ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5142.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5142/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Petrou Šatavovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 35 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 139/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015, č. j. 69 Co 340/2015-40, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Předmětem řízení je nárok žalobkyně na náhradu škody, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 139/2015. Žalobkyně dále podala žádost o ustanovení zástupce pro řízení a o osvobození od soudních poplatků.
Napadeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, který nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků a současně zamítl žádost žalobkyně o ustanovení zástupce. Soud prvního stupně seznal, že majetkové poměry žalobkyně neodůvodňují osvobození od soudních poplatků a není tak ani splněna podmínka pro ustanovení zástupce žalobkyni pro toto řízení.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a dodal, že soud prvního stupně řádně zhodnotil osobní, výdělkové a zejména majetkové poměry žalobkyně a nepochybil, když uzavřel, že žalobkyně nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Dle zjištěných majetkových poměrů žalobkyně zjevně není osobou, jejíž poměry by byly výrazně horší než standardní. Odvolací soud k námitce žalobkyně, že nelze po účastníku spravedlivě žádat, aby svou nemovitost zpeněžil kvůli zaplacení soudního poplatku, dodal, že žalobkyni v tomto řízení žádná poplatková povinnost nestíhá, neboť žalobkyně se podanou žalobou domáhá náhrady škody z nesprávného úředního postupu a toto řízení je od soudního poplatku osvobozeno a poplatková povinnost nepředstavuje překážku, která by žalobkyni bránila v přístupu k soudu. Odvolací soud je také toho názoru, že z jednotlivých podání žalobkyně je zřejmé, že se v dané právní problematice celkem dobře orientuje a je obeznámena s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a není tedy třeba ustanovení zástupce pro ochranu zájmů žalobkyně.
Usnesení odvolacího soudu napadla sama žalobkyně, nezastoupená advokátem, včasným dovoláním, které bylo doplněno advokátkou ve lhůtě stanovené soudem podle §241b odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolaícho soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dostupné též na www.nsoud.cz ).
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud měl při řešení procesní otázky, na které záviselo rozhodnutí ve věci, odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve skutečnosti však dovolatelka žádnou takovou otázku, a k ní se upínající právní posouzení – dovolací důvod, nevymezuje, když pouze vyjadřuje nesouhlas s napadeným rozhodnutím a polemizuje se správností jeho závěrů. Uplatňovaný dovolací důvod přitom nebylo možno dovodit ani z judikatury dovolacího soudu označené v dovolání, neboť důvody označených kasačních rozhodnutí se zásadně míjejí s důvody napadeného rozhodnutí. Vada nevymezení důvodu dovolání, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyla dovolatelkou odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu