ECLI:CZ:NS:2017:30.ND.8.2017.1
sp. zn. 30 Nd 8/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce MUDr. J. V., Ph. D. ,, proti žalované ZNANYLEKARZ sp. z o.o. , REGON: 142276657, se sídlem v Polské republice, Varšava, ul. Kolejowa 5/7, zastoupené Mgr. Evou Hila, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Hlavní třída 87/2, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 115/2015, o návrhu na určení místní příslušnosti, takto:
Věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 115/2015, projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 8.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 30. 9. 2014 adresovanou Městskému soudu v Praze domáhá po žalované, aby se zdržela porušování práv žalobce, a to tak, že ihned ukončí zpracovávání všech osobních údajů žalobce, k jejichž zpracování nezískala předchozí souhlas žalobce a k jejichž zpracování žalobce svůj souhlas dal, ale následně souhlas odvolal. Žalobce dále požaduje, aby byl oprávněn nechat na náklady žalované uveřejnit rozsudek v této věci (v žalobě specifikovaném tisku a za tam uvedených podmínek), aby žalobci bylo přiznáno právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 50 000 Kč za protiprávní zásah a porušení jeho základních práv a svobod a bylo mu přiznáno právo na náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení.
Žalobce uvádí, že byl telefonicky osloven ze strany žalované s tím, že na webových stránkách www.znamylekar.cz byl zřízen jeho osobní profil lékaře. Žalobce měl získat přístup přes odkaz, k jehož zaslání žalobce poskytl soukromou e-mailovou adresu. Před tím, než obdržel aktivační e-mail, žalobce shledal obsah webových stránek rizikovým a nežádoucím a sdělil žalované, že se založením a zveřejněním svého profilu nesouhlasí a žádá o odstranění všech svých osobních údajů z portálu. Žalobce následně obdržel odkaz, přes nějž se připojil k osobnímu profilu, aby zjistil jeho obsah. Žalobce se žalovanou komunikoval a zaslal jí předžalobní výzvu, přičemž žalovaná odmítla požadavkům žalobce vyhovět.
V dosavadním průběhu řízení bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2014, č. j. Ncp 3204/2014-34, že k projednání a rozhodnutí věci jsou dle §9 odst. 1 o. s. ř. v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy a věc byla postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 8. Uvedený soud usnesením ze dne 6. 12. 2016, č. j. 7 C 115/2015-108, vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc předložena Nejvyššímu soudu České republiky k určení, který soud věc projedná a rozhodne.
Obvodní soud pro Prahu 8 má za to, že ve věci chybí podmínky místní příslušnosti nebo je nelze zjistit, neboť se nejedná o věc, kde je dána výlučná místní příslušnost nebo místní příslušnost na výběr daná podle §87 či §88 o. s. ř. a žalovaná je právnickou osobou, která dle zjištění soudu nemá v České republice majetek, sídlo ani pobočku.
Podle §11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že se soudy zabývaly pravomocí soudů České republiky, přičemž z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2015, č. j. 22 Co 210/2015-62, vyplývá, že otázka byla vyřešena kladně.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněného pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, [j]e-li Nejvyšší soud žádán o určení místně příslušného soudu dle §11 odst. 3 o. s. ř. na základě pravomocného rozhodnutí, jímž soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Nejvyššímu soudu za účelem určení místně příslušného soudu, Nejvyšší soud určí místně příslušný soud, aniž zkoumá (aniž je oprávněn zkoumat), zda je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci. Před vydáním rozhodnutí, jímž vyzve k určení místně příslušného soudu Nejvyšší soud, je soud, u kterého byla podána žaloba, povinen náležitě zkoumat, zda v případě sporu s mezinárodním prvkem je dána pravomoc českého soudu, a tento svůj závěr v takovém rozhodnutí (dospěje-li k závěru, že pravomoc českých soudů je dána, takže je namístě postup dle §11 odst. 3 a §105 o. s. ř.) náležitě odůvodnit.
Vzhledem k výše uvedenému je Nejvyšší soud povinen určit místně příslušný soud.
Ve věci je potřebné poukázat na nařízení (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I), jež je ve věci aplikovatelné, neboť řízení bylo zahájeno dne 30. 9. 2014, a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) (tzv. Brusel I bis), se podle jeho čl. 66 odst. 1 vztahuje pouze na řízení zahájená, na veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a na soudní smíry schválené či uzavřené ke dni 10. ledna 2015 nebo po něm.
Jak je patrné např. z rozsudku Soudního dvora ze dne 3. 5. 2007, ve věci Color Drack GmbH v Lexx International Vertriebs GmbH, (C-386/05) ustanovení nařízení Brusel I se neomezují vždy pouze na stanovení mezinárodní příslušnosti (pravomoci), ale některá vedou přímo ke stanovení příslušného soudu, aniž by odkazovala na vnitrostátní pravidla členských států. Rovněž Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2842/2013, uveřejněném pod číslem 62/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, že nařízení Brusel I upravuje jak mezinárodní, tak (v některých ustanoveních) i místní příslušnost soudů členských států Evropské unie. Tam, kde určuje pouze příslušnost mezinárodní (pravomoc), hovoří o „příslušnosti soudů státu“ (srov. např. článek 2 a článek 22), tam, kde určuje (vedle mezinárodní) i příslušnost místní, stanoví, že příslušný je „soud místa“ (např. článek 5 odst. 1 až 3, odst. 5, článek 6 odst. 1), či prostě „soud“ v jednotném čísle (např. článek 5 odst. 4, článek 6 odst. 2 až 4, článek 23 – v závislosti na znění prorogační doložky – či článek 24). (…) Tam, kde nařízení upravuje i místní příslušnost, je přednostně aplikovatelné před ustanoveními národního práva upravujícími místní příslušnost soudů (zpravidla ustanoveními občanského soudního řádu).
V usnesení ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněném pod číslem 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že v režimu Nařízení Rady (ES) číslo 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech platí, že soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v článku 22 nařízení) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle článku 24 nařízení, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu.
S ohledem na skutečnost, že věc nespadá pod článek 22 nařízení Brusel I a spis ve věci vedený Obvodním soudem pro Prahu 8 obsahuje vyjádření žalované, které neobsahuje námitky k mezinárodní pravomoci či místní příslušnosti soudu, nepovažoval Nejvyšší soud za případné určit jiný soud, nežli právě Obvodní soud pro Prahu 8.
Toliko obiter dictum patří dodat, že za situace, nebyl-li by Obvodní soud pro Prahu 8 určen již v souladu s článkem 24 nařízení Brusel I, bylo by třeba stejný soud určit též s ohledem na článek 5 odst. 3 nařízení Brusel I., který upravuje taktéž místní příslušnost soudu. Uvedený článek dopadá jak na žaloby o náhradu imateriální újmy (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 3. 1995 ve věci Fiona Shevill, Ixora Trading Inc., Chequepoint SARL a Chequepoint International Ltd proti Presse Alliance SA. [C-68/93]), tak i na žaloby na zdržení se jednání (viz např. rozsudek Soudního dvora [velkého senátu] ze dne 25. 10. 2011, ve věci eDate Advertising GmbH proti X (C-509/09) a Olivier Martinez a Robert Martinez proti MGN Limited [C-161/10]. Jak též plyne z posledně uvedeného rozsudku, dopad obsahu informace zveřejněné na internetu na osobnostní práva osoby může být lépe posouzen soudem místa, kde má údajný poškozený centrum svých zájmů, přičemž místem, kde má osoba centrum svých zájmů, je obecně místo jejího obvyklého bydliště.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 2. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu