §71 odst. 1 správního řádu správní orgán rozhodnout bez zbytečného odkladu. Pokud nelze rozhodnout bez zbytečného odkladu, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí do 30 dnů od zahájení řízení, tato lhůta může být výjimečně prodloužena. Lhůta k vydání rozhodnutí v prvním stupni uplynula 6. 2. 2014, avšak správní orgán vydal rozhodnutí až 21. 7. 2014. Po podání odvolání běžela lhůta 30 dnů k předání spisu odvolacímu správnímu orgánu a ten měl 30 dnů na vydání rozhodnutí od předání spisu. Obě posledně zmíněné lhůty byly dodrženy.
Prvostupňový správní orgán vydal rozhodnutí o správním deliktu o pět a půl měsíce později, než bylo jeho povinností. Odvolací soud tak přisvědčil zjištění soudu prvního stupně o tom, že je na místě žalobkyni odškodnit dle §31a zákona 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „Odpšk). Nepřiměřená délka řízení totiž znamená pro účastníka morální újmu a žádné důkazy se v tomto směru zásadně nevyžadují.
Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že není třeba poskytnout finanční odškodnění. Význam předmětu řízení byl pro žalobkyni nepatrný, byla uložena nízká sankce a žalobkyně o nízké hrozící sankci byla informována od počátku správního řízení. Odvolací soud odmítl námitky žalobkyně, že poskytnuté konstatování práva je bezobsažné a nedostatečné, nicméně jí přisvědčil, že není důvod neposkytnout omluvu v požadovaném znění jako primární formu morálního zadostiučinění.
Rozsudek odvolacího soudu, a to proti té části výroku II., kterou byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení zadostiučinění 60 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dílem jako nepřípustné a dílem pro vady.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Přípustnost spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V prvé řadě je podle dovolatelky touto otázkou výklad a aplikace podmínek a kritérií pro určení, zda nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení došlo ke vzniku nemajetkové újmy ve sféře žalobkyně, a pokud ano, jak závažné, a dále výklad a aplikace podmínek a kritérií pro stanovení formy (a případně výše) zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
Dovolatelka namítá, že podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva se správní řízení považuje za řízení trestní, které má typově zvýšený význam pro poškozeného. Nesouhlasí ani s tím, že sankci, která žalobkyni hrozila, označil odvolací soud za nízkou. Podle dovolatele je nutné vždy vzít v potaz horní sazbu trestu (v tomto případě 5 000 000 Kč), to je zesíleno tím, že ve správním řízení neplatí zásada reformatio in peius a po podání odporu mohla být původně nízká pokuta zvýšena. Dovolatelka nesouhlasí ani s počátkem doby řízení, který je podle ní nutné vztahovat ke dni provedené kontroly a ne ke dni vydání příkazu.
Podle §31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Pokud konstatování porušení práva stěžovatele nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, např. formou omluvy, zmírněním uloženého trestu, a podobně. Nejvyšší soud připomíná, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy (srov. zejm. část V. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ).
Pokud jde o stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění, toto je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Ve vztahu k nepřiměřené délce trestního stíhání Nejvyšší soud již dříve konstatoval, „že je důležité zvážit, zda v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení došlo u osoby domáhající se kompenzace ke stavu úzkosti, nejistoty či k jiné obtíži, k jejíž reparaci celé odškodňovací řízení směřuje… Je proto třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být to, že náhrady nemajetkové újmy se domáhá pachatel trestného činu, jenž byl pravomocně shledán vinným a případně mu byl uložen i trest“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3528/2009).
Závěr odvolacího soudu o formě přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku porušení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí v řízení o správním deliktu, v němž byla žalobkyni posléze uložena peněžitá sankce, z takovou posouzení okolností případu vychází a není tak ve smyslu §237 v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolatelka dále nesouhlasí s posouzení počátku lhůty pro vydání rozhodnutí, když podle jejího názoru je tento počátek v řízení zahajovaném z úřední povinnosti nutno vztahovat již ke dni, ve kterém se státní orgán dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední, řízení však nezahájil. Podle dovolatelky odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže délku řízení posuzoval až od okamžiku zahájení správního řízení – vydání příkazu o uložení pokuty, přičemž poukázala na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).
Podle citovaného stanoviska (část III.) „zahajuje-li se řízení z moci úřední (bez návrhu), je řízení zahájeno dnem, kdy rozhodnutí o zahájení řízení bylo doručeno účastníkovi (§46 správního řádu, §81 o. s. ř.). Mělo-li však být správní řízení zahájeno v zákonem předpokládané lhůtě (§80 odst. 2 správního řádu), je významným den, kdy se správní orgán dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední. V případě trestního řízení je třeba považovat řízení za zahájené v zásadě okamžikem sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu…, resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému… Obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy ESLP definoval jako ‚oficiální doručení sdělení příslušného orgánu o spáchání trestného činu‘; v určitých případech proto může mít formu jiných opatření, která obsahují takové sdělení a mají ‚podstatný dopad na situaci‘ podezřelého…“
V tomto rozsahu podané dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť neobsahuje řádné vymezení důvodu dovolání (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolatelka sice uvedla, jaké právní posouzení věci pokládá za nesprávné a označila ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, s níž by napadené rozhodnutí mělo být v rozporu (vymezila předpoklad přípustnosti), avšak z podaného dovolání, a to ani ve spojení s označenou judikaturou dovolacího soudu, nelze dovodit, v čem podle dovolatelky má spočívat nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, jestliže odvolací soud počátek posuzovaného správního řízení o správním deliktu, které sama dovolatelka považuje za trestní řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, odvíjel od doručení příkazu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu