ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5115.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5115/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) P. P. , a b) D. P. , obou zastoupených Václavem Petráskem, advokátem se sídlem ve Zlíně, J. A. Bati 5637, proti žalovaným 1) M. P. , 2) Z. P. , oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/708, o určení vlastnictví, vedené u Okresního ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 158/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 12. července 2016, č. j. 60 Co 216/2014-329, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.364,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Horáka, advokáta se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/708.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobců (dále též „dovolatelé“) proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále již „odvolací soud“), kterým byl ve věci samé (ve výroku o zamítnutí žaloby o určení vlastnictví žalobců k označené bytové jednotce) potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 23. května 2016, č. j. 36 C 158/2014-316 (ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 23. května 2016, č. j. 36 C 158/2014-316), změněn výrok o náhradě nákladů prvoinstančního řízení a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Je tomu tak z toho důvodu, že dovolatelé (jak se podává z obsahu jejich dovolání) zpochybňují skutková zjištění, z nichž odvolací soud, resp. oba soudy vycházely při rozhodování, tedy uplatňují předpoklad přípustnosti dovolání mimo rozsah předvídaný v §237 o. s. ř.
V situaci, kdy dovolací soud je při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. vázán skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování, a která dovolací soud v řízení o dovolání nemůže jakkoliv revidovat (k tomu srov. §243f odst. 1 o. s. ř.), nelze na podkladě takto dovolateli předkládané (jiné) skutkové verze případu a z ní dovolateli vyvozeného odlišného právního posouzení věci, jímž konfrontují právně kvalifikační závěr, který v dané věci učinil v napadeném rozsudku odvolací soud, přípustnost jejich dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovodit.
Jak je zřejmé z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud při posuzování otázky „nemo plus iuris“ ve zjištěných skutkových poměrech této věci vycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu (především ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/12), jakož i (vzhledem k předchozímu kasačnímu rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016) z již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž dovolateli uplatněná skutková a z ní pak vyvozená právní polemika nemohla přípustnost jejich dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit Jinými slovy řečeno (jakkoliv dovolací soud chápe nelehkou situaci dovolatelů) skutkový stav, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a z nějž při rozhodování vycházel také odvolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru (jestliže nebyly v daném případě zjištěny žádné právně významné skutkové okolnosti, které by podle ustálené judikatury Ústavního soudu měly vést k závěru o nepřípustnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka prostřednictvím skutkové podstaty, jak byla vyložena v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/12).
K případným (jiným) vadám řízení, vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, nebylo možné přihlédnout (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady dovolacího řízení žalovaných (kteří se prostřednictvím svého advokáta k podanému dovolání relevantně písemně vyjádřili) v dané věci sestávají z odměny jejich advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené podle §9 dst. 4 písm. b) (spor se týkal určení vlastnického práva k bytové jednotce, kde za tarifní hodnotu se v daném případě považuje částka 50.000,- Kč; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011). Tomu - vzhledem k zastupování dvou osob (§12 odst. 4 cit. vyhl.) - odpovídá (podle §7 bodu 5 advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 4.960,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, jde o částku 5.260,- Kč; s připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení žalovaných 6.364,60 Kč.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.364,60 Kč jsou žalobce povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, k rukám advokáta, který žalované v tomto dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu