ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5294.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5294/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce R. K. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Procházkou, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, proti žalované Fakultní nemocnici Plzeň , se sídlem v Plzni, Edvarda Beneše 1128/13, IČ 00669806, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 193/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2016, č.j. 3 Co 123/2015-460, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Plzni (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. května 2015, č. j. 19 C 193/2013-410, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 2.450.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce uplatněný nárok odůvodňoval tvrzeně špatně provedenou léčbou druhého prstu levé ruky, který je i po provedené operaci vykřivený. V důsledku tohoto pochybení již žalobce není schopen vést dosavadní život, musel se vzdát své práce řidiče nákladní kamionové dopravy a svých zájmů, taktéž se rozpadl jeho vztah. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že péče poskytnutá žalovanou byla provedena lege artis a k žádnému pochybení ze strany žalované nedošlo.
Vrchní soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. května 2016, č.j. 3 Co 123/2015-460, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům, založeným na provedených důkazech, včetně přesvědčivého znaleckého posudku. Odmítl též námitku žalobce týkající se údajného nedostatečného poučení o následcích léčby s tím, že byla uplatněna opožděně až po koncentraci řízení.
Rozsudek vrchního soudu byl žalobci doručen dne 11. července 2016, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Žalobce podal v pondělí dne 12. září 2016 včasné dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, ve kterém poukázal na potřebu definovat sousloví „lege artis“, dále na nesrovnalosti v tvrzeních různých osob, taktéž vyjádřil přesvědčení, že se odvolací soud měl zabývat jeho námitkou týkající se poučení pacienta o následcích léčby. Podle názoru dovolatele napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
V projednávané věci dovolatel nijak přípustnost dovolání nevymezil a nedostál tak zákonným požadavkům pro přípustnost dovolání. Dovolatel neupřesnil, o jaký z výše jmenovaných předpokladů přípustnosti se jedná, uvedl pouze nutnost definice sousloví „lege artis“, zároveň uvedl, že má dovolací soud vyřešenou právní otázku posoudit jinak, nicméně nijak neupřesnil, o jakou právní otázku se má jednat a ani, proč by měl dovolací soud ve věci rozhodnout jinak než dříve.
I kdyby dovolací soud posoudil, že námitky dovolatele o nedostatečném vymezení sousloví „lege artis“ ze strany soudů směřují k naplnění požadavku vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o.s.ř. v tom smyslu, že se má jednat o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nemohl by dospět k závěru o přípustnosti dovolání. Je třeba poukázat na to, že se jedná o pojem, který není vymezen přímo právním předpisem a je tak úlohou soudu, aby na základě znaleckého posudku podle svého uvážení v každém jednotlivém případě zhodnotil, zda byl postup lékařů či zdravotnického zařízení v souladu s tímto požadavkem, či nikoliv. Otázkou bližšího vymezení postupu „lege artis“ se dovolací soud již zabýval, pro ilustraci lze uvést například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 25 Cdo 695/2012, ve kterém dovolací soud uvedl, že „ při posouzení, zda postup lékařů byl lege artis, jde primárně o to, zda byla porušena přímá povinnost,“ či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 25 Cdo 2382/2010, podle kterého „ odpovědnost za škodu způsobenou chybným lékařským zákrokem se řídí ustanovením §420 odst. 1 obč. zák., dle něhož předpokladem pro vznik odpovědnosti je porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), tj. jednání, které je v rozporu s právním řádem, dále vznik škody, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované (předpokládané) zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (příp. opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem.“
Z dovolání žalobce je zejména zřejmé, že žalobce nesouhlasí s pro něj nepříznivým rozhodnutím obou soudů a jeho námitky tak směřují zejména proti skutkovému zjištění soudů; samotný nesouhlas s výsledkem řízení nicméně přípustnost dovolání založit nemůže.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. dubna 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu