ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5399.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5399/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce P. V. , zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 244 186 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 109/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2016, č. j. 30 Co 162/2016-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 11. 2015, č. j. 18 C 109/2015-37, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 244 186 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce podal dne 14. 10. 1997 žalobu proti JUDr. J. H., jíž se domáhal náhrady škody ve výši 437 680 Kč, která mu měla vzniknout dopravní nehodou. Řízení bylo vedeno u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 857/97 (dále jen „posuzované řízení“). Okresní soud ve Vyškově vydal dne 5. 2. 1998 platební rozkaz, proti kterému byl včas podán odpor. Dne 16. 2. 1998 byl na žalovaného prohlášen konkurz. Dne 17. 2. 2000 podal žalobce návrh na rozšíření žaloby na částku 799 696 Kč. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně vrátil věc dne 12. 6. 2002 zpět Okresnímu soudu ve Vyškově bez věcného vyřízení s tím, že řízení je dnem prohlášení konkurzu na majetek žalovaného přerušeno ze zákona. Dne 20. 1. 2014 uzavřel žalobce s vedlejším účastníkem – Českou kanceláří pojistitelů – dohodu o narovnání, v níž se vedlejší účastník zavázal zaplatit žalobci částku 600 000 Kč. Žalobce se v této dohodě zavázal ke zpětvzetí žaloby podané proti JUDr. J. H. s tím, že si strany ponesou náklady řízení ze svého. Na podkladě tohoto návrhu Okresní soud ve Vyškově řízení zastavil a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Řízení bylo pravomocně ukončeno dne 9. 4. 2014. Škodu žalobce spatřuje v částce 199 696 Kč představující rozdíl mezi jistinou žalované částky a částkou obdrženou od vedlejšího účastníka a v částce 44 490 Kč představující náklady řízení, které by žalobci byly přisouzeny v řízení v případě úspěchu ve věci.
Po právní stránce odvolací soud uvedl, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Zbývající dva předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu (vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody) však naplněny nebyly, neboť úvaha o tom, že by soud návrhu žalobce na připuštění změny žaloby, nebýt přerušení řízení, vyhověl, a že by následně probíhalo řízení o úhrady částky 799 696 Kč, je přitom zcela hypotetická. Je tedy třeba vyházet z toho, že předmětem řízení před Okresním soudem ve Vyškově byla až do jeho pravomocného skončení částka 437 680 Kč. Jestliže žalobce obdržel od vedlejšího účastníka částku 600 000 Kč, pak je zjevné, že v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení žádná újma, která nastala v majetkové sféře žalobce, nevznikla. Stejný závěr je pak třeba učinit ohledně žalobcem požadované škody ve formě nepřiznaných nákladů řízení. Je totiž otázkou, v jakém rozsahu by byl nakonec žalobce se svou žalobou před Okresním soudem ve Vyškově úspěšný a zda a v jakém rozsahu by mu byla případně náhrada nákladů přiznána. Z pouhé okolnosti, že žalobce ohledně svého nároku uzavřel s vedlejším účastníkem dohodu o narovnání, nelze dovozovat (převážný) úspěch žalobce v řízení a s tím související případný nárok na náhradu nákladů řízení. Dohoda o narovnání je prostředkem, na jehož podkladě strany upraví mezi sebou své sporné nároky, je to však pouze projev vůle mezi těmito dvěma stranami, který není nikterak závazný pro třetí subjekty. Okolnost, že se žalobce nakonec rozhodl ukončit tento spor uzavřením dohody o narovnání s Českou kanceláří pojistitelů a části svého nároku, jak tvrdil, se tímto způsobem vzdát, nemůže mít za následek přenos odpovědnosti v rozsahu, v němž se žalobci teoreticky nedostalo plnění v důsledku uzavřené dohody o narovnání. Pokud žalobce uzavřel dohodu o narovnání, pak touto dohodou došlo k nahrazení původního závazku závazkem novým a původní závazek zanikl. Dle ustálené judikatury dovolacího soudu přitom platí, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být úspěšně uplatněn vůči státu pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit. Pokud však, jak bylo výše popsáno, závazek zanikl, pak neexistuje žádná pohledávka, jíž by se žalobce mohl domáhat proti státu.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 237/2013) v otázce, zda je právně relevantní příčinou, jako podmínky odpovědnosti státu za škodu, délka soudního řízení vůči následku, kterým je přistoupení dovolatele na podmínky dohody o narovnání s vedlejším účastníkem, které považoval za nevýhodné a zkracující jeho oprávněný nárok, kterého by se jinak domohl v nalézacím řízení. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá, že jedinou příčinou uzavření dohody o narovnání byla nepřiměřená délka posuzovaného řízení. Dále dovolatel namítá, že mu nelze přikládat k tíži, že soud v posuzovaném řízení nerozhodl o rozšíření žaloby. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Žalobce žalobou uplatnil dva nároky se samostatným skutkovým základem, a to jednak nárok na zaplacení 44 490 Kč coby náhrady škody, která mu měla vzniknout na nákladech posuzovaného řízení, a jednak 199 696 Kč coby rozdílu mezi vzniklou škodou a náhradou, které se mu dostalo na základě dohody o narovnání.
Ve vztahu ke každému z takto uplatněných nároků je třeba zkoumat přípustnost dovolání zvláště, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ve vztahu k prvnímu nároku tudíž není dovolání přípustné, neboť nejde o plnění, jehož jistina by přesahovala 50 000 Kč.
Druhému z žalobou uplatněných nároků odvolací soud nevyhověl ze třech důvodů: 1) Předmětem posuzovaného řízení byla až do jeho skončení částka 437 680 Kč. Úvaha, že by soud v posuzovaném řízení vyhověl návrhu na rozšíření žaloby, je hypotetická. Jestliže se žalobci dostalo částky 600 000 Kč, je zjevné, že žádná škoda v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení nevznikla. 2) Základní příčinou, která byla důvodem vzniku škody na straně žalobce, byla dopravní nehoda, za níž je zásadně odpovědný provozovatel. Okolnost, že se žalobce nakonec rozhodl ukončit tento spor uzavřením dohody o narovnání a části svého nároku se tímto způsobem vzdát, nemůže mít za důsledek přenos odpovědnosti v rozsahu, v němž se žalobci teoreticky nedostalo plnění v důsledku uzavřené dohody o narovnání na žalovanou. 3) Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být úspěšně uplatněn vůči státu pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit. Původní závazek však zanikl uzavřením dohody o narovnání, přičemž pohledávka z tohoto nového závazku byla uspokojena. Neexistuje tak žádná pohledávka, jíž by se žalobce vůči státu mohl domáhat.
Dovolatel dovoláním napadá první dva výše uvedené důvody. Třetí důvod v dovolání nijak nezpochybňuje. Jelikož dovolatel v dovolání nezpochybnil všechny důvody, jež samy vedou k závěru o nedůvodnosti uvedeného uplatněného nároku, nebyla by věcná správnost rozhodnutí v daném rozsahu zpochybněna, byť by v dovolání označené samostatné důvody neobstály (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod pořadovým číslem 17).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu