ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4690.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4690/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, PhD., LL.M., v právní věci žalobce Ing. T. P., CSc. ,, zastoupeného Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 957/23, proti žalovanému F. B. , zastoupenému Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Bubenská č. 1477/1, o ochranu osobnosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 16 C 4/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2016, č.j. 22 Co 406/2015-121, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal ochrany svých osobnostních práv, protože v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 50 Cm 355/2013, mezi žalobcem D.O.O. „CORNER FINANCE“ – PODGORICA proti TECHNOEXPORT, a.s., bylo soudem při jeho jednání doslovně reprodukováno vyjádření CORNER FINANCE ze dne 14. července 2014, které obsahovalo nařčení žalobce z privatizačního podvodu, z obohacení se na úkor státu a z vydírání a podílu na vraždě. Toto vyjádření soudu doručil žalovaný jako zplnomocněný zástupce CORNER FINANCE. Uvedené písemné vyjádření žalovaný zaslal také na Ministerstvo financí ČR. Uvedl dále, že obsahem předmětného vyjádření jsou skutečnosti zcela zjevně naprosto nesouvisející s předmětem řízení vedeného u Městského soudu v Praze, že autorem tohoto vyjádření je žalovaný, který ho i podepsal a že jeho primárním účelem je toliko a právě očernění žalobce nejen v řízení vedeném u Městského soudu v Praze, ale rovněž i před osobami zastupujícími Ministerstvo financí České republiky, potažmo policejním orgánem, který na základě trestního oznámení podaného společností TECHNOEXPORT, a.s. prověřuje podezření z podvodného jednání, a proto je za toto jednání odpovědný přímo žalovaný. Za zásah do svých osobnostních práv pak žalobce po žalovaném požadoval písemnou omluvu a náhradu nemajetkové újmy ve výši 300.000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. července 2015, č.j. 16 C 4/2015-73, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §81 odst. 1, §82, §1956 a §2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále pouze „o.z.“). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že sporné vyjádření obsahovalo vesměs hodnotící soudy účastníka řízení vzhledem ke druhému účastníku řízení. Ztotožnil se s námitkou žalovaného, že není ve sporu pasivně legitimován, protože žalobcem uváděný spor je veden mezi společností CORNER FINANCE a společností TECHNOEXPORT, a.s., žalovaný v něm vystupuje jako obecný zmocněnec na základě plné moci CORNER FINANCE, že žalovaný tak jednal za účastníka řízení na základě plné moci, tedy v rámci plnění úkolů při zastoupení, a proto není v řízení pasivně věcně legitimován. V daném případě se nejednalo ani o exces, ani o jednání, u kterého by se žalobce mohl dovolávat své ochrany.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze 31. května 2016, č.j. 22 Co 406/2015-121, rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatek důvodů ve smyslu §219a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a s ohledem na ustanovení §219a odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně se nevypořádal s tvrzením žalobce, že jednání žalovaného nelze přičítat společnosti CORNER FINANCE, protože žalovaný sledoval své vlastní zájmy a potřeby, takže podle judikatury nastupuje jeho přímá odpovědnost. Místo toho jen bez bližšího vysvětlení konstatoval, že předmětným podáním žalovaný plnil své povinnosti a hájil zájmy svého klienta a že z dokazování nevyšlo najevo vybočení ze zákonné povinnosti žalovaného. Nesprávnými shledal odvolací soud též závěry soudu prvního stupně vztahující se k obsahu předmětného podání ze dne 14. července 2014, v němž je podle názoru odvolacího soudu uvedeno několik těžce difamujících skutkových tvrzení (a nikoli hodnotících soudů, jak se mylně domnívá soud prvního stupně), která jsou zjevně objektivně způsobilá přivodit újmu na žalobcových právech. Proto odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zaměřil nejprve na to, zda za předmětné podání odpovídá žalovaný, anebo zda se jeho jednání přičítá společnosti CORNER FINANCE a následně pak (shledá-li odpovědnost žalovaného) se zabýval tím, zda předmětným podáním bylo neoprávněně zasaženo do osobnostních práv žalobce a (pro případ kladné odpovědi) zda žalobcem požadovaná satisfakce je přiměřená. Uložil též soudu prvního stupně zvážit postup podle ustanovení §118a odst. 3 (event. i odst. 1), neboť nepřipadá v úvahu závěr, že soud něco „nezjistil“, že něco „nevyšlo najevo z dokazování“, tedy že některé významné tvrzení nebylo prokázáno, pokud takovému závěru nepředcházelo právě poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dne 14. července 2016 dovolání doplněné podáním ze dne 9. září 2016. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení 236 odst. 1 o.s.ř. a §237 o.s.ř. ve spojení s §238 o.s.ř. Domnívá se, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje
- v nedostatku pasivní legitimace žalovaného,
- v nedodržení zákonných podmínek při rozhodování bez nařízení jednání a
- v nedodržení zákonných podmínek při rozhodování za účasti podjatého soudce .
Uvádí, že odvolací soud sice v otázce pasivní legitimace nečiní jednoznačný závěr, ale rozhodnutí soudu prvního stupně pokládá za nepřezkoumatelné. S tím ovšem žalovaný nesouhlasí, protože je přesvědčen, že soud při svém rozhodování řádně vzal v úvahu a následně posoudil všechny relevantní skutečnosti a argumenty žalobce a žádný z argumentů ani navrhovaných důvodů žalobce nemohl závěry soudu prvního stupně ovlivnit. Nesouhlasí také s tím, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání a neomezil se jen na zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost, ale ve svém rozhodnutí se vyjadřoval k dalším skutečnostem a hodnotil správnost závěrů soudu prvního stupně. Konečně pak namítá, že členkou senátu odvolacího soudu, který ve věci rozhodoval, byla JUDr. H. K., která je manželkou JUDr. K. K., generálního ředitele a člena správní rady společnosti TECHNOEXPORT a.s. a žalobce, Ing. T. P. je statutárním ředitelem a předsedou správní rady této společnosti. Tyto skutečnosti vedou přinejmenším k existenci důvodné pochybnosti o podjatosti jmenované soudkyně.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a současně vyslovil, že JUDr. H. K. je vyloučena z projednávání věci.
K dovolání žalovaného se vyjádřil žalobce, který je považuje za nepřípustné. Domnívá se proto, že dovolání by mělo být odmítnuto.
Při posuzování dovolání Nejvyšší soud přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014, a nejdříve se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Dovolání proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu může být shledáno přípustným, neboť jde o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, publikované pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz ). V posuzovaném případě však nebyl splněn další předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř.
Podle dikce ustanovení §237 o.s.ř. je současně jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Žalovaný v prvé řadě namítá nesprávné posouzení nedostatku své pasivní legitimace ze strany odvolacího soudu. Ve skutečnosti však v této souvislosti neformuluje žádnou právní otázku, ale pouze zpochybňuje názor odvolacího soudu, že soud prvního stupně se nezabýval tvrzením žalobce, že žalovaný svým jednáním sledoval výlučně zájmy či potřeby své vlastní, resp. zájmy nebo potřeby třetích osob, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Dovolatel ostatně výslovně připouští, že odvolací soud sám žádný závěr o tom, zda žalovaný je či není ve věci pasivně legitimován, nevyslovil. Místo toho staví svůj názor, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že se žádného excesu nedopustil. Uvedená argumentace však nemůže založit přípustnost tohoto dovolání tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Námitkou, že odvolací soud neměl rozhodovat bez nařízení jednání dovolatel uplatňuje vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o.s.ř. nezakládá.
Totéž platí o tvrzení, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nehledě ke skutečnosti, že v tomto směru vystihuje dovolací argumentace zmatečnostní vadu ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o.s.ř. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Zmatečnostní vady řízení však nejsou již od 1. ledna 2001 způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a o.s.ř.; k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení v označené věci končí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto o nich, včetně nákladů žalované spojených s podáním vyjádření k dovolání žalobce, rozhodne nalézací soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu