ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2232.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2232/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Českomoravské stavební spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3218/169, identifikanční číslo osoby 49241397, zastoupené Mgr. Peterem Olejárem, advokátem se sídlem v Brně, Vinohrady 794/45, proti žalovaným 1) M. Č. , a 2) M. V. , zastoupenému JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, o zaplacení částky 2 592 825,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 123 C 16/2013, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. 1. 2016, č. j. 23 Co 390/2015-328, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a žalovaný 2) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 4. 2015, č. j. 123 C 16/2013-249, uložil žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 2 592 825,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 224 855 Kč (výrok II.), žalovanému 2) dále uložil zaplatit České republice na státem zálohovaném znalečném částku 8 008 Kč (výrok III.).
K odvolání žalovaného 2) Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) [první výrok], změnil jej ve výroku II. tak, že oba žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně, a to každý z nich částkou 112 427,50 Kč (druhý výrok), a ve výroku III. tak, že žalovanému 2) se povinnost k náhradě nákladů státu neukládá (třetí výrok), a uložil žalovanému 2) zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 48 803,50 Kč (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která „dosud nebyla dovolacím soudem přesvědčivě vyřešena, resp. odvolací soud se při posuzování předmětné věci odchýlil od dosavadní praxe dovolacího soudu“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje s právním hodnocením odvolacího soudu, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Dovolatel co do přípustnosti dovolání toliko uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která „dosud nebyla dovolacím soudem přesvědčivě vyřešena, resp. odvolací soud se při posuzování předmětné věci odchýlil od dosavadní praxe dovolacího soudu“. Takové vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz , odmítl).
I kdyby bylo možno z obsahu dovolání dovodit, že dovolatel prostřednictvím odkazu na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2936/2012, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1201/2013, uplatnil předpoklad přípustnosti dovolání odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není tento předpoklad přípustnosti dovolání dán, neboť Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích posuzoval situaci, kdy stavební spořitelna uzavřela smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření se dvěma dlužníky. Formuloval závěr, že uzavřela-li stavební spořitelna smlouvu o překlenovacím úvěru s osobou, která je účastníkem stavebního spoření, uzavřela ji s tím, kdo má právo na uzavření smlouvy podle zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o stavebním spoření“). Jestliže ji uzavřela současně s osobou, která nemá právo na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona o stavebním spoření, jako s dalším dlužníkem, nezakládá tato skutečnost důvod neplatnosti smlouvy ve vztahu k dalšímu dlužníkovi. V projednávané věci stavební spořitelna uzavřela smlouvu o překlenovacím úvěru se žalovaným 1) jako s dlužníkem, přičemž žalovaný 2) přistoupil k povinnosti žalovaného 1) vrátit poskytnuté finanční prostředky. Odvolací soud neposuzoval platnost smlouvy o překlenovacím úvěru, ale zabýval se otázkou přistoupení k závazku a uzavřel, že přistoupením k závazku třetí osoba vstupuje na stranu dlužnickou ke konkrétní závazkové povinnosti, nestává se však stranou celého závazkového vztahu, jehož je tato povinnost součástí. Spojoval-li dovolatel přípustnost dovolání se situací, kdy poskytnutý úvěr ze stavebního spoření nijak neuspokojuje jeho bytové potřeby, ani není osobou blízkou dlužníkovi, je tato skutečnost nerozhodná, neboť s ní zákon o stavebním spoření ani jiné obecně závazné právní předpisy neplatnost právního úkonu nespojují. Od právních závěrů dovolatelem citovaných rozhodnutí se tak odvolací soud neodchýlil.
Pro úplnost lze dodat, že z ustanovení předmětné smlouvy o přistoupení k závazku, podle kterého „nový dlužník prohlašuje, že si prostudoval výše uvedenou smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření a zavazuje se ji v plném rozsahu plnit“, nevyplývá dovolatelem tvrzený závěr, že „žalovaný se stal stranou závazkového vztahu“.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků, protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vyjádření zástupce žalobkyně míjející se s důvody, pro něž bylo dovolání odmítnuto, nepovažuje dovolací soud za úkon potřebný k účelnému uplatňování či bránění práva, za který by žalobkyni náležela náhrada nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu