ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.845.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 845/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Mgr. J. Č. , zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22 proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, a 2) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 46/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, č. j. 28 Co 305/2014-220, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, č. j. 28 Co 305/2014-220, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2014, č. j. 15 C 46/2010-208, se v části týkající se zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě omluvy zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou podanou dne 18. 2. 2010 po žalovaných domáhá omluvy a zaplacení částky 500 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s nedůvodným šetřením Policie ČR, Správy středočeského kraje, SKPV OHK, vedeným pod sp. zn. ČTS: PSC-2150/OHK-2004 v době od 10. 3. 2004 do 28. 4. 2006 ve věci F. O. K. a žalobce jako jeho právního zástupce pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu. V rámci přípravného řízení vydal Okresní soud Praha – východ dne 27. 4. 2004, sp. zn. Nt 913/2004, příkaz ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu účastnické stanice žalobce v období od 26. 1. 2004 do 26. 4. 2004, který byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06. Zvukové záznamy telekomunikačního provozu žalobce, zachycené na dvou CD, byly zničeny dne 8. 12. 2004. Přepisy těchto záznamů měly být zničeny na základě příkazu Ústavního soudu v uvedeném nálezu dne 3. 1. 2007 a 19. 1. 2007. Podle žaloby bylo žalobci v rámci „trestního stíhání“ zasaženo do jeho soukromí a práva na ochranu zpráv sdělovaných prostřednictvím telekomunikační sítě na základě protiústavně nařízeného odposlechu. O osobě žalobce byly neoprávněně shromážděny osobní údaje, které mají být i nadále neoprávněně uchovávány.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 5. 2014, č. j. 15 C 46/2010-208, odmítl návrh na zahájení řízení doručený soudu dne 19. 2. 2010 a později doplněný. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co ve věci již Nejvyšší soud jednou rozhodl rozsudkem ze dne 30. 10. 2013, č. j. 30 Cdo 1010/2012-191, tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011, č. j. 28 Co 403/2011-167, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 4. 2011, č. j. 15 C 46/2010-131, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení, a to též z důvodu, že řízení bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud prvního stupně neučinil kroky k odstranění neurčitosti žaloby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. a odvolací soud jeho pochybení nenapravil.
3. Usnesením ze dne 11. 2. 2014, č. j. 15 C 46/2010-198, proto soud prvního stupně vyzval žalobce, aby žalobu ve lhůtě 20 dnů doplnil tak, že srozumitelně vylíčí rozhodující skutečnosti a bude z ní zřejmé, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce k výzvě soudu podáním ze dne 13. 3. 2014 doplnil žalobní tvrzení a k jejich prokázání navrhl provedení označených důkazů.
4. Soud prvního stupně sice uznal, že žalobce rozdělil požadavek na náhradu nemajetkové újmy na částku 150 000 Kč na odškodnění újmy vzniklé před 27. 4. 2006 a 350 000 Kč na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé po 27. 4. 2006, avšak již nijak nerozlišil, za který konkrétní zásah kterého orgánu státu, jímž mu měla nemajetková újma vzniknout, tuto požaduje. Rozdělení původně žalované částky není dle soudu prvního stupně dostačující, o čemž byl žalobce poučen. Pokud žalobce vymezil více zásahů státu, které shledává nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím, potom je nutné také konkretizovat jednotlivé požadavky na náhradu nemajetkové újmy. Stejně tak žalobce podle soudu prvního stupně nijak nedoplnil konkrétní skutečnosti týkající se „osobních údajů“ žalobce. Soudu prvního stupně navrhl obecně vyžádat informace týkající se předmětného řízení, avšak tento shledal, že je na žalobci, aby jasně a konkrétně uváděl žalobní tvrzení a k jejich prokázání navrhl v případě jejich spornosti důkazy. Soud prvního stupně shledal, že žalobce na výzvu soudu reagoval podáním, v němž však nijak zásadně jeho požadavkům nevyhověl a žalobní návrh tak zůstal neprojednatelný. Usnesením ze dne 7. 5. 2014, č. j. 15 C 46/2010-208, v nyní posuzovaném řízení proto soud prvního stupně žalobu odmítl.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
6. Odvolací soud zhodnotil, že neobstojí námitka žalobce, podle níž obsahem doplňujícího podání nebylo pouze časové rozdělení nároku, a že je vágní tvrzení žalobce, že v jeho věci se nejednalo o samostatná pochybení jednotlivých orgánů, ale o dílčí kroky k realizaci jednoho záměru zneužití trestního řízení k získání informací, které měly být použity v civilním sporu. Lichou shledal taktéž námitku žalobce, že vznik nemajetkové újmy se v případě odpovědnosti státu za škodu presumuje a stejně tak posouzení otázky věcné příslušnosti soudu, vykazuje-li žaloba shora popsané vady. Odvolací soud se proto ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně a jeho usnesení, kterým byla žaloba odmítnuta, jako věcně správné potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním. V něm uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. V dovolání žalobce primárně namítá, že výzvě odvolacího soudu dostál, jak nejlépe mohl, a vyslovil obavu, zda za neustálými požadavky na konkretizaci okolností věci není skutečným účelem výzvy k doplnění žaloby snaha o optickou bagatelizaci újmy či její úplného zastření. V odmítnutí žaloby spatřuje žalobce pouhé odmítnutí možnosti, že jednání orgánů činných v trestním řízení popsané v žalobě by mohlo představovat nepřípustné zneužití prostředků těchto orgánů z vůle státu k nelegitimnímu cíli, a to ovlivnění občanskoprávního řízení, v němž stát vystupoval na straně žalované a žalobce jako právní zástupce klienta v postavení žalobce. Pro tento případ žalobce odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 2. 2012, ve věci K. proti České republice, č. 42856/06.
9. Žalobce uvedl, že ze všech jeho podání je zřejmé, že zatímco přede dnem 27. 4. 2006 namítá pochybení více orgánů činných v trestním řízení, které v žalobě přesně označil, od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. veškeré nezákonné jednání přičítá jen Policii ČR. V daném časovém úseku tedy jednal jediný státní orgán a jeho jednání lze skutkově vymezit jako neoprávněné uchovávání informací získaných v průběhu bezdůvodného a nezákonného prověřování.
10. K újmě způsobené evidencí údajů o žalobci pak žalobce jednoznačně tvrdil odpovědnost Policie ČR, která ani po zrušení příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu účastnické stanice žalobce nálezem Ústavního soudu, jímž byla též policejnímu orgánu nařízena likvidace přetrvávajících záznamů o odposleších v listinné podobě, uvedené údaje nezničila.
11. Záznamy přitom podle žalobce byly vymezeny a identifikovány příkazem, na jehož základě byly pořízeny, k bližší identifikaci nad rámec označení v citovaném nálezu Ústavního soudu žalobce nebyl vyzván a je přesvědčen, že označení postačující pro rozhodnutí Ústavního soudu plně vyhoví i účelu žaloby.
12. Žalobce dále uvedl, že předložil co možná nejkonkrétnější tvrzení i o osobních údajích evidovaných v souvislosti s ním jako prověřovanou osobou s tím, že přesný rozsah údajů mu není znám. Nepochybně však půjde o jméno, příjmení, datum narození a trvalé bydliště, přičemž s těmito osobními údaji je spojena informace o prověřování pro podezření ze spáchání závažného trestného činu. Žalobce tvrdí, že uvedl minimum osobních údajů, u nichž si je jist, že je Policie ČR o něm eviduje a uchovává s tím, že je možná i souběžná evidence dalších údajů o něm. K prokázání rozsahu evidovaných údajů pak navrhl důkazy.
13. V neposlední řadě žalobce namítá věcnou nepříslušnost soudů, které rozhodovaly v předchozích stupních, přičemž vychází z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, kde Nejvyšší soud uvádí, že újmu, která nastala přede dnem 27. 4. 2006, bude soud posuzovat v režimu práva na ochranu osobnosti. K projednání i samotnému posouzení projednatelnosti takové žaloby by měl podle žalobce být v prvním stupni věcně příslušný krajský soud.
14. Podle názoru žalobce otázka újmy způsobené součinností více orgánů státní moci k nelegitimnímu zneužití prostředků trestního řízení v občanskoprávním sporu ani oprávnění soudu odmítnout žalobu z formálních důvodů, k jejímuž projednání není tento v celém rozsahu věcně příslušný, nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny. Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
15. Žalovaná 1) se ve vyjádření k dovolání ze dne 10. 2. 2015 ztotožnila s právním posouzením obou soudů nižších stupňů a uvedla, že dovolání žalobce by mělo být jako nedůvodné odmítnuto.
16. Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále je „o. s. ř.“
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
19. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo potvrzeno odmítnutí žaloby na zaplacení částek 150 000 Kč a 350 000 Kč, není přípustné podle §237 o. s. ř.
22. Žalobce se snaží vyvolat dojem, že ke vzniku jím tvrzené újmy došlo na základě komplexu nezákonných rozhodnutí, respektive nesprávných úředních postupů. Tato úvaha žalobce však není správná, neboť za zcela samostatné nároky na náhradu škody či nemajetkové újmy je nutno považovat nároky z různých oddělitelných škodných událostí, byť k nim došlo mezi týmiž subjekty, a to i kdyby šlo o opakování téhož porušení právní povinnosti. Pro rozlišení, zda jde o jediný nedělitelný nárok na náhradu škody nebo o více samostatných nároků, je rozhodující právě oddělitelnost škodných událostí. Škodu (újmu) vznikající a narůstající pokračujícím porušováním téže právní povinnosti nelze považovat za předmět jediného nedělitelného nároku na náhradu škody, jenž by vznikal teprve od ukončení porušování právní povinnosti nebo od dovršení celkové škody, nýbrž je třeba v těchto případech rozhodovat o samostatných dílčích nárocích, pro jejichž vymezení je třeba zjistit časový průběh vzniku a narůstání škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2007/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3736/2016).
23. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tento závěr byl z ústavněprávního hlediska aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2867/09, v němž - vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu a doktríny - Ústavní soud uvedl, že „[r]ozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (srov. kupříkladu jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví podle §444 a násl. obč. zák., pakliže vycházejí z téhož skutku).“
24. Z dovolání, stejně jako z obsahu spisu, vyplývá, že v posuzované věci se žalobce v rámci jedné žaloby domáhá omluvy a peněžitého zadostiučinění, a to částky 500 000 Kč, přičemž k výzvě soudu, s ohledem na nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., rozdělil požadavek na náhradu nemajetkové újmy na částku 150 000 Kč připadající na odškodnění za újmu vzniklou v období před 27. 4. 2006 a na částku 350 000 Kč připadající na odškodnění újmy vzniklé po 27. 4. 2006.
25. Částka, kterou žalobce požaduje jako odškodnění za újmu způsobenou v období před 27. 4. 2006, tedy částka 150 000 Kč, však má dle vylíčení žalobce představovat souhrnné odškodnění za čtyři skutkově odlišné nároky. Těmito samostatně žalovatelnými nároky jsou újma způsobená 1) prověřováním, 2) vydáním příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu účastnické stanice žalobce, 3) shromážděním a uchováním údajů zjištěných při telekomunikačním provozu a 4) evidencí jména, příjmení, data narození a trvalého bydliště či případně dalších údajů o osobě žalobce. Stejně tak částka 350 000 Kč má podle žalobce představovat souhrnné odškodnění nemajetkové újmy za tři jednotlivé nároky zasazené do období po 27. 4. 2006, a to za újmu způsobenou 1) prověřováním, 2) shromážděním a uchováním údajů zjištěných při telekomunikačním provozu účastnické stanice žalobce a 3) evidencí jména, příjmení, data narození a trvalého bydliště či případně dalších údajů o osobě žalobce.
26. Jestliže žalobce v žalobě ani přibližně neuvedl peněžité částky, které požaduje zaplatit ve vztahu k jednotlivým samostatným nárokům, a své podání nedoplnil ani přes výzvu a poučení soudu prvního stupně, jednalo se o takový nedostatek žaloby, pro nějž nelze v řízení pokračovat, neboť soud nemůže jednat ve věci samé, a to ani za stavu, kdy žalobce uplatnil v petitu žaloby celkem částku 500 000 Kč a v doplnění žaloby tuto sumu rozdělil na částky připadající na odškodnění za období před a po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4726/2015).
27. Namítá-li žalobce nedostatek věcné příslušnosti k projednání těch nároků na odškodnění nemajetkové újmy, která vznikla přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., když tyto podle žalobce měly být projednány v režimu ochrany osobnosti a k jejich rozhodnutí proto měl být v prvním stupni příslušný krajský soud, pak je třeba poukázat na předchozí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1010/2012, vydaný ve věci žalobce, v němž bylo vysvětleno, že odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími lze posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., pouze tehdy, došlo-li k vydání rozhodnutí za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., tedy počínaje 27. 4. 2006, popřípadě tehdy, byla-li sice tato rozhodnutí vydána před účinností zákona č. 160/2006 Sb., ale újma jimi byla způsobena až v době po jeho účinnosti. Odpovědnost státu za újmu vzniklou v době před účinností zákona č. 160/2006 Sb. lze odškodnit v režimu ochrany osobnosti toliko přímou aplikací článku 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., v případě nezákonného omezení osobní svobody nebo v případě újmy způsobené v uvedené době trestním stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, což však ani v jediném nároku nebyl případ žalobce, neboť ten se nedomáhal odškodnění za nezákonné zbavení osobní svobody ani za trestní stíhání. V jiných případech nemajetkových újem vzniklých před 27. 4. 2006 nelze odpovědnost státu pro absenci právního základu dovodit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015). V režimu ochrany osobnosti proto nelze posoudit nároky žalobce na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé před 27. 4. 2006, a tudíž nebylo důvodu uplatnit výjimku z pravidla věcné příslušnosti stanovenou v §9 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aby v prvním stupni jako věcně příslušný rozhodoval krajský soud.
28. Nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v době od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., tedy od 27. 4. 2006, je třeba posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Jak bylo shora uvedeno, žalobce však ani v doplnění žaloby neindividualizoval jednotlivé nároky na peněžité zadostiučinění tak, aby je bylo možné projednat.
29. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. v části, ve které směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno odmítnutí žaloby včetně doplnění ve vztahu k nárokům na odškodnění nemajetkové újmy v penězích, neboť právní posouzení vad žaloby odvolacím soudem je v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
30. Dovolání je přípustné pro posouzení, zda je žaloba projednatelná v části týkající se zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě omluvy.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
31. Podle ustanovení §42 odst. 4 věty první o. s. ř. pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno.
32. Podle ustanovení §79 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
33. Podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
34. Podle §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
35. V návaznosti na závazný pokyn Nejvyššího soudu formulovaný v rozsudku ze dne 30. 10. 2013, č. j. 30 Cdo 1010/2012-191, soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 2. 2014, č. j. 15 C 46/2010-198, vyzval žalobce, aby žalobu ve lhůtě 20 dnů doplnil tak, že srozumitelně vylíčí rozhodující skutečnosti a bude z ní zřejmé, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Soud prvního stupně zejména požadoval, aby žalobce vzhledem k aplikovatelnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., rozdělil nároky připadající na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé do 26. 4. 2006 a od 27. 4. 2006, a odlišil nároky založené jinou skutečností než nepřiměřenou délkou řízení. Dále na žalobce apeloval, aby uvedl, jakou konkrétní částku požaduje jako odškodnění za trestní stíhání za dobu před 27. 4. 2006 a počínaje od tohoto data, a vzhledem k možnosti jiné věcné příslušnosti soudu také rozvedl konkrétní tvrzení ohledně újmy k jednotlivým fázím jeho trestního stíhání. Žalobce měl dále doplnit tvrzení ohledně nemajetkové újmy, především jakými konkrétními zásahy kterého konkrétního orgánu mu nemajetková újma vznikla, kdy ji začal pociťovat a jaké odškodnění dle jeho názoru může konkrétní jím tvrzenou nemajetkovou újmu reparovat. Dále soud pokládal za nutné, aby žalobce jasně definoval pojem osobní údaje, tedy uvedl, o jaké konkrétní údaje se jedná a konkretizoval též pojem registr osobních údajů tak, aby bylo zřejmé, o jakou evidenci se jedná, kdo ji vede a co má obsahovat. Po žalobci dále požadoval, aby jasně specifikoval požadovaný nárok k jednotlivým tvrzením a pochybením státu, vše odůvodnil a navrhl důkazy k prokázání intenzity zásahu. Zdůraznil povinnost žalobce doplnit svá tvrzení v tom směru, které újmy požaduje odškodnit, co je jejich příčinou, tvrdit a prokázat i příčinnou souvislost, upřesnit v čem spočíval zásah do soukromí a specifikovat požadavek 500 000 Kč vzhledem k upřesněným zásahům a pochybením státu. Žalobce byl poučen, že pokud nebude přes výzvu podání řádně doplněno o uvedené údaje a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne.
36. Ze žaloby podané dne 18. 2. 2010 a jejího doplnění ze dne 13. 3. 2014 je zřejmé, že záznamem o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 10. 3. 2004, pod sp. zn. ČTS: PSC-2150/OHK-2004, zahájila Policie ČR, Správa středočeského kraje, SKPV OHK, přípravné řízení ve věci F. O. K. a žalobce jako jeho právního zástupce pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, jehož se měli dopustit tím, že podávali množství určovacích žalob za účelem znovuzískání konfiskovaného majetku. Přípravné řízení probíhalo po dobu 2 let, přičemž usnesením ze dne 28. 4. 2006 byla věc odložena s tím, že se nejednalo o podezření ze spáchání trestného činu a nebylo namístě věc vyřídit jinak. V rámci přípravného řízení vydal Okresní soud Praha – východ dne 27. 4. 2004, sp. zn. Nt 913/2004, příkaz ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu účastnické stanice žalobce v období od 26. 1. 2004 do 26. 4. 2004. Zvukové záznamy telekomunikačního provozu žalobce, zachycené na dvou CD, byly policejním orgánem zničeny dne 8. 12. 2004, výpisy v listinné podobě však byly založeny ve spisu Policie ČR pod výše uvedenou spisovou značkou. Ústavní soud nálezem ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06, který nabyl právní moci dne 29. 10. 2007, příkaz Okresního soud Praha – východ dne 27. 4. 2004, sp. zn. Nt 913/2004, k provedení odposlechů zrušil a Policii ČR uložil, aby záznamy o telekomunikačním provozu v listinné podobě, pořízené podle zrušeného příkazu, zlikvidovala. Na základě žádosti žalobce ze dne 16. 2. 2009 mu příslušný orgán Policie ČR sdělil, jaké osobní údaje jsou v jeho věci vedeny, načež žalobce požádal o jejich přezkoumání a likvidaci dle ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb. Konečné sdělení příslušného policejního orgánu ze dne 8. 9. 2009 však podle žalobce nedává odpověď na otázku, zda likvidace záznamů nařízená rozhodnutím Ústavního soudu již byla provedena či nikoliv, byť žalobce dne 25. 2. 2009 obdržel informaci, že veškeré záznamy telekomunikačního provozu byly zničeny 3. 1. 2007 a 19. 1. 2007. Žalobce je proto přesvědčen, že Policie ČR nadále eviduje osobní údaje o žalobci získané v souvislosti s nezákonným prověřováním, přičemž jeho žádosti o jejich zničení ani explicitnímu příkazu v citovaném nálezu Ústavního soudu dosud nebylo vyhověno. Podáním ze dne 3. 6. 2009 žalobce mimo jiné žádal o nahlédnutí do předmětného trestního spisu, přičemž sdělením Policejního prezidia ČR ze dne 30. 6. 2009 mu byla tato možnost odmítnuta.
37. Žalobce své nároky v žalobě (v souvislosti s jejím doplněním) ohraničil následujícími skutkovými okolnostmi:
38. První nárok žalobce spočívá v samotném prověřování, započatém záznamem o zahájení úkonů v trestním řízení a ukončeném rozhodnutím o odložení věci. Daným jednáním, které bylo žalobci a jeho klientovi kladeno za vinu, nemohla být naplněna skutková podstata podvodu ani jiného trestného činu, k čemuž bylo možné dospět po posouzení obsahu trestního oznámení, aniž by bylo nutné zahajovat úkony trestního řízení. Nedůvodné prověřování trvalo 2 roky, přičemž orgánům činným v trestním řízení muselo být zřejmé, že není vedeno v souladu s účelem vymezeným v §1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, když se jednalo o záměrnou snahu o zneužití trestního řízení k získání informací, které měly být použity v civilním sporu. Stát se tímto jednáním jako procesní strana občanskoprávního sporu dostal do výhodného postavení, protože si mocenskými prostředky opatřoval informace o druhé procesní straně a mohl tak zjistit, jakou taktiku či postup bude v těchto sporech používat.
39. Druhý nárok žalobce opírá o soudem protiprávně vydaný příkaz ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu účastnických stanic žalobce a jeho kanceláře. Újma spočívající v zásahu do soukromí byla způsobena vydáním uvedeného příkazu, který byl následně zrušen Ústavním soudem pro nezákonnost.
40. Třetí nárok je do jisté míry spojen s nárokem předchozím, neboť je vymezen porušením práva na ochranu zpráv sdělovaných prostřednictvím telekomunikační sítě, k němuž došlo v důsledku protiústavně vydaného příkazu. Přes povinnost uloženou Policii ČR Ústavním soudem však podle žalobce nedošlo k likvidaci následků již zmíněného příkazu, a to záznamů o hovorech žalobce. Intenzita zásahu pak byla zvýšena tím, že se jednalo o hovory mezi advokátem a jeho klienty, pro něž je z povahy věci očekávána podstatně vyšší míra ochrany. Zásahem tedy byla narušena důvěryhodnost žalobce jako advokáta, přičemž právě možnost klientů spolehnout se na diskrétnost advokáta a zachování jeho mlčenlivosti i tajemství dopravovaných zpráv je jedním z klíčových článků profesní pověsti advokáta.
41. Čtvrtý nárok představuje nesprávný úřední postup Policie ČR, když o žalobci do současné doby uchovává údaje, z nichž je zřejmé minimálně to, že žalobce byl osobou podezřelou ze spáchání trestného činu. Žalobce se na základě informace ze dne 25. 2. 2009 dozvěděl, že záznamy o telekomunikačním provozu účastnické stanice žalobce v listinné podobě měly být zničeny. Přesto však Policie ČR stále eviduje údaje o žalobci jako prověřované osobě v dané věci. K osobním údajům, které mají být o žalobci uchovávány, žalobce uvedl, že jejich přesný rozsah mu není znám, nepochybně však zahrnuje jméno, příjmení, datum narození a trvalé bydliště, přičemž s těmito údaji je spojena informace o prověřování pro podezření ze spáchání závažného trestného činu. Ke konkretizaci registru osobních údajů je zřejmé, že se jedná o databázi Policie ČR, v níž tato nezákonně vede označené záznamy o žalobci. Žalobce navrhl, aby soud k rozsahu údajů evidovaných o žalobci provedl důkaz spisem o trestním prověřování žalobce a vyžádal si vyjádření Policie ČR s tím, aby uvedla, jaké informace, záznamy a podklady či listiny nadále eviduje v důsledku zjištění údajů o telekomunikačním provozu účastnické stanice žalobce, a označila osoby, které k těmto údajům mají přístup. Žalobce se domáhá odškodnění jednak po Ministerstvu spravedlnosti, neboť tato organizační složka jedná za stát v případě pochybení státu prostřednictvím soudu, který vydal příkaz ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu, a jednak po Ministerstvu vnitra, když do jeho resortu spadá činnost Policie ČR, která realizací uvedeného příkazu získala informace o telekomunikačním provozu žalobce, uchovávala záznamy o nich a prováděla další úkony související s přípravným řízením. Ze žaloby též vyplývá, že žalobce svůj nárok uplatnil u obou žalovaných v rámci předběžného projednání věci podáními ze dne 18. 2. 2009.
42. Kromě neprojednatelných nároků na zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy v penězích se žalobce po žalovaných domáhá též soukromé omluvy i omluvy v tisku.
43. Již z petitů naformulovaných žalobcem v žalobě je patrné, že žalobce požaduje, aby žalovaná 1) ve specifikovaném deníku uveřejnila omluvu žalobci za to, že „proti němu bylo v období od 22. 7. 2004 do 14. 6. 2006 vedeno přípravné trestní stíhání pro trestný čin podvodu dle ust. §250 odst. 1, 4 tr. zákona, přičemž v rámci tohoto trestního stíhání bylo zasaženo do jeho soukromí a práva na ochranu zpráv sdělovaných prostřednictvím telekomunikační sítě na základě protiústavně nařízeného odposlechu - záznamu o provozu telekomunikační stanice a dále byly o něm neoprávněně shromážděny a uchovávány osobní údaje.“ Po žalované 2) žalobce žádá, aby ve stejném deníku uveřejnila omluvu ve shodném znění až na výjimku dovětku o „protiústavně nařízeném odposlechu“. Omluvy v téměř totožných formulacích žalobce žádá od obou žalovaných zaslat též cestou soukromé korespondence.
44. Jde-li o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě omluvy v tisku i omluvy soukromé, pak žalobce v této části odstranil dřívější neurčitost žaloby upřesněním, že se domáhá odškodnění nejen za uchovávání údajů zjištěných ze záznamů o telekomunikačním provozu, ale též za vedení ostatních osobních údajů o žalobci v evidenci Policie ČR. Je tedy zcela zjevné, za které skutky žalobce požaduje odškodnění ve formě omluvy, a v jakém rozsahu je tedy žaloba projednatelná.
45. Nicméně i zde se zřejmě uplatní výše uvedený závěr o nedůvodnosti žaloby ve vztahu k nemajetkové újmě vzniklé žalobci v období před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (srov. bod 25 tohoto usnesení).
46. Nejvyšší soud na okraj podotýká, že z hlediska možnosti pokračovat v řízení přitom není podstatné, zda žalobce v žalobě uvedl tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, tedy jestli unesl břemeno tvrzení. Pokud údaje v žalobě (ve znění jejího doplnění) postačují k individualizaci uplatněného nároku, nejde o nedostatek podání, pro nějž by nebylo možno v řízení pokračovat, a proto nelze žalobu odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. Neuvedení všech potřebných tvrzení v takovém případě nebrání pokračování v řízení, ale může být důvodem k zamítnutí žaloby (nikoliv k jejímu odmítnutí). Žaloba, která je projednatelná, nemusí být totiž žalobou, na jejímž základě lze žalobnímu návrhu vyhovět; tomu – vedle samotné nedůvodnosti nároku - může bránit i ta okolnost, že ani v pozdějším průběhu řízení nebyly uplatněny všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci (srov. §101 odst. 1 o. s. ř., k uvedené argumentaci srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002).
47. S ohledem na uvedené je Nejvyšší soud názoru, že v nyní posuzované věci žaloba v části, v níž je požadováno zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě omluv, obsahuje základní skutková tvrzení nezbytná pro vymezení skutku, jenž má být předmětem řízení. Odvolací soud tedy usoudil nesprávně, pokud dovodil, že by v řízení nebylo možno pro neurčitost žaloby v daném rozsahu pokračovat.
VI. Závěr
48. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v části, v níž je žalobou požadováno zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě omluvy, zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. v totožné části i usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
49. V rámci nového řízení soud prvního stupně projedná žalobu v rozsahu náhrady nemajetkové újmy formou omluvy. Přihlédne přitom k nemožnosti přiznání nároků na náhradu nemajetkové újmy vzniklé žalobci před 27. 4. 2006 ve smyslu úpravy odpovědnosti státu za škodu či v jiném právním režimu z důvodu nedostatku právního základu pro odškodnění.
50. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto usnesení vyslovenými.
51. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu