ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4616.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4616/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Zemědělského družstva Slavonín , se sídlem Slavonín 428, 783 01 Slavonín, identifikační číslo osoby 146 15 274, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, proti žalovanému KOVO DRUŽSTVO Olomouc , se sídlem Dukelských hrdinů 29, 783 61 Hlubočky, identifikační číslo osoby 000 31 186, zastoupeného Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, 798 57 Laškov, o výmaz zápisu vlastnického práva a o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 425/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. dubna 2016, č. j. 12 Co 44/2016-187, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. září 2015, č. j. 16 C 425/2014-147, zamítl žaloby, jimiž se žalobce domáhal výmazů označených zápisů v katastru nemovitostí a určení vlastnictví k označeným nemovitostem, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. dubna 2016, č. j. 12 Co 44/2016-187, napadený rozsudek sudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ovšem neobsahuje – jak bude rozvedeno níže - právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., v důsledku čehož byla Nejvyššímu soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) upřena možnost zabývat se přípustností tohoto dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z pohledu shora připomenutých obsahových náležitostí podané dovolání žalobce tyto normativní limity zjevně nesplňuje.
Předně je třeba zdůraznit, že dovolatel přípustnost svého dovolání vymezuje tím, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, řeší právní otázku, která je odvolacím soudem a dovolacím soudem rozhodována rozdílně, řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“ , aniž by současně v dovolání vyložil, ke které konkrétní odvolacím soudem řešené právní otázce se ta která varianta tvrzeného předpokladu přípustnosti dovolání vztahuje a v tomto směru alespoň stručně (shora popsaným způsobem) vyložil dovolací argumentaci, resp. předpoklady přípustnosti dovolání. Dovolatelem učiněné vymezení přípustnosti dovolání se ovšem navzájem vylučuje, a proto nesplňuje náležitosti ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě (roz. v řešení konkrétní právní otázky) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel primárně brojí proti výsledkům dokazování, tedy zpochybňuje skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, a jímž je dovolací soud (což dovolatel při použité dovolací argumentaci přehlíží) při posuzování přípustnosti dovolání vázán. Dovolací soud totiž v dovolacím řízení nemůže skutkový stav, který se stal základem pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, nijak - v důsledku „nového“ hodnocení důkazů s přijetím nových dílčích skutkových zjištění či závěru o skutkovém stavu věci – revidovat, a tudíž ani skrze něj posuzovat přípustnost dovolání (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 19/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2001, nebo ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015). Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces.
Dovolací soud sice při posuzování přípustnosti dovolání není oprávněn verifikovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování odvolací soud vycházel, avšak pokud by naznal, že z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozhodnutí nelze zjistit právně rozhodné skutečnosti, případně tyto jsou (z hlediska učiněných dílčích skutkových zjištění) rozporné, nesrozumitelné či neurčité, pak by – poněvadž by uvedený stav šel na vrub správnosti právního posouzení věci (jelikož takto defektně uvedený skutkový stav z povahy věci by vylučoval, aby odvolací soud na něj aplikoval příslušné pravidlo chování, případně je neaplikoval, ač se jednalo o předčasný závěr právě pro popsané defekty na skutkovém úseku) – musel přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009). Posledně uvedená varianta ovšem v této věci dovolatelem ani tvrzena nebyla, pročež ani z toho důvodu nelze dovolání žalobce považovat za přípustné, resp. ani z pohledu jím zvažovaného (nikoliv tvrzeného) porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobce trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu