ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5816.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5816/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce E. Ď. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 547 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 294/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016, č. j. 39 Co 290/2016-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, č. j. 14 C 294/2015-26, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 136 750 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 410 250 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Rozsudkem Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 10. 3. 1981, sp. zn. 1 T 18/81, byl žalobce uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně. Usnesením Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 22. 6. 1993, sp. zn. Rtv 779/90, byl tento rozsudek zrušen, avšak pouze ve výroku o trestu a nikoliv ve výroku o vině. Následně pak bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. Rtv 709/90, při nedotčeném výroku o vině upuštěno od potrestání. Sdělením Ministerstva obrany ze dne 15. 11. 1995 byl žalobce částečně odškodněn, když mu byla poskytnuta náhrada ušlého výdělku, náhrada nákladů vazby a výkonu trestu. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, č. j. 4 Tz 55/2014-17, byla rehabilitační rozhodnutí zrušena, neboť jimi byl porušen zákon, když výrok o vině zůstal nedotčen. Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 1 T 18/1981, zrušil rozsudek Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 10. 3. 1987, sp. zn. 1 T 18/1981, ve výroku o vině i o trestu. Následným rozsudkem téhož soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. Rtv 779/90, byl žalobce zproštěn obžaloby, jelikož žalovaný skutek není trestným činem. Dne 11. 3. 2015 žalobce požádal žalovanou o dodatečné odškodnění spočívající v náhradě nemajetkové újmy ve výši 547 000 Kč.
Po právní stránce odvolací soud poukázal na závěry stanoviska Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (dále jen „Stanovisko“). Dospěl k závěru, že z první právní věty Stanoviska plyne, že nárok žalobce není dán, neboť na jeho případ nedopadá aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Druhou právní větu Stanoviska nelze na případ žalobce vztáhnout, neboť žaloba byla podána až 8. 11. 2015, tedy po přijetí Stanoviska.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které dovolací soud dosud neřešil nebo je řešil jinak než odvolací soud. Dovolatel formuluje dvě otázky: 1) Zda soud může zamítnout žalobu na zadostiučinění za neoprávněné věznění s odkazem na Stanovisko a čl. 5 odst. 5 Úmluvy jen proto, že žaloba byla podána po zveřejnění Stanoviska, a nezabývat se jinými podklady, jimiž žalobce svůj nárok opodstatňuje. 2) Jak se má postupovat, jestliže soud dospěje k závěru, že žalobci, který byl nevinně vězněn, z nějakého důvodu nepřísluší finanční zadostiučinění. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu k první otázce namítá, že se zadostiučinění nedomáhal na základě čl. 5 odst. 5 Úmluvy, a tudíž se na věc nevztahuje ani Stanovisko. Dovolací soud se ve své judikatuře zabýval ve vztahu k osobám vězněným před 18. 3. 1992 jen aplikací Úmluvy, nikoliv dalších podkladů, které dovolatel označil v žalobě. Ve vztahu k druhé otázce dovolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1122/2014, ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2599/2013, ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2898/2013, ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3726/2013, a ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3525/2014, z nichž dovozuje, že soud měl žalobci přiznat zadostiučinění formou omluvy, resp. konstatovat porušení jeho práv, a přiznat mu náhradu nákladů řízení. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud změnil výrok I rozsudku odvolacího soudu, a to tak, že potvrdí výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a změnil výrok II rozsudku odvolacího soudu, a to tak, že přizná žalobci náhradu nákladů řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Právem na odčinění nemajetkové újmy způsobené nezákonným vězněním osob v době nesvobody se Nejvyšší soud ve své judikatuře již zabýval, přičemž opakovaně dospěl k závěru, že toto tvrzené subjektivní právo nenalézá oporu v aplikovatelném objektivním právu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 789/2003, a ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4258/2008; a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 14/2003, ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, a ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4479/2009). Tato ustálená judikatura Nejvyššího soudu byla rovněž potvrzována judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 466/04, ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 686/03, ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 480/03, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 566/03, ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 91/04, ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 136/04, a ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 241/04). Od této ustálené judikatury se však Ústavní soud odchýlil nálezem ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11. K závěru, že právo na odčinění nemajetkové újmy rehabilitovaným osobám přísluší, Ústavní soud dospěl na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Od tohoto závěru se však Ústavní soud odchýlil výše zmíněným Stanoviskem, čímž potvrdil závěry, z nichž vycházela výše citovaná ustálená judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu. Otázka existence dovolatelem tvrzeného práva v aplikovatelném právním řádu, a to nikoliv pouze z hlediska práv garantovaných Úmluvou, tudíž již byla Nejvyšším soudem opakovaně řešena, přičemž odvolací soud se od ustálené soudní praxe Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil. Dovolatelem vymezená otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá otázka, neboť nejde o otázku, na níž by napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. záviselo. Dovolatel v dané otázce vychází z toho, že odvolací soud dospěl k závěru, že dovolateli nepřísluší finanční zadostiučinění. Takový závěr ovšem z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne. Naopak odvolací soud dospěl k závěru, že žalobou požadovaný nárok není dán, tedy nejen co do formy zadostiučinění v penězích, ale ani co do základu tvrzené nemajetkové újmy. Dovolatelem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se na tento případ nevztahují, neboť důvodnost nároků tamních žalobců byla založena druhou větou Stanoviska, jejíž účinky však Ústavní soud limitoval dnem přijetí Stanoviska.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu