ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1776.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1776/2017-650
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Stavební společnosti Chomutov s. r. o. , se sídlem v Chomutově, Tovární 5427, identifikační číslo osoby 25402153, zastoupené JUDr. Vratislavem Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Běluňská 258/68, proti žalovanému F. P. , zastoupenému JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, o zaplacení částky 2 386 852,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 60/2007, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2016, č. j. 4 Cmo 25/2016-567, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. 48 Cm 60/2007-488 (v pořadí třetím ve věci), zamítl žalobu o zaplacení částky 2 386 852,10 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.) a o nákladech řízení státu (výrok III.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního a hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu event. rozhodování dovolacího soudu dosud nebylo takto vyřešeno“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel co do přípustnosti dovolání uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního a hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu event. rozhodování dovolacího soudu dosud nebylo takto vyřešeno“. Takové vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ).
Dovolatel považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož je soud prvního stupně nadále vázán závazným právním názorem formulovaným v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci (jde o usnesení ze dne 24. 10. 2012, č. j. 4 Cmo 100/2012-248), neboť ani přes zpracované znalecké posudky ke změně skutkového stavu nedošlo. Dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že vzhledem k nově provedeným znaleckým posudkům došlo ke změně skutkového stavu věci, a proto se soud prvního stupně závazným právním názorem odvolacího soudu nemusel řídit. Dovolatel pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem - správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Dále dovolatel označuje za „zásadní právní otázku“ zjištění vzniku nároku žalobkyně na zaplacení ceny díla, přičemž zdůrazňuje, že je třeba zohlednit skutečnost, že vady na díle existovaly již ke dni předání a převzetí díla. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud při posouzení práva žalobkyně na zaplacení zbývající části ceny díla tuto skutečnost zohlednil. Vyšel z toho, že z čl. VI bodu 3. smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky vyplývá, že konečná faktura byla vázána na předání a převzetí díla, k němuž došlo podle zápisu o předání a převzetí prací dne 27. 4. 2005 s tím, že práce byly provedeny v rozsahu podle smlouvy a v dobré kvalitě, a podle čl. IX bodu 9.3. se dílo považuje za dokončené, pokud vykazuje pouze vady a nedodělky, které nebrání trvalému a bezpečnému užívání. S odkazem na ustanovení §439 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, pak uzavřel, že i v případě, že objednatel dílo převezme, nemusí, je-li prokázána jeho vadnost, zaplatit cenu díla ve výši, jež by se rovnala nároku na slevu z ceny díla, a to platí jak pro vady zjištěné při přejímce, tak pro vady zjištěné v záruční době. Závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 309/2004). Závěry dovolatelem citované judikatury Nejvyššího soudu vycházejí z jiného skutkového stavu, než jak byl zjištěn v projednávané věci.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu