ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.890.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 890/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně: Advokátní kancelář Klára Samková, s. r. o. , IČ 28386671, se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, zastoupené JUDr. Zuzanou Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1151/55, proti žalovanému: A. M. M. , o zaplacení 23 920 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 18/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2015, č. j. 10 Co 8/2015-158, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem jako soudu prvního stupně ze dne 16. 4. 2014, č. j. 22 C 18/2011-99, kterým bylo zastaveno řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Žalobkyně v dovolání uvádí, že přípustnost dovolání „spatřuje především v nesprávném vyřešení právní otázky posouzení příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí ve věci, kde se žalobkyně domnívá, že právní otázka příslušnosti měla být posouzena jinak, tj. že Okresní soud v Ústí nad Labem je příslušný k projednání žaloby ... Žalobkyně má za to, že odvolací soud měl otázku procesního práva posoudit jinak.“
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání není možné, pokud z dovolání není zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Požadavek žalobkyně, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. významově neodpovídá. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení nárok, a žalovanému v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu