ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4900.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4900/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce P. J. , zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 450 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okrestního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 269/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2016, č. j. 11 Co 659/2015-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 4. 2015, č. j. 9 C 269/2014-68, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 169 600 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 280 400 Kč s příslušenstvím (výrok II) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované ve výroku I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku II jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 40 424 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalované částky se žalobce domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. 10 C 149/96 (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 7. 10. 1996 a skončilo 17. 1. 2013. Šlo o pracovněprávní spor, v němž se tamní žalobkyně domáhala na tamním žalovaném (žalobci v této věci) zaplacení částky 440 848,50 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. V době zahájení posuzovaného řízení již probíhalo trestní řízení proti žalobci, který byl na základě téhož skutku trestně stíhán pro trestný čin podvodu. Posuzované řízení bylo od 2. 8. 2001 do 14. 10. 2008 z důvodu probíhajícího trestního řízení přerušeno.
Po právní stránce odvolací soud pro účely posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení vycházel z celkové délky řízení, jež trvalo 16 let, 3 měsíce a 10 dní, přičemž řízení shledal nepřiměřeně dlouhým. Pro účely výpočtu přiměřeného zadostiučinění v penězích však odvolací soud vycházel z délky posuzovaného řízení, od níž odečetl část řízení, kdy bylo přerušeno, a to z důvodu duplicity. Ve vedlejším (trestním) řízení byla řešena otázka splnění všech předpokladů odpovědnosti žalobce za škodu, které byly významné i pro řízení hlavní (posuzované). Pokud by trestní stíhání neskončilo pravomocným zastavením, přispělo by k vyřešení otázky, pro kterou bylo posuzované řízení přerušeno. Za nepřiměřenou délku trestního řízení byl žalobce odškodněn již v řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 27 EC 1041/2010. Ve vztahu k nákladovému výroku se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci nelze přiznat náhradu nákladů řízení s poukazem na ustanovení §142a odst. 1 o. s. ř. Žalobci však náhradu nákladů nepřiznal, neboť vycházel z poměrného úspěchu účastníků řízení ve věci.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzující části výroku I a ve výroku II napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto otázkou je posouzení doby, za kterou je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že soudy obou stupňů tím, že žalobci nepřiznaly zadostiučinění za přerušenou část řízení, se odchýlily od částí V a VI stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009. Přípustnost dovolání v části, jíž směřuje do nákladového výroku, dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky úspěchu žalobce ve věci odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud měl vycházet z plného úspěchu žalobce ve věci. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
V rozsudku ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, Nejvyšší soud uvedl: „Pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zák. č. 82/1998 Sb., je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zák. č. 82/1998 Sb. k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení.“
Dovolatel v dovolání pomíjí, že v řízení o odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, je nezbytné důsledně odlišovat fázi, kdy se soud zabývá existencí nesprávného úředního postupu, tedy otázkou, zda posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a fázi, kdy soud posuzuje výši přiměřeného zadostiučinění. Závěr ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na nějž dovolatel poukazuje, se vztahuje k prvně zmíněné fázi řízení. Soudy obou stupňů se v tomto od citovaného rozhodnutí nikterak neodchýlily, neboť posuzovaly celou délku řízení (včetně přerušení), přičemž dospěly k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým.
K otázce přiměřené výše zadostiučinění v případě souběhu dvou či více řízení se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010: „[P]robíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Pokud by tedy například probíhala vedle sebe řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru (hlavní řízení) a nároků z něj plynoucích (navazující řízení), je zjevné, že řízení o nárocích z neplatného rozvázání pracovního poměru jsou závislá na zodpovězení otázky, zda skutečně k rozvázání pracovního poměru došlo neplatně. Tato okolnost se proto typicky projeví v přerušení navazujících řízení do doby skončení řízení hlavního. Zohlednění souběžného průběhu úzce souvisejících řízení vyloučí nebezpečí duplicitního odškodnění za nepřiměřenou délku každého z nich.“
Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud pochybil, když pro účely určení přiměřeného zadostiučinění od celkové doby řízení odečetl pouze dobu, po níž bylo posuzované řízení přerušeno. Správně měl odečíst celou dobu souběhu obou řízení, neboť právě v rozsahu souběžného průběhu je újma vnímána za jedinou. Jelikož toto pochybení odvolacího soudu bylo dovolateli na prospěch, přičemž žalovaná rozsudek odvolacího soudu dovoláním nenapadla, není dovolání v této části subjektivně přípustným.
Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely.“
V posuzovaném případě by přicházelo v úvahu přiznání náhrady spočívající ve vynaložených nákladech na odměnu advokáta za zastupování ve smyslu §137 odst. 2 o. s. ř., na jeho hotové výdaje a na daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést. Odměna advokáta i jeho hotové výdaje by byly stanoveny podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „advokátní tarif“.
Na případy, kdy je předmětem řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci, je při stanovení tarifní hodnoty přiléhavé aplikovat §9 písm. 4 písm. a) advokátního tarifu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 958/2014). V souzeném případě by odměna advokáta byla stanovena ve výši 18 600 Kč za šest úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání návrhu ve věci samé, vyjádření k odporu žalované, účast při jednání soudu prvního stupně dne 13. 4. 2015, podání odvolání, účast při jednání odvolacího soudu dne 26. 5. 2016) podle §9 odst. 4 písm. a), ve spojení s §7 bodem 5 a s §11 advokátního tarifu. Jako náhrada hotových výdajů by náleželo za šest úkonů právní služby celkem 1 800 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Jako náhrada cestovních výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrada za promeškaný čas podle §14 advokátního tarifu by náleželo 471,15 Kč. Ani s připočtením daně z přidané hodnoty ve výši 21 % (4 382,94 Kč) výše náhrady nákladů řízení (celkem 25 254,09 Kč), která byla rozsudkem odvolacího soudu žalobci odepřena, nepřevyšuje hranici pro přípustnost dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy částku 50 000 Kč.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu