ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5109.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5109/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Ing. P. K. , zastoupeného JUDr. Vítězslavem Lacinou, advokátem se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Litevská 1174/8, proti žalovanému Ing. J. B. , zastoupenému Mgr. Přemyslem Hokem, advokátem se sídlem v Praze 4 - Pankrác, Doudlebská 1046/8, o ochranu osobnosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 151/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2016, č.j. 22 Co 179/2016-168, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám Mgr. Přemysla Hokeho, advokáta se sídlem v Praze 4 - Pankrác, Doudlebská 1046/8.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal proti žalovanému finančního zadostiučinění a omluvy za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena výroky žalovaného na členských schůzích bytového družstva a na veřejných zasedáních Zastupitelstva úřadu Městské části Praha 4, a dále také dopisy adresovanými Ministerstvu obrany ČR, kde žalobce pracoval, a Inspekci ministerstva obrany ČR. Žalovaný měl žalobce označit jako diktátora, vzbouřence, samozvance apod., vyjadřovat se o něm také v tom směru, že byl mnoho let orientován prosovětsky a mnohokrát zneužil služební informační síť a emailovou adresu armády ČR. Žalobce má za to, že byl dopisy žalovaného znevěrohodněn u svého zaměstnavatele, takže v důsledku toho již se žalobcem po roce 2009 neprodloužil pracovní poměr.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. února 2016, č. j. 16 C 151/2014-137, žalobu, kterou se žalobce domáhal písemné omluvy žalovaného a dále zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 300.000 Kč, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na problematický vztah mezi žalobcem a žalovaným by nebylo možné označit bez dalšího výrazy pronesené na schůzích bytového družstva a veřejných zasedáních Zastupitelstva úřadu Městské části Praha 4 za výrazy, které by překročily únosný rámec, kromě toho žalobce tyto výroky nijak neprokázal. Výroky týkající se práce žalobce a jeho politické orientace za minulého režimu soud prvního stupně na základě provedených důkazů shledal pravdivými, byť s určitými nepřesnostmi. Zneužití služební emailové adresy žalobcem bylo též prokázáno, neboť Inspekce ministerstva obrany ČR zmíněné zneužití konstatovala. Soud prvního stupně proto shledal podanou žalobu za nedůvodnou.
Městský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. června 2016, č.j. 22 Co 179/2016-168, k odvolání žalobce i žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zejména hodnotil žalobu v části, jíž žalobce požadoval omluvu žalovaného, jako neurčitou. Teprve v odvolání žalobce formuloval konkrétní návrh omluvného dopisu a specifikoval i formu poskytnutí omluvy. Tím byl nedostatek neurčitosti žaloby v rozsahu požadavku na omluvu odstraněn. Odvolací soud zároveň poukázal na to, že požadavek na náhradu nemajetkové újmy za jednání, kvůli kterému nebyl žalobci prodloužen pracovní poměr, je podaný až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty a nemohlo by mu být proto vyhověno. Neobstojí ani žalobcův požadavek na omluvu žalovaného, a to především v důsledku částečné důvodnosti podaných stížností žalovaného. Kromě toho omluvný dopis navrhovaný žalobcem, má být adresován ministrům obrany, takže není ve své podstatě omluvou pro žalobce a nejedná se proto o přiměřenou satisfakci.
Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen dne 27. července 2016, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Žalobce podal dne 27. září 2016 proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zároveň, že shodná věc nebyla dovolacím soudem (dosud) řešena, včetně skutečnosti, že řešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel poukazuje na údajné pochybení soudů, pokud si nesprávně vyložily jím navrhovanou omluvu, chybně se vypořádaly s oprávněností požadavku na přiznání zadostiučinění; namítá též podjatost odvolacího soudu, neboť zjistil, že na soudu dlouhodobě působila manželka žalovaného, která tam má stále osobní vazby a ovlivnila tak rozhodování ve věci. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím svého zástupce podáním ze dne 8. října 2016, ve kterém se ztotožnil s posouzením věci soudy obou stupňů, poukázal na nepochopení podstaty ochrany osobnosti žalobcem. Konstatoval též, že jeho manželka nikdy u Městského soudu v Praze nepracovala. Proto navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je současně možno připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
K projednání dovolání nepostačuje např. pouhá citace části znění ustanovení §237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
V projednávané věci dovolatel nijak konkrétně kvalifikovaným způsobem přípustnost dovolání nevymezil. Pouze citoval znění ustanovení §237 o.s.ř., aniž by konkretizoval a zdůvodnil případné naplnění některé z v něm uvedených alternativ možné přípustnosti dovolání. Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100 Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Zástupci žalovaného dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem 3.400 Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalovaného tak činí 4.114 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu