ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4615.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4615/2015-1987
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně AZYS Trading, a.s. , identifikační číslo osoby 27369480, se sídlem v Praze 10, Na výsluní 201/13, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobkyně a) PREFA MAJETKOVÁ a.s. , identifikační číslo osoby 25296736, se sídlem v Pardubicích, Husova 456, b) RASTRA AG-CZ a.s. , identifikační číslo osoby 25288041, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, o zaplacení 638 760 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 24/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 11 Co 511/2014-1798, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 9. 2014, č. j. 10 C 24/2008-1766, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 9. 2014, č. j. 10 C 24/2008-1766, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 11 Co 511/2014-1798, se zamítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Původní žalobkyně (Prefa Pardubice a.s., identifikační číslo osoby 46504818, se sídlem v Pardubicích, U Prefy 579) se svou žalobou ze dne 28. 1. 2008 domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 638 760 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 2. 2008 do zaplacení, jakožto náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. V žalobě bylo uvedeno, že hlavní činností původní žalobkyně se v závěru roku 1998 stala správa vlastních investic vložených do majetku dceřiné společnosti PREFA MAJETKOVÁ. Uvedená společnost pak tento svůj majetek, který do ní původní žalobkyně vložila, včetně nemovitostí v katastrálním území Předměřice nad Labem, které užívala na základě dohody s původní žalobkyní, přenechala od 1. 1. 1999 za úplatu do užívání společnosti RASTRA AG-CZ a.s. Původní žalobkyně v žalobě rozlišuje primární škodu, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Hradci Králové v nezákonném konkursním řízení vedeném pod sp. zn. 46 K 4/2000 ohledně majetku dlužnice původní žalobkyně, tj. úpadkyně RASTRA AG-CZ a.s. Sekundárně škoda měla vzniknout tím, že původní žalobkyně byla nucena ke své škodě dne 1. 4. 2003 prodat pohledávku na úhradu primární škody (s ostatními aktivy). Původní žalobkyně uvádí, že takto učinila, aby se vyhnula tomu, že by na ní mohl být vyhlášen konkurs na návrh Finančního úřadu v Pardubicích, který u žalobkyně zahájil daňovou kontrolu, a vyměřil původní žalobkyni likvidační daňovou povinnost, přičemž jeho rozhodnutí bylo následně zrušeno rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Původní žalobkyně v čl. III. žaloby pod body A. až L. vyjmenovává „charakteristiky nezákonného konkurzního řízení“ vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000, a to: A) nebylo jednáno k zajištění účelu konkursu podle §1 odst. 1 ZKV, B) byly a jsou ignorovány nesporné pohledávky, C) soud konkurs bezodkladně podle §44 odst. 1 písm. a) ZKV neukončil, když zjistil, že aktiva konkursní podstaty mnohonásobně převyšují závazky úpadce, D) soud dal správci konkursní podstaty podle §18 odst. 1 ZKV před 30. 6. 2001 takové pokyny, že sepsal do konkursní podstaty majetek třetích osob (zejména původní žalobkyně), či fiktivní položky za zcizená aktiva úpadce, E) soud ignoroval žádosti správce konkursní podstaty ze dne 30. 1. 2001 a ze dne 2. 2. 2001 o svolání schůze věřitelů, F) soud akceptoval nezákonnou kontrolu Finančního úřadu Pardubice, která vedla k akceptování nezákonného závazku úpadce, kterým byl ovládnut výbor věřitelů, G) bylo umožněno z aktiv úpadce ukrást 100 % dceřinou RASTRA PREFA PARDUBICE a.s. s aktivy úpadce odpovídajícími 480 milionů Kč zisku po zdanění k prohlášení konkursu včetně nezaplacené daně z příjmů, když Krajský soud v Hradci Králové dne 30. 4. 2001 zapsal do obchodního rejstříku k 4. 7. 2000 jako členku statutárního orgánu RASTRA PREFA PARDUBICE a.s. bez právního důvodu, to je z vůle organizovaného zločinu, osoby, které od 8. 6. 2000 jednaly za asistence orgánů státu bez právního důvodu za úpadce, aby přepsaly knihu akcionářů RASTRA PREFA PARDUBICE a.s. v neprospěch úpadce a dále tuto společnost ponechaly v rukách organizovaného zločinu, H) bylo a dosud je realizováno v návaznosti na jednání Š. za úpadce bez právního důvodu, v rozporu s §7 ZKV bez účasti úpadce, soud nepřijímá včas rozhodnutí a nečiní dostatečná opatření nezbytná k zajištění jeho účelu, sepsání konkursní podstaty proběhlo bez jejího zjištění, aniž by byl do podstaty zapsán podnik úpadce, když soud nesplnil povinnost dle §17a odst. 1 věta druhá ZKV, to je, že po nesplnění povinnosti k zjištění podstaty neučinil soud ke splnění těchto povinností přiměřená opatření, konkurs je financován z bezdůvodného obohacení, závazky úpadce byly zjištěny a popřeny v rozporu s §20 odst. 6 ZKV a rozhodující uznaný závazek vznikl v rozporu s §14 odst. 1 písm. d) ZKV a §28 zákona o správě daní a poplatků, navrhovatelům konkursu je zabráněno uplatnit jejich práva, výbor věřitelů je ovládnut správcem daně na základě nezákonné daňové pohledávky, I) ztratila se aktiva konkursní podstaty za více než 700 milionů Kč vyjádřená rozdílem vlastního kapitálu z účetní závěrky k 31. 12. 2001 a z bilance k 31. 12. 2005, J) nepodařilo se po dlouhodobě realizovaném pokusu zneužit konkursu ke krádeži akcií PREFA MAJETKOVÁ a.s. a práv k dobývacímu prostoru Čeperka, K) nepodařilo se po dlouhodobě realizovaném pokusu zneužít konkursu k prohlášení konkursu na majetek původní žalobkyně, L) v konkursu je činěn pokus dokonat útok na vlastnická práva původní žalobkyně tím, že soud umožňuje správci nevrátit žalobci téměř 30 milionů Kč bezdůvodného obohacení, a tím, že ignoruje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2007, č. j. 1 Ko 305/2007-6072 tím, že nařídil správci do 31. 12. 2008 sepsat konečnou zprávu. Původní žalobkyně k tvrzenému nároku, který označuje za „sekundární škodu“, uvedla, že postoupila pohledávku ve výši 376 428 302 Kč na společnost P.M. PREFECT A.V.V. na základě smlouvy o postoupení pohledávky, a to po veřejné soutěži, za cenu 2 000 000 Kč s tím, že v případě úspěchu nabyvatele v soudním sporu proti České republice nabyvatel zaplatí původní žalobkyni významnou prémii. Vzhledem k tomu, že nabyvatel se svojí žalobou neuspěl, vznikla původní žalobkyni sekundární škoda ve výši primární škody. K výši škody pak původní žalobkyně uvedla, že ji odvozuje od znehodnocení jejího čistého obchodního jmění, které bylo k 30. 6. 2000 ve výši 333 210 000 Kč, s tím, že od této částky odečítá 6 550 000 Kč (za nemovitosti, které nebyly užívány ze strany RASTRA AG-CZ a. s.), 17 000 000 Kč (za nemovitosti v dobývacím prostoru Čeperka, které jsou předmětem samostatné žaloby), 49 756 069 Kč (jakožto částku získanou zpeněžením znehodnocených aktiv společnosti). Původní žalobkyně dále uvádí, že k uvedené částce připočítává náklady, které byly vynaloženy na odvracení nezákonných zásahů do vlastnického práva žalobkyně a schopnosti čelit důsledkům nelegitimního nakládání s majetkem společnosti. Z tabulek uvedených na straně 22 žaloby pak plyne, že se žalobkyně domáhá jednak částky 558 750 000 Kč (jak z tabulky vyplývá, jedná se o tvrzenou počáteční škoda ve výši 309 660 000 Kč s kapitalizovanými úroky a po odečtení cca. 49 600 000 Kč) a částky 80 010 000 Kč (k čemuž žalobkyně uvádí, že jí vznikly náklady na odvracení nezákonných zásahů do jejích vlastnických práv ve výši 66 940 000 Kč, a žádá též úroky ve výši 13 060 000 Kč). Žaloba obsahuje též tvrzení o tom, že škoda vznikla z příčin „multikauzálních“ a Krajský soud v Hradci Králové se dopustil „absolutní multikauzální nečinnosti.“
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 9. 2014, č. j. 10 C 24/2008-1766, rozhodl tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení 638 760 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 2. 2008 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodl rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 11 Co 511/2014-1798, tak že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni a vedlejším účastnicím na straně žalobkyně povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
4. Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, neboť odvolací soud v předchozím průběhu řízení usnesením ze dne 5. 3. 2013, č. j. 11 Co 13/2012-1305, zrušil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. 9. 2011, č. j. 10 C 24/2008-971, a usnesením ze dne 30. 6. 2014, č. j. 11 Co 418/2013-1715, změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 8. 2013, č. j. 10 C 24/2008-1581, jímž byla žaloba odmítnuta, tak, že se žaloba neodmítá.
5. V předchozím průběhu řízení byl k samostatnému projednání vyloučen nárok žalobkyně, kterým se domáhá náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Finančního úřadu v Pardubicích. Rovněž byl připuštěn vstup společnosti AZYS Trading, a.s. namísto původní žalobkyně a vstup společností PREFA MAJETKOVÁ a.s. a RASTRA AG-CZ a.s. jako vedlejších účastnic na straně žalobkyně.
6. Soud prvního stupně učinil ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 46 K 4/2000 zjištění, že dne 10. 7. 2000 podala společnost PREFA MAJETKOVÁ a.s. návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti RASTRA AG-CZ a.s. Dne 18. 7. 2000 podal návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti RASTRA AG-CZ a.s. věřitel Prefa Pardubice a. s., kdy uvedl, že má za dlužníkem pohledávku z obchodního styku ve výši 9 764 064,38 Kč. Dne 18. 7. 2000 podal návrh na prohlášení konkursu na majetek RASTRA AG-CZ a.s. J. S.. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 2000 byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka RASTRA AG-CZ a.s.; usnesení nabylo právní moci dne 20. 2. 2001; konkursní řízení není dosud skončeno. Ze zprávy správce konkursní podstaty ze dne 30. 4. 2014 vyplývá, že je nutné vyčkat skončení soudního sporu vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 74/2012, kde je veden spor o zaplacení 479 567 000 Kč. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10. 2006, č. j. 26 C 32/2004-278 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2007, č. j. 18 Co 36/2007-367, soud zjistil, že byla zamítnuta žaloba žalobce P. M. PREFECT A. V. V., za účasti vedlejšího účastníka Prefa Pardubice a.s. proti žalované o zaplacení škody ve výši 376 284 302 Kč s příslušenstvím, když nebyla zjištěna odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Předmětem řízení byl nárok žalobce na náhradu škody ze tří důvodů: a) z nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, resp. nečinnosti těchto orgánů tím, že nezabezpečily ochranu majetku žalobce, b) z nesprávného úředního postupu soudů, které včas nerozhodly o nárocích žalobce, c) z nesprávného úředního postupu soudu, který nedostatečně dohlíží na činnost správce konkursní podstaty. Vznik škody spatřoval žalobce v tom, že Prefa Pardubice a.s. přenechala RASTRA AG-CZ a.s. na základě nájemní smlouvy svůj majetek, od roku 1999 je RASTRA AG-CZ a.s. v prodlení s placením nájemného, protiprávním jednáním RASTRA AG-CZ a.s. byla společnosti Prefa Pardubice a.s. způsobena škoda. Soudy dospěly k závěru, že pokud žalobci škoda vznikla, pak v důsledku hospodaření s jeho majetkem jinými subjekty odlišnými od státu. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že původní žalobkyně dne 7. 2. 2008 uplatnila u žalované nárok na náhradu škody z konkursního řízení, a že jejímu nároku nebylo vyhověno.
7. Soud prvního stupně ve svém posledním rozsudku ve věci v rámci odůvodnění uvedl, že vzhledem ke stále neskončenému konkursnímu řízení vedenému u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000, v rámci něhož nebylo vydáno ani rozvrhové usnesení, ze kterého by bylo možné učinit závěr o případné výši škody, je žaloba předčasná, což má za následek zamítnutí žaloby tzv. pro tentokrát.
8. Odvolací soud zopakoval dokazování, k čemuž uvedl, že soud prvního stupně neprovedl ve vztahu k obsahu spisu ohledně namítaného konkursního řízení dokazování postupem předvídaným občanským soudním řádem. Odvolací soud učinil skutková zjištění, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 2000, sp. zn. 46 K 4/2000, byl na majetek dlužníka RASTRA AG-CZ a.s. prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven JUDr. Martin Týle. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že návrh na prohlášení konkursu podali postupně tři navrhovatelé a) PREFA MAJETKOVÁ a.s., b) Prefa Pardubice, a.s. a c) J. S., když navrhovatel a) tvrdil svou splatnou pohledávku za dlužníkem ve výši 38 772 006,73 Kč, navrhovatel b) ve výši 9 764 064,38 Kč a navrhovatel c) ve výši 106 500 Kč. Soud vzal za osvědčené, že dlužník byl v úpadku v podobě insolvence, neboť měl více věřitelů, vůči nimž nebyl schopen současně po delší dobu plnit své splatné závazky, a nedisponoval peněžními prostředky, které by byly potřebné k úhradě těchto pohledávek. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku ohledně společnosti RASTRA AG-CZ a.s. s údaji platnými ke dni 22. 4. 2015 odvolací soud zjistil, že uvedená společnost je stále v konkursu, jehož účinky nastaly dne 29. 12. 2000 a správcem konkursní podstaty je JUDr. Milan Václavík.
9. Co se týká právního hodnocení, odvolací soud poukázal na judikaturu, dle níž, jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně a soud žalobu zamítne „pro tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu a případně její výší. Zároveň platí, že odpovědnost státu za škodu přichází v úvahu až subsidiárně, když stát má principiálně postavení tzv. posledního dlužníka, v kontrapozici s tzv. primárním dlužníkem v rámci občanskoprávního vztahu, přičemž teprve poté, co se stane nemožným vypořádání primárního (ať již závazkového či deliktního) vztahu dotčených soukromých subjektů, lze uvažovat o tom, že „škoda byla ustavena.“ V projednávané věci tedy vznik škody předpokládá, že právo věřitele na plnění proti dlužníkovi – zde úpadci – není uspokojeno, přičemž musí být prokázáno, že věřitel takovou pohledávku skutečně měl. I v rozsudku ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, Nejvyšší soud uzavřel, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit; v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb., pak může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu, tj. pominou-li účinky prohlášeného konkursu. Bylo-li zjištěno, že konkurs prohlášený na majetek úpadce, vedlejší účastnice RASTRA AG-CZ a.s., pak závěru soudu prvního stupně, že žaloba je předčasná, není co vytknout, neboť z pohledu judikatury dosud nemohlo dojít ke vzniku škody.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) napadla dovoláním výslovně jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, přičemž uvádí, že: „dovozuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. od toho, že:
1) zneužití fabulace, ‚že žaloba je předčasná‘, a fikce rozdílů škody ‚de facto‘ a fabulované škody ‚de iure‘ k legalizaci výnosů trestné činnosti v rozporu s Čl. 6 ÚMLUVY o praní, vyhledávání zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., který je označen ‚Trestné činy praní výnosů zločinu‘, nebylo dosud v rozhodovaní dovolacího soudu vyřešeno,
2) mnohonásobná kolize jednání odvolacího soudu s řešením prejudiciální otázky byla odvolacím soudem řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
3) korupční legalizace výnosů z trestné činnosti, bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, na úkor právního předchůdce žalobce, získaných útokem na vlastnická práva právního předchůdce žalobce a společníkům úpadce RASTRA AG-CZ a.s. a prostřednictvím konkurzního řízení úpadce RASTRA AG-CZ a.s., která je dokonávána prostředky popření práva na spravedlivé soudní řízení v řízeních o náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb., nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.“
11. Dovolatelka výše uvedené body, které nepředstavují formulaci právní otázky, rozvádí na 129 stranách dovolání, přičemž (jako i v jiných věcech, v nichž se různé subjekty domáhají po státu náhrady škody v souvislosti s konkursním řízením vedeným u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000) je dovolání na samé hranici srozumitelnosti. Text je bez zjevné systematiky rozčleněn do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný. Rozsáhlé části dovolání, např. veškerý obsah rozvádějící bod 3), tj. část dovolání od str. 19 dále, se vůbec netýká podstaty věci, nýbrž se v podstatě jedná o hanopis osočující orgány státu a vyjmenovávané fyzické osoby ze spolčení s organizovaným zločinem. Pro příklad dovolací soud náhodně cituje z dovolání: „ Ad. 3.v.6.C. Vyloučení některých soudců Vrchního soudu v Praze z důvodu v souvislostech části první hlavy I zákona č. 89/2012 Sb.: Dále uvedení soudci senátů Vrchního soudu v Praze kromě skutečností uvedených v úvodu této části ‚ 3.v.6. Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze ‘ podle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou v úmyslu organizované zločinecké skupině napomáhat dle §107 odst. (1) TZ ve prospěch dokonání bezdůvodného obohacení bývalého Holcim (Česko) a.s. a organizovaného zločinu na úkor Prefa Pardubice a.s., úpadce RASTRA AG-CZ a.s. a dalších poškozených ‚ obětí korupčního zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem ‘ svým jednáním, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu nadržování organizovanému zločinu dle §366 TZ, zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. (2) písm. c) a d) TZ a dalších trestných činů jako je účastenství dle §24 odst. (1) písm. c) TZ odstraňováním překážek dokonání legalizace výnosů z trestné činnosti, která je trestným činem dle §216 TZ nebo přinejmenším dle §217 TZ: • což je ilustrováno tím, že umožnili nevyloučení soudců i v tak demonstrativním případě vzájemné závislosti, jako je legalizace jednání, které odpovídá uvedeným trestným činům, soudců odvolacího soudu v řízení o žalobě pro zmatečnost soudcem nalézacího soudu a současně v odvolacím řízení stejné jednání stejného soudce nalézacího soudu legalizuje stejný senát odvolacího soudu, jako tomu je v řízeních Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 15 C 2/2008 a č.j. 14 C 404/2009, (…).“
12. Navzdory uvedeným charakteristikám podání je z argumentace vztahující se k výše uvedenému bodu 1) dovolání srozumitelné, že dovolatelka nesouhlasí s názorem soudů nižších stupňů, pokud učinily závěr o předčasnosti žaloby, přičemž dovolatelka namítla desinterpretaci judikatury, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněného pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.
13. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelkou tvrzené důvody dle §237 o. s. ř. nejsou dány, a proto by dovolání mělo být odmítnuto. Napadané právní posouzení žaloby jako předčasné učinily oba soudy v souladu s konstantní judikaturou a v řízení bylo i samotnou dovolatelkou tvrzeno, že škoda dosud nevznikla. Nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. může být úspěšný leda za předpokladu, že žalobce prokáže vznik skutečné škody, a to při splnění dalších podmínek (protiprávního jednání státu spočívajícího v nezákonném rozhodnutí či nesprávném úředním postupu a příčinné souvislosti mezi těmito skutečnostmi). Pokud v souvislosti s protiprávním jednáním státu dojde k bezdůvodnému obohacení třetí osoby na úkor poškozeného, vzniká případný nárok na náhradu škody vůči státu (a to za kumulace splnění všech zmíněných podmínek) teprve poté, co poškozený nebyl úspěšný ve vymožení bezdůvodného obohacení na třetím subjektu. Předmětem nároku dle zákona č. 82/1998 Sb. může být pouze škoda existující v okamžiku rozhodování o nároku soudem. Ze zjištěného skutkového stavu v řízení před oběma obecnými soudy bylo uzavřeno, že dovolatelkou uplatněný nárok dosud nevznikl, neboť jej dovozuje z konkursního řízení, které dosud neskončilo, a za jeho současného stavu ani není postaveno na jisto, zda jsou, resp. budou splněny i další podmínky zakládající nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Tvrzení o zneužití fabulace, že žaloba je předčasná, tedy nemá oporu v zákoně ani v konstantní judikatuře. Tvrzení dovolatelky o legalizaci výnosů trestné činnosti, tvrzení zločinného spolčení státní moci s organizovaným zločinem apod. nebyla v řízeních před obecnými soudy z provedených důkazů zjištěna, a zůstávají tak pouze v rovině tvrzení dovolatelky. K bodu 2) dovolání žalovaná uvádí, že dovolatelka zaměňuje odůvodnění rozsudků vydaných v jiných řízeních za právní závěry – rozhodnutí o předběžné otázce. Ani tento důvod nezakládá přípustnost dovolání. K bodu 3) dovolání žalovaná zmiňuje, že v řízení před nalézacími soudy nebyla zjištěna žádná z dovolatelkou tvrzených skutečností, a obecné soudy tedy nemohly skutkový stav, který nebyl zjištěn, právně posoudit. Dovolatelčina podání a tvrzení jsou spekulativní, nepodložená a s řízením nesouvisející.
III. Formální náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 9. 2014, č. j. 10 C 24/2008-1766, Nejvyšší soud podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Jak již bylo uvedeno výše, dovolací soud v dovolání shledal argumentaci týkající se otázky, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a rovněž tvrzení o odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněným pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále též jako „rozsudek R 48/2011“). Konkrétně se jedná o otázku uplatnitelnosti škody způsobené při výkonu veřejné moci, jež spočívá ve ztrátě pohledávky vůči dlužníku, na jehož majetek je veden konkurs podle zákona o konkursu a vyrovnání. Dovolání bylo shledáno pro řešení uvedené otázky přípustným.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
21. Jak dovolací soud uvedl v rozsudku R 48/2011, škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/1970, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Charakter ušlého zisku má i majetková újma představovaná ztrátou majetkového přínosu, který poškozený jakožto věřitel mohl od svého dlužníka očekávat při obvyklém sledu událostí, nebýt nesprávného úředního postupu. Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení §154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Tento přístup je ostatně v souladu s obecným pravidlem, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. usnesení NS ČR ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 3031). V případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka (stav k okamžiku vyhlášení rozsudku odvolacího soudu) to znamená, že věřiteli může škoda vzniknout až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu, neboť teprve nebude-li nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu, vzniká majetková újma (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, publikovaný pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007). Názor odvolacího soudu, že v době probíhajícího konkursního řízení na majetek dlužníka nemohla žalobci jako věřiteli ještě vzniknout škoda, spočívající v neuspokojení pohledávky, je v obecné rovině správný a odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu. Je však nepřesný v konkrétním posouzení, neboť představuje-li škoda majetkovou újmu v podobě zkrácení majetkového stavu poškozeného, nelze vznik škody bez dalšího spojovat s formálním ukončením konkursního řízení, tj. s právní mocí usnesení o zrušení konkursu; rozhodující je skutkové zjištění, že žalobce prokazatelně již nemůže vůči svému dlužníku úspěšně dosáhnout uspokojení pohledávky.
22. Dovolací soud shrnul závěry týkající se předmětné problematiky vyčerpávajícím způsobem v rozsudku ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013, uveřejněném pod číslem 30/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále též jako „R 30/2016“). Konstatováno bylo, že: „V R 48/2011 Nejvyšší soud uzavřel, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit, s tím, že v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení, bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu. Jak je dále patrno z odůvodnění R 48/2011, výše citované závěry přijal Nejvyšší soud ve věci, v níž odvolací soud zamítl žalobu věřitele (poškozeného) vůči státu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (odůvodněnou ‚ztrátou‘ věřitelovy pohledávky vůči dlužníku v důsledku nečinnosti soudu v nalézacím řízení) ‚pro předčasnost‘, s tím, že konkursní řízení vedené na majetek dlužníka (úpadce) je pouze ve fázi plnění rozvrhového usnesení (ve smyslu R 95/2006, R 42/2010 a R 132/2012 šlo o závěrečnou fázi konkursního řízení) a konkurs dosud nebyl zrušen podle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV. Tento závěr odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud chybným, maje plně za možné považovat věřitelovu pohledávku vůči dlužníku (úpadci) za nedobytnou ‚již‘ (!) na základě pravomocného rozvrhového usnesení [se zřetelem k tomu, co má být (může být) věřiteli podle rozvrhu plněno z dlužníkovy konkursní podstaty na úhradu pohledávky]. Závěr, že pohledávka věřitele vůči dlužníku (úpadci) nemůže být (pro účely sporu o náhradu škody vůči státu vzniklé ‚ztrátou‘ pohledávky vůči dlužníku a způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.) považována za nedobytnou před právní mocí rozvrhového usnesení, odtud neplyne. Jinak řečeno, závěr Nejvyššího soudu, že ‚za nedobytnou je možno pohledávku považovat »již« ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení‘ (R 48/2011), v žádném případě nelze vykládat tak, že ‚za nedobytnou je možno pohledávku (vždy) považovat »až« ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení‘. Z R 48/2011 taková interpretace (použitá soudy v této věci) dozajista neplyne právě proto, že pro poměry tam řešené věci Nejvyšší soud odklidil jako nesprávný jen úsudek odvolacího soudu, že k závěru o nedobytnosti pohledávky nestačí ani pravomocné rozvrhového usnesení (možnou nedobytností pohledávky v době předcházející právní moci rozvrhového usnesení se R 48/2011 nezabývalo). K tomu, že rozvrhové usnesení není vždy skutečností rozhodnou pro vznik škody způsobené ‚ztrátou‘ (nedobytností) pohledávky vůči dlužníku (úpadci), se Nejvyšší soud vyjádřil např. též v dovolatelem zmíněném R 93/2012. V něm uzavřel, že rozvrhové usnesení není samo o sobě skutečností rozhodnou pro vznik nebo výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V důvodech R 93/2012 poukázal Nejvyšší soud na to, že již v R 33/2008 připustil, že výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka lze určit i dříve než (až) v souvislosti s rozvrhovým usnesením, přičemž tak učinil s vědomím, že v konkursním řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání může být otázka nemožnosti uspokojení pohledávky věřitele zodpovězena (podle stavu konkursního řízení) i dříve než při rozvrhu (k němuž ani nemusí dojít). K tomu Nejvyšší soud v R 93/2012 dále dodal, že především může být míra možného uspokojení věřitelů dlužníka objasněna již při vydání částečného rozvrhu (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2008, pod číslem 168). V řadě případů bude možné uzavřít, v jaké výši vznikla věřiteli škoda, již při pravomocném schválení konečné zprávy (§29 ZKV), bude-li z ní patrno, že dosažený výtěžek zpeněžení konkursní podstaty nebude postačovat ani k plnému uspokojení pohledávek za podstatou (§31 odst. 2 ZKV) a pracovních nároků (§31 odst. 3 ZKV), takže nezajištění věřitelé druhé třídy neobdrží při rozvrhu ničeho (§32 odst. 1 ZKV). A konečně Nejvyšší soud v R 93/2012 též uzavřel (odkazuje na R 48/2011), že tam, kde stav konkursního řízení před vydáním rozvrhového usnesení nedovoluje určit výši škody způsobem shora popsaným, vskutku bude namístě žalobu zamítnout pro předčasnost. V takovém případě totiž platí, že škoda dosud nevznikla (nelze postavit najisto, v jakém rozsahu se věřitel uspokojí z majetku dlužníka).“
23. Ve světle výše uvedené judikatury je zjevné, že jestliže se odvolací soud nezabýval otázkou možnosti uspokojení pohledávky dovolatelky dříve, než v souvislosti se zrušením konkursního řízení, je jím provedené právní posouzení neúplné a tedy i nesprávné.
24. Navzdory uvedenému ovšem dovolací soud neshledal dovolání důvodným.
25. V první řadě je třeba uvést, že soud prvního stupně vyloučil k samostatnému projednání nárok, kterým se dovolatelka domáhá náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Finančního úřadu v Pardubicích. Jelikož s tímto tvrzeným nesprávným úředním postupem měla souviset škoda žalobkyní označovaná za sekundární (a dovolacímu soudu je ostatně z vlastní činnosti známo, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 71/2013, u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Co 114/2016-846, a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2563/2017, je projednáván nárok na náhradu zmíněné sekundární škody) je v této věci jednáno toliko o škodě žalobkyní označované za primární. Zadruhé považuje dovolací soud za potřebné zmínit, že navzdory vícerým výzvám jak ve smyslu §43 o. s. ř., tak podle §118a o. s. ř., dovolatelka v průběhu řízení nevysvětlila, zda žádá tvrzenou sekundární škodu vedle škody primární, uplatňuje-li pouze škodu sekundární, či jaký jiný poměr mezi tvrzenou škodou primární a sekundární shledává. V žalobě uvedená tvrzení jsou ovšem zcela jasná v tom ohledu, že požadavek dovolatelky na škodu primární nemůže současně s požadavkem na škodu sekundární obstát. Dovolatelka totiž uvedla, že jí sekundární škoda vznikla tak, že byla v důsledku nesprávného výkonu veřejné moci ze strany Finančního úřadu v Pardubicích nucena pohledávku na náhradu primární škody „nevýhodně“ prodat jinému subjektu, který tuto pohledávku neúspěšně uplatnil v soudním řízení. Dovolatelka takto vlastními žalobními tvrzeními vyloučila, že by byla osobou aktivně věcně legitimovanou k náhradě primární škody. Jedinou (vzhledem k žalobním tvrzením) myslitelnou škodou, jejíž úhrady by se žalobkyně mohla domoci, byla tedy škoda sekundární, o níž žalobkyně tvrdí, že vznikla v důsledku nuceného pozbytí pohledávky na náhradu škody primární.
26. Dovolací soud konstantně uvádí, že v řízení, v němž by i v případě prokázání žalobních tvrzení nebylo možno vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu, soud žalobu zamítne, aniž by bylo třeba provádět dokazování (srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 95/98, 16 Co 96/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, č. seš. 9, pod R 62/2000). V této souvislosti pak patří dodat, že judikatura je též ustálena v názoru, že soudy nemají poučovat účastníky o potřebě změnit dosavadní tvrzení, která vylučují jejich úspěch ve věci, neboť by tak porušily zásadu nestrannosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 293/2016).
27. Jestliže tedy dovolatelka uvedla okolnosti, z nichž zcela zřetelně vyplývá, že není aktivně věcně legitimovaná k vymáhání primární škody, nelze dospět k jinému názoru, než že zamítavé rozhodnutí obstojí.
VI. Závěr
28. Nejvyšší soud, vzhledem k výše uvedenému deficitu aktivní věcné legitimace k vymáhání nároku ze strany dovolatelky, považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné, a proto podle §243d písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl.
29. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto (a řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno), k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu