ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.557.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 557/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Z. Ř. , zastoupeného JUDr. Jiřím Marvanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalované České republice – Českému báňskému úřadu , se sídlem v Praze 1, Kozí 4, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 126/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2014, č. j. 51 Co 252/2014-392, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení 411 896 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody ve formě ušlého zisku z titulu nesprávného úředního postupu, jenž měl spočívat v tom, že báňský inspektor Obvodního báňského úřadu v Kladně dne 30. 7. 2003 zadržel průkaz odborné způsobilosti žalobce, aniž by o tom bylo vedeno správní řízení, v němž by žalobce vystupoval jako účastník. V důsledku uvedeného postupu báňského inspektora nemohl žalobce vykonávat činnost technického vedoucího odstřelu a střelmistra, čímž mu v období od 1. 8. 2003 do 31. 3. 2006 ušla dohodnutá smluvní odměna v žalované výši.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně (v pořadí již druhým) rozsudkem ze dne 29. 1. 2014, č. j. 24 C 126/2006-360, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a žalobci uložil povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 12 530 Kč (výrok III).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce na základě smlouvy o dílo ze dne 8. 1. 2002 vykonával jako zhotovitel funkci technického vedoucího odstřelu a střelmistra pro společnost Velkolom čertovy schody, akciová společnost, jako objednatele. Dne 30. 7. 2003 vydal obvodní báňský inspektor Obvodního báňského úřadu v Kladně závazný příkaz, jímž mj. zadržel průkaz o odborné způsobilosti žalobce (dále jen „střelmistrovský průkaz“) a žalobci zároveň zakázal provádět výkon trhacích prací. Dne 15. 8. 2003 zahájil Český báňský úřad s žalobcem správní řízení ve věci odejmutí oprávnění k výkonu technického vedoucího odstřelů; rozhodnutí předsedy Českého báňského úřadu v tomto řízení vydané bylo v době rozhodování soudu prvního stupně napadeno správní žalobou. Dne 19. 1. 2004 podal žalobce u žalované stížnost na postup báňského inspektora při zadržení střelmistrovského průkazu, která byla shledána důvodnou s ohledem na to, že závazný příkaz směřoval vůči společnosti Velkolom čertovy schody, akciová společnost, a nikoliv vůči žalobci. Žalobci byla následně dne 4. 2. 2004 doručena výpověď smlouvy o dílo; právní vztah z uvedené smlouvy zanikl uplynutím výpovědní doby dne 30. 4. 2004. Žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku dne 30. 1. 2006, ta však dopisem ze dne 31. 3. 2006 nárok odmítla. Žalobce se tak domáhal náhrady škody žalobou podanou dne 20. 4. 2006 u soudu prvního stupně.
Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně věc tak, že řízení o zadržení střelmistrovského průkazu podle §42 odst. 2 písm. d) zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění platném do 30. 9. 2003, dále jen „HorČinZ“, na straně jedné, a na straně druhé řízení o odejmutí oprávnění technického vedoucího dostřelů podle §45 odst. 1 HorČinZ jsou dvě odlišná řízení, přičemž správní orgán v nich zkoumá jiné hmotněprávní podmínky a každé z řízení plní jiný účel; s ohledem na to jsou výsledkem uvedených řízení i obsahově odlišná rozhodnutí. Podle soudu prvního stupně je průkaz střelmistra jen potvrzením o jeho způsobilosti, žalobce se navíc jeho vrácení nijak nedomáhal, ani proti jeho zadržení nijak nebrojil. Samo zadržení střelmistrovského průkazu navíc nemá dle soudu prvního stupně za následek zákaz výkonu činnosti technického vedoucího odstřelů; zadržení střelmistrovského průkazu tak ani nemůže být příčinnou vzniku škody spočívající v zamezení výkonu činnosti střelmistra. Z uvedeného důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle §142 odst. 1 o. s. ř., o náhradě nákladů řízení státu bylo pak rozhodnuto podle §148 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014, č. j. 3 Ca 82/2011-77, z něhož zjistil, že byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem proti rozhodnutí předsedy Českého báňského úřadu ze dne 10. 3. 2011, č. j. SBS 31352/2010, jímž bylo rozhodnuto o rozkladu proti rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 29. 8. 2006, č. j. 2346/III/06, kterým správní orgán odňal podle §45 odst. 1 HorČinZ žalobci oprávnění k výkonu činnosti technického vedoucího odstřelů pro povrchové dobývání. Předseda Českého báňského úřadu rozhodl o podaném rozkladu tak, že se žalobci odnímá uvedené oprávnění na dobu 26 měsíců počínaje dnem 30. 7. 2003. Jinak odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Z hlediska právního posouzení věci měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný. Podle odvolacího soudu žalobce především neprokázal, že by v posuzované věci vůbec došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Měl-li žalobce za to, že mu byl střelmistrovský průkaz zadržen neoprávněně, měl a mohl se jeho zadržení bránit dostupnými prostředky. Z doplněného dokazování navíc vyplynulo, že žalobci bylo rozhodnutím předsedy Českého báňského úřadu odňato oprávnění k výkonu činnosti technického vedoucího odstřelů již počínaje dnem 30. 7. 2003, což podle odvolacího soudu rovněž vylučuje odpovědnost žalované za škodu z titulu nesprávného úředního postupu. Z uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. potvrdil a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle §224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §142 odst. 1 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním. Namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence nesprávného úředního postupu žalované, když nad rámec právní úpravy požadoval, aby se žalobce proti nesprávnému úřednímu postupu bránil (blíže neurčenými) prostředky právní ochrany. V této souvislosti žalobce rovněž zpochybnil závěr odvolacího soudu, že vydání správního rozhodnutí o odnětí oprávnění k výkonu činnosti technického vedoucího odstřelů pro povrchové dobývání podle §45 odst. 1 HorČinZ má význam z hlediska naplnění předpokladů odpovědnosti žalované za nesprávný úřední postup. Přípustnost dovolání ohledně uvedených námitek dovozoval žalobce z toho, že tyto otázky dosud nebyly v rozhodování Nejvyššího soudu řešeny. Konečně žalobce namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné, když odvolací soud, jenž uzavřel, že nejsou dány předpoklady odpovědnosti za škodu z titulu nesprávného úředního postupu, hodnotil zjištěný skutkový stav jinak, než jej posoudil soud prvního stupně, a že účastníkům nebyla dána možnost se k tomuto právnímu názoru vyjádřit; předpoklad přípustnosti dovolání zde spatřoval žalobce v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Na uvedeném základě pak žalobce navrhoval, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 14. 7. 2016 žalobce dovolacímu soudu sdělil, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 5 As 142/2014-26, byl zrušen jak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014, č. j. 3 A 82/2011-77, tak rozhodnutí předsedy Českého báňského úřadu ze dne 10. 3. 2011, č. j. SBS 31352/2010.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se závěry vyslovenými v napadeném rozsudku odvolacího soudu souhlasí a má rozhodnutí za věcně správné. Námitku žalobce, že napadené rozhodnutí je nepředvídatelné, nepovažovala žalovaná za důvodnou, když se aplikací §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, podle ní podrobně zabýval již soud prvního stupně. V této souvislosti se žalovaná ohradila proti tvrzení žalobce, že existenci nesprávného úředního postupu sama uznala. Závěrem svého vyjádření žalovaná navrhovala, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka žalobce, že napadený rozsudek odvolacího soudu má povahu rozhodnutí nepředvídatelného, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť právním posouzením věci z hlediska, zda jsou splněny předpoklady odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, se zabýval rovněž soud prvního stupně, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je přitom pouze takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně, což ovšem není případ projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda vydání správního rozhodnutí o odnětí oprávnění k výkonu činnosti technického vedoucího odstřelů pro povrchové dobývání podle §45 odst. 1 HorČinZ má význam z hlediska naplnění předpokladů odpovědnosti žalované za nesprávný úřední postup. Odvolací soud totiž v napadeném rozhodnutí vyšel z toho, že zadržení střelmistrovského průkazu žalobce báňským inspektorem dne 30. 7. 2003 nemohlo být příčinnou tvrzené škody, jestliže rozhodnutím předsedy Českého báňského úřadu ze dne 10. 3. 2011, č. j. SBS 31352/2010, bylo žalobci počínaje dnem 30. 7. 2003 odňato oprávnění k výkonu činnosti technického vedoucího odstřelů pro povrchové dobývání na dobu 26 měsíců, tj. do 30. 9. 2005. Z uvedeného plyne, že odvolací soud založil své rozhodnutí (také) na závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi zadržením střelmistrovského průkazu a tvrzenou škodou.
Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti tomuto skutkovému závěru odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud nadto připomíná, že podle §243f odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto ve svém rozhodnutí nemohl zohlednit výsledek řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014, č. j. 3 Ca 82/2011-77.
Na další dovolatelem vymezené otázce – zda se měl žalobce proti nesprávnému úřednímu postupu bránit (blíže neurčenými) prostředky právní ochrany – rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu