ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4464.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4464/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce R. J. M. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 272/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2016, č. j. 12 Co 87/2016-69, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2016, č. j. 12 Co 87/2016-69, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 2. 2016, č. j. 6 C 272/2015-59, ve výrocích I a II, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení je zaplacení shora uvedené částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci jako účastníkovi řízení vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o vypořádání společného jmění manželů vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 308/2009.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. 2. 2016, č. j. 6 C 272/2015-59, mj. vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 9 jako soudu místně příslušnému po právní moci usnesení (výrok II).
Podle odůvodnění rozhodnutí „pokud žalobce uplatnil ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. právo volby soudu, s tvrzením, že ke skutečnostem zakládajícím nárok na náhradu škody za průtahy v řízení došlo u Obvodního soudu pro Prahu 9, který má sídlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 10, soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, v němž vyslovil závěr, že i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle ustanovení §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je tato možnost výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení před prvním stupněm… Protože řízení o vypořádání SJM bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 9, soud vyslovil, že k projednání věci není místně příslušný a po právní moci tohoto usnesení věc postoupí Obvodnímu soudu pro Prahu 9 jako soudu příslušnému (§105 odst. 2 o. s. ř.) v souladu s volbou žalobce dle §87 písm. b) o. s. ř.“
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „soud odvolací“) napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a II, když podle odůvodnění svého rozhodnutí „se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně posouzení podmínek místní příslušnosti na výběr daného dle ust. §87 písm. b) o. s. ř. v řízení o nároku na náhradu škody vůči státu dle zák. č. 89/1982 Sb. [správně patrně „82/1998 Sb.“; pozn. dovolacího soudu]. Soud I. stupně své rozhodnutí opřel o přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, kterou správně vyložil a na danou věc aplikoval. Jestliže dospěl k závěru, že místně příslušným k řízení v této věci je Obvodní soud pro Prahu 9, je tento závěr zcela správný. V bližším odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).“
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním. Podle dovolatele je napadené rozhodnutí „založeno na nesprávném právním posouzení, kdy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, která nebyla doposud dovolacím soudem judikatorně řešena,“ a to „zda soud prvního stupně určeného z vůle žalobce podle §87 o. s. ř. může vyslovit svou místní nepříslušnost s tím, že postupuje věc na soud, který není obecným soudem žalovaného, ale na soud, který je místně příslušným podle ustanovení §87 o. s. ř.,“ a „zda místní příslušnost daná na výběr podle ustanovení §87 o. s. ř. je výlučným právem žalobce či zda toto právo může sám o sobě ex officio aplikovat i soud.“
Nejvyšší soud podané dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky procesního práva, zda soud, který podle §105 odst. 2 o. s. ř. vysloví, že není místně příslušný, je oprávněn postoupit věc po právní moci usnesení soudu danému na výběr podle §87 o. s. ř.
Dovolání je přípustné, neboť uvedenou otázku vyřešil odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání je tak současně důvodné.
Podle §87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v §85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
Shora uvedená otázka procesního práva byla vyřešena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1389/2016, se závěrem, že vysloví-li soud podle §105 odst. 2 o. s. ř., že není místně příslušný, není oprávněn postoupit věc po právní moci usnesení soudu danému na výběr podle §87 o. s. ř.
Dovolací soud přitom poukázal jednak závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 5 Cmo 47/2003 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, č. 12/2004, s. 454), jednak na odbornou literaturu, v níž není pochybností o tom, že volba mezi obecným a na výběr daným soudem přísluší pouze žalobci (srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 567, dále jen „Komentář“). Jakmile je žaloba doručena soudu, nemůže žalobce již provedenou volbu měnit, neboť tomu brání zásada perpetuatio fori vyjádřená v §11 odst. 1 o. s. ř. [srov. Komentář, s. 567; shodně HANDL, V., RUBEŠ, J. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985, s. 379, a HRÁDEK, J. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 358]. Procesní věda pak výslovně hovoří o konsumaci práva žalobce zvolit místně příslušný soud jako o jednom z účinků zahájení řízení (WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 7. vydání. Praha: Linde, 2014, s. 331).
Vycházel-li odvolací soud v napadeném usnesení naopak z toho, že při rozhodování o místní nepříslušnosti podle §105 odst. 2 o. s. ř. může být věc postoupena soudu danému na výběr podle ustanovení §87 písm. b) o. s. ř., je jím provedené posouzení otázky místní příslušnosti nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
V dalším řízení soud prvního stupně při posuzování místní příslušnosti v prvé řadě znovu zváží, zda sám není podle §87 písm. b) o. s. ř. místně příslušným soudem, tedy zda v jeho obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
Soud prvního stupně i odvolací soud odkázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014. Nejvyšší soud zde uvedl, že „i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle ustanovení §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je tato možnost výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení před prvním stupněm. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo ‚na místě samém‘, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody (srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 568). Odpovídá totiž účelu ustanovení §85 odst. 1 písm. b) o. s. ř., aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení.“ Soudy ovšem při interpretaci citovaného rozhodnutí pominuly, že dovolacím soudem bylo řešeno, které skutečnosti lze ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. považovat za relevantní, a to se závěrem, že touto skutečností není sídlo kteréhokoliv ze soudů, před nimiž v různých fázích posuzované řízení probíhalo (tedy i např. soud odvolací, jak se toho v citovaném rozhodnutí dovolával žalobce), ale toliko „soudy, před kterými probíhalo řízení před prvním stupněm“. Z ustanovení §87 písm. b) o. s. ř. ovšem vyplývá, že soudem na výběr daným je soud, „v jehož obvodu“ došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy, konkrétně náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení.
Soud prvního stupně se tedy v prvé řadě bude zabývat otázkou, zda v jeho obvodu bylo v průběhu posuzovaného řízení sp. zn. 18 C 308/2009 sídlo Obvodního soudu pro Prahu 9. V případě kladné odpovědi nebude moci učinit jiný závěr než, že je soudem místně příslušným podle §87 písm. b) o. s. ř. V opačném případě rozhodne o postoupení věci obecnému soudu žalované podle §85 odst. 5 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu