ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4501.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4501/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně H. Č. , za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Letiště Příbram s. r. o ., identifikační číslo osoby 27421821, sídlem v Drásově, Skalka 39, obou zastoupených JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou, se sídlem v Příbrami III, Komenského náměstí 289, proti žalovaným 1. České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, 2. AIR STATION s. r. o. , identifikační číslo osoby 28410513, se sídlem v Praze 5 - Zbraslavi, Žitavského 496, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 86/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2016, č. j. 23 Co 494/2013-1037, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2013, č. j. 11 C 86/2012-497, určil, že kupní smlouva uzavřená mezi 1. a 2. žalovaným dne 4. 11. 2011, ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 2. 3. 2012 „o prodeji nemovitostí zapsaných na LV č. 331 pro obec a k. ú. D. u P., na LV č. 113 pro obec a k. ú. D. L. a LV č. 10 pro obec a k. ú. S. s příslušenstvím, právy a povinnostmi ve smlouvě vymezenými, vedených u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště P., je neplatná“ (výrok I), dále že 1. žalovaná je vlastnicí uvedených nemovitostí (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy podle tehdy platného §80 písm. c) o. s. ř. „Protože podmínky výběrového řízení nebyly změněny, dotýká se napadená kupní smlouva soukromých práv žalobkyně, neboť dochází k prodeji součástí jejích pozemků v žalobě uvedených, na který se nachází část drah objektu letiště se živičným povrchem, kdy žalobkyně tvrdí, že tento povrch je součástí jejích pozemků. Za druhé žalobkyně tvrdí, že právě chyby a nejasnosti zadání výběrového řízení...tj. prodej součástí pozemků, které jsou vlastnictvím jejím i třetích osob, jí znemožňovaly účastnit se výběrového řízení a jeho jednotlivých kol...“
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem ze dne 29. 4. 2016, č. j. 23 Co 494/2013-1037, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy i na určení vlastnictví 1. žalované zamítl (výrok I). Současně rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II), že 2. žalované se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává (výrok III) a že žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované na nákladech odvolacího řízení 37 808,50 Kč do rukou právní zástupkyně 2. žalované.
Takto odvolací soud rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 17. 12. 2013, č. j. 23 Co 494/2013-572, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 10. 2014, č. j. 23 Co 494/2013-665, a opravného usnesení ze dne 1. 12. 2014, č. j. 23 Co 494/2013-677, byl k dovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, č. j. 30 Cdo 2294/2015-997 (30 Cdo 2297/2015), ve znění opravného usnesení ze dne 13. 1. 2016, č. j. 30 Cdo 2294/2015-1008, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Důvodem zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu byly jednak obsahové nedostatky odůvodnění, jakož i procesní postup odvolacího soudu v souvislosti s vydáním opravných usnesení.
„Z porovnání (před vydáním shora označených opravných usnesení) vydaného rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. prosince 2013, č. j. 23 Co 494/2013-572, usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobkyně směřující do (před vydáním shora označených opravných usnesení) vydaného rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. prosince 2013, č. j. 23 Co 494/2013-572, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy tak, že žaloba o určení neplatnosti této kupní smlouvy se zamítá, jakož i z porovnání obsahu procesního spisu včetně protokolu o hlasování odvolacího soudu na č. l. 569 [jehož obsah nekoresponduje rukou dopsané části protokolu o jednání před odvolacím soudem, a to v části výroku rozsudku odvolacího soudu (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 567-568)], přisvědčuje závěru, že podmínky pro postup odvolacího soudu ve smyslu §164 o. s. ř., jak byl shora zreferován, naplněny nebyly.
Kromě toho napadený rozsudek odvolacího soudu ve znění jeho opravných usnesení neobsahuje – stran opravené části meritorního výroku I. týkají se změny rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby o určení vlastnictví žalované 1) k předmětnému nemovitému majetku – žádné odůvodnění, takže i kdyby podmínky pro vydání opravného usnesení podle §164 o. s. ř. splněny byly (což ovšem v tomto případě ze shora vyložených důvodů možné nebylo), nezbylo by dovolacímu soudu, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí. Bylo by tomu tak z toho důvodu, že absence odůvodnění dotčené části meritorního rozhodnutí by zde šla na vrub jeho věcné správnosti, neboť pokud v rozhodnutí absentují skutkové závěry či právní posouzení věci (případně oboje), je pak dovolacímu soudu upřena možnost jeho věcného přezkumu, přičemž v takovém případě nezbývá, než uvedené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013).“
V nynějším dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně ve smyslu §80 o. s. ř. nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 4. 11. 2011, ve znění dodatku č. 1 ze dne 2. 3. 2012, potažmo na určení, že 1. žalovaná je nadále vlastnicí nemovitostí, které byly předmětem citované kupní smlouvy.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku mj. vyložil: „Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemá jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Aktivně legitimována k žalobě na určení neplatnosti smlouvy je i osoba, která není účastníkem této smlouvy, jestliže by vyhovění žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. [2] Cdon 1690/97, uveřejněné v časopisu Právní rozhledy, roč. 1999, sv. 9, str. 489).
Jestliže otázka platnosti smlouvy, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, jíž se přímo řeší, zda tu právní vztah či právo je či není, naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy není dán (srov. rozsudek [Nejvyššího soudu] ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1772/2000…).
Žaloba o určení neplatnosti smlouvy a vlastnického práva ke státem převáděnému majetku nemůže být používána jako prostředek kontroly občanů při nakládání se státním majetkem; žalobce může mít naléhavý právní zájem na žádaném určení jen tehdy, jestliže tvrdí a prokazuje, že byl dotčen na svých subjektivních právech vyplývajících z práva soukromého (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2037/2010).
V daném případě žalobkyně nebyla účastnicí kupní smlouvy, jejíž platnost napadá. Dále je z obsahu předmětné kupní smlouvy, a to konkrétně z vymezení jejího předmětu převáděných věcí pod bodem 3.3. této smlouvy, zřejmé, že se žádného pozemku žalobkyně tato smlouva netýká. Pokud předmětná kupní smlouva vymezuje pod bodem 4. převod vlastnického práva k ostatním částem majetku a vypořádání kupní ceny za ostatní části majetku, pak ani v této části předmětné kupní smlouvy není konkrétně uveden žádný z pozemků žalobkyně. Obecně je v tomto bodě 4. mezi účastníky smlouvy vymezeno, jakým způsobem se bude hradit kupní cena k ‚ostatním částem majetku, pokud budou na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu považovány za majetek státu nebo jakým způsobem se účastníci kupní smlouvy vypořádají o bezdůvodném obohacení v případě, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že tyto ostatní části majetku, tedy povrch pozemku zpracovaného pro vzlety a přistávání letadel, nejsou stavbou z pohledu občanskoprávního‘. Z uvedeného je tedy zřejmé, že předmětná kupní smlouva se nijak nedotýkala subjektivních soukromých práv žalobkyně, a proto žalobkyně nemá na určení neplatnosti této kupní smlouvy naléhavý právní zájem.
Odvolacímu soudu … nepřísluší … přezkoumávat, zda výběrové řízení na prodej pozemků státu a jeho průběh odpovídaly zákonu. Žalobkyně nebyla účastnicí tohoto výběrového řízení a nemůže proto prostřednictvím dané žaloby kontrolovat stát při nakládání s majetkem. Pokud měla žalobkyně zájem o získání předmětných nemovitostí z vlastnictví 1. žalované, avšak z jakýchkoliv důvodů rezignovala na svou účast ve výběrovém řízení, není určovací žaloba prostředkem k dodatečnému zpochybňování způsobu, jakým 1. žalovaná se svým majetkem naložila. Tyto své výhrady by bývala mohla uplatňovat právě jako účastnice výběrového řízení, pokud by se ho oficiálně účastnila a nebyla-li by v něm úspěšná. Dovozování naléhavého právního zájmu žalobkyně z úvahy o tom, že kdyby se předmětné nemovitosti vrátily do majetku 1. žalované, ta by se ho zřejmě znovu snažila zbavit a vypsala nové výběrové řízení, kterého by se zúčastnila (mohla zúčastnit) i žalobkyně, pak přesahuje rámec naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř., neboť je založeno na toliko hypotetické úvaze o tom, ‚co by bylo, kdyby bylo‘ bez reálných podkladů.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“), zastoupená advokátkou, včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle dovolatelky „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a také otázek, které nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny nebo byly řešeny rozdílně. Dovolatelka shledává přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. i pro řešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od procesního práva, od rozhodovací praxe dovolacího soudu a také otázek, které nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešeny.“
Dovolací soud předesílá, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedené vymezení předpokladů přípustnosti je přitom nutno učinit ve vztahu ke každé právní otázce samostatně.
Přípustnost dovolání nemůže založit polemika dovolatelky se skutkovým stavem, z něhož vychází napadené rozhodnutí dovolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.) a pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.).
K jednotlivým argumentům dovolatelky lze uvést následující:
Tvrdí-li dovolatelka, že se zúčastnila výběrového řízení, jednotlivých kol i místních šetření, avšak postupem 1. žalované jí bylo znemožněno, aby složila požadovanou kauci a učinila konkrétní nabídku, staví svoji argumentaci na jiném skutkovém základě, než ze kterého vychází napadené rozhodnutí. Na právním posouzení takových skutečností tudíž napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. ani nemohlo záviset.
Na této skutkové polemice spočívá i dovolatelkou namítaný rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2037/2010. Přitom na posouzení předběžné otázky platnosti kupní smlouvy, jakož i průběhu dříve konaného výběrového řízení, napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo, jestliže odvolacím soudem nebyl vůbec shledán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Nadto nelze pominout, že citované rozhodnutí dovolacího soudu vychází z odlišných skutkových a právních okolností daných dlouhodobě neuspokojenými nároky oprávněných osob podle zákona o půdě, kde oprávněné osoby disponují i právními prostředky, jak se požadovaných náhradních pozemků domoci. V nyní projednávané věci však žalobkyně jakýkoliv (natož obdobný shora uvedenému) právní vztah k předmětným pozemkům netvrdila. Z podaného dovolání nijak nevyplývá, jak by právní postavení žalobkyně ve vztahu k jiným než jejím vlastním pozemkům mělo záviset na vyřešení právní otázky, zda vzletová přistávací dráha je samostatnou věcí či součástí pozemků, na nichž se nachází. Případný zájem žalobkyně o koupi předmětných pozemků v závislosti na vyřešení této právní otázky (v jiném řízení) žádný její nárok k těmto pozemkům založit nemůže a ani dovolatelka v dovolání netvrdí (právně neargumentuje), že by založit mohl.
Dovolatelka dále vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř. nemůže být založen hypotetickou úvahou, že po určení vlastnického práva 1. žalované by tato vyhlásila nové výběrové řízení, avšak nevymezuje žádný dovolací důvod, natož pak předpoklady přípustnosti dovolání.
Odkazuje-li dovolatelka v této souvislosti na předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu s tím, že předchozí rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném posouzení věci, pomíjí, že tento závěr dovolacího soudu souvisel s absolutním nedostatkem (absencí) odůvodnění zamítavého výroku ve vztahu k určení vlastnického práva 1. žalované. Pro odvolací soud tak nemohl z předchozího kasačního rozhodnutí vyplynout jakýkoliv závazný právní názor týkající se posouzení naléhavého právního zájmu a důvodnosti žaloby na určení vlastnického práva.
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
Konečně napadené rozhodnutí odvolacího soudu (míněno rozhodnutí ve věci samé) ve smyslu §237 o. s. ř. nijak nezáviselo (a ani nemohlo záviset) na obsahu poučení o opravném prostředku proti napadenému rozhodnutí, ani na chybném uvedení data vyhlášení rozsudku v jeho písemném vyhotovení.
Nejvyšší soud nemohl přihlížet k dovolacím důvodům uplatněným po lhůtě k dovolání (§241b odst. 3 věta prvá a §242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
K případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). To platí i v případě postupu odvolacího soudu po vznesení námitky podjatosti, předcházejícího vyhlášení napadeného rozhodnutí. Ostatně dovolatelka kromě svého nesouhlasu s tímto postupem nevymezuje žádné předpoklady přípustnosti dovolání.
Pouze pro úplnost dovolací soud uvádí, že není v rozporu s procesními předpisy, jestliže odvolací soud jedním výrokem zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy i na určení vlastnického práva. Tento postup nijak nemohl omezit žalobkyni v možnosti napadnout rozsudek odvolacího soudu pouze do výroku (jeho části) ohledně určení vlastnického práva k nemovitostem.
V rozsahu, v jakém dovolatelka napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým jí bylo uloženo zaplatit 2. žalované na nákladech odvolacího řízení částku 37 808,50 Kč, není dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) přípustné, neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu