ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5238.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5238/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. H. , zastoupeného JUDr. Helenou Kubecovou, advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem, Masarykovo náměstí 35, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 184/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, č. j. 25 Co 134/2014-684, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I napadeného rozsudku potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ jako soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 C 184/2003-561, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 60 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Výrokem II odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Uvedené částky se žalobce domáhal jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení tím, že nebyla řádně vyřizována trestní oznámení žalobce, když nebyla zahájena trestní řízení proti manželům J., nebo byla zastavena, a žalobce se nemohl domoci svého nároku na náhrady škody v rámci adhezního řízení v řízení trestním. Žalobce namítal, že s ním nebylo v řízení jednáno jako s účastníkem řízení, dále že orgány činné v trestním řízení svým postupem kryly trestnou činnost manželů J., docházelo k likvidaci důkazů a rozhodnutí nebyla vydávána v přiměřené lhůtě. Ke vzniku škody žalobce uváděl, že tato vznikla protiprávním jednáním manželů J., avšak nebýt protiprávního jednání orgánů činných v trestním řízení, nemohli by J. nadále užívat majetek nabytý trestnou činností.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním (č. l. 776), které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce ve svém dovolání namítal, že odvolací soud se zabýval pouze údajnou absencí příčinné souvislosti, rozsudek soudu prvního stupně však nepřezkoumal v mezích, v nichž jej žalobce napadl v odvolání. Formulovaná námitka však nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. je založena na současném splnění tří podmínek, a to: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody či nemajetkové újmy a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně a jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána, neboť nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některého z nich. Není-li splněna jen jediná z uvedených podmínek, nemusí se soud zabývat otázkou splnění předpokladů ostatních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010).
Rozsudek odvolacího soudu, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, stojí na závěru, že žalobci nebyla způsobena škoda v příčinné souvislosti s jednáním státu, neboť i v případě, že by orgány činné v trestním řízení učinily veškeré úkony tak, jak žalobce tvrdí, nelze usuzovat na následný vývoj jednotlivých trestních řízení a jejich výsledek, a tudíž ani předpokládat, že by přímým následkem jejich skončení bylo odsouzení žalobcem uváděných osob, vrácení majetku žalobci či odškodnění žalobce. Pouhý nesouhlas žalobce s tímto závěrem nemůže sám o sobě představovat právní otázku, při níž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto žalobcem uplatněné námitky nemohou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014).
Žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, namítá, že odvolací soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci na základě rozporných skutkových zjištění, když z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nelze zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení. Taková námitka však nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť z dovolání není zřejmé, k jakému právnímu závěru bylo dokazování skutkových okolností dle názoru žalobce neúplné.
Ani při řešení otázky, zda v případě, kdy žalobce tvrdil neexistenci právně významné skutečnosti (dosud nevydané rozhodnutí, nejednání s žalobcem jako s účastníkem řízení, orgány činné v trestním řízení neučinily přiměřené kroky), měl být osvobozen od břemene důkazního, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že ve sporu o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci je povinností žalobce tvrdit a prokázat předpoklady odpovědnosti státu, včetně skutkových okolností vzniku majetkové újmy u jednotlivých uplatněných nároků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2775/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 244/2016).
Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (příčinná souvislost, průtahy v řízení, promlčení, nejednání se žalobcem jako s účastníkem řízení, orgány činné v trestním řízení neučinily přiměřené kroky k zabránění újmy žalobce, projednání majetkoprávních nároků žalobce v občanskoprávním řízení namísto adhezního řízení při řízení trestním, společná a nerozdílná odpovědnost všech škůdců a stát jako poslední dlužník, rozhodnutí o regresní úhradě). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§237 o. s. ř.) a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Protože dovolání není přípustné, nemohl se Nejvyšší soud dle §242 odst. 3 o. s. ř. zabývat ani žalobcem tvrzenými vadami řízení (nesprávný postup při řešení námitky podjatosti, neprovedení důkazů nezbytných pro rozhodnutí ve věci, likvidace důkazů, odůvodnění zamítavého rozhodnutí vyloženo až v písemném vyhotovení rozsudku).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 20. března 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu