ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1793.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1793/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Slovenské konsolidačné, a. s. , se sídlem v Bratislavě, Cintorínska 21, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 35776005, proti žalované Československé obchodní bance, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, o zaplacení částky 73 861,91 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 157/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2015, č. j. 94 Co 158/2015-217, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 17 C 157/2012-182, zamítl žalobu o zaplacení částky 73 861,91 EUR (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek za odvolání (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 73 861,91 EUR a náklady řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout nebo zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4056/2008. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že závěry citovaného rozhodnutí se na projednávanou věc nevztahují, obsáhle rekapituluje skutkový stav a cituje ustanovení §670 a §140 zákona č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu), a ustanovení §524 odst. 1 a 2 a §34 a §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, z nichž dovozuje, že došlo k platnému postoupení pohledávky z bankovní záruky. Dovolací soud v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, který je aplikovatelný i v projednávané věci, že „vzhledem k tomu, že bankovní záruka je právem spojeným se zajištěnou pohledávkou, může věřitel (oprávněný) postoupit svá práva z bankovní záruky pouze s postoupením pohledávky zajištěné bankovní zárukou“, jenž správně převzal odvolací soud. Ovšem v dalším se na projednávanou věc citované rozhodnutí, v němž se dovolací soud zabýval bankovní zárukou uzavřenou v režimu zákoníku mezinárodního obchodu, nevztahuje, protože generální dohoda o participaci na závazku, z níž dovolatelka dovozuje existenci závazku z bankovní záruky, se neřídí zákoníkem mezinárodního obchodu, jak podrobně vysvětlil odvolací soud. Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, neboť se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Reaguje-li dovolatelka na závěry rozhodnutí soudu prvního stupně, přehlíží, že dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. K této dovolací argumentaci proto nelze vůbec přihlížet.
Dovolání žalobkyně výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti druhému výroku, kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V tomto směru však dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Chybí i údaj, v čem dovolatelka v tomto bodě spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek stanovených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu třetího výroku, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek za odvolání, dovolání v této části není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše doplatku na soudním poplatku, k jehož úhradě byla žalobkyně zavázána (8 436,50 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 29. 3. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu