ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.250.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 250/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně AB 5 B. V., soukromé společnosti s ručením omezeným , se sídlem v Amsterodamu, Strawinskylaan 933, WTC Twr B, 1077XX, Nizozemské království, registrační číslo 34192873, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti žalovanému A. Č. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Holoušem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Dukelská 456/13, o zaplacení částky 27 699,13 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 470,27 Kč, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 103 C 142/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 2. 2016, č. j. 75 Co 416/2015-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 9. 3. 2015, č. j. 103 C 142/2013-71, Okresní soud v Jeseníku uložil žalovanému zaplatit částku 27 699,13 Kč s úrokem „vyčísleným součtem částky ve výši 26 303,47 Kč a částky stanovené ve výši 21,48 % ročně z částky 27 489,13 Kč od 14. 11 2013 do zaplacení“ (výrok I.), žalobu částečně co do smluvní pokuty ve výši 470,27 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Rozsudkem ze dne 29. 2. 2016, č. j. 75 Co 416/2015-135, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ohledně nároku na zaplacení částky 4 169,05 Kč spolu s úroky ve výši 6 536,67 Kč a s úroky ve výši 21,48 % ročně z částky 3 959,05 Kč od 14. 11. 2013 do zaplacení změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, ve zbylé části výroku I., tedy co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 23 530,08 Kč spolu s úroky ve výši 19 766,80 Kč a s úroky ve výši 21,48 % ročně z částky 23 530,08 Kč od 14. 11. 2013 do zaplacení, jej potvrdil (první výrok), odvolání žalovaného proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (druhý výrok), dále rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku) podal žalovaný dovolání, maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v prvním, třetím a čtvrtém výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází - ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněn jen ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise číslo 12, ročník 2000, pod číslem 138).
Změnil-li odvolací soud prvním výrokem dovoláním napadeného rozsudku rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu částečně zamítl, nemohla být žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, neboť došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně způsobem pro něj příznivým. Přitom dovolatel nebrojí, že odvolací soud měl rozhodnout jinak.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání podal někdo, kdo k jeho podání nebyl oprávněn, Nejvyšší soud je v rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu částečně měnícímu výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve třetím a čtvrtém výroku, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byl dovolatel zavázán (částka 10 206,40 Kč za řízení před soudem prvního stupně a částka 4 514 Kč za odvolací řízení), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelem otevřená otázka „ne/platnosti smlouvy o úvěru z pohledu nekalosoutěžního jednání pův. žalobce zneužívající dobré víry žalovaného, záměrně malého a nečitelného písma na smlouvy obsahující předmětné ujednání a zjednodušeného způsobu naplnění dalších podmínek úvěrové smlouvy (aktivace peněženky – revolvingového úvěru)“ nesplňuje kritéria stanovená v §237 o. s. ř., neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatel pomíjí, že podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách a v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Odvolací soud se otázkou případného nekalosoutěžního jednání právní předchůdkyně žalobkyně nijak nezabýval, dovolatel tuto otázku v řízení před soudem prvního stupně, popř. v odvolacím řízení, ostatně sám ani neotevřel.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle kterého žalovanému jako průměrnému spotřebiteli nic nebránilo v tom, aby si minimálně přečetl celý (nijak obsáhlý) formulář (bez obchodních podmínek), ze kterého by zjistil, že současně uzavírá smlouvu o revolvingovém úvěru. Žalovanému, který netvrdil, že by nemohl text obchodních podmínek vůbec přečíst, podle odvolacího soudu nic nebránilo v tom, aby prostudoval příslušnou část obchodních podmínek za účelem zjištění, jakým způsobem se revolvingový úvěr čerpá. Uvedl-li žalovaný při jednání před odvolacím soudem, že „to, co bylo šedě v návrhu, jej nezajímalo“, nemůže taková neopatrnost jít k tíži žalobkyně. Tento závěr je zcela v souladu se zásadou vigilantibus iura (podle níž „jen bdělým svědčí jejich práva”) opakovaně zdůrazňovanou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1931/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2526/2016).
Zcela nevýznamná jsou tvrzení dovolatele o záludném jednání původního věřitele, který mu měl současně s hlavním produktem vnutit druhý produkt, o který dovolatel neměl zájem a o kterém při sjednávání hlavní smlouvy neprobíhalo žádné jednání, o tom, že dovolateli nebylo dáno na výběr, zda bude moci hlavní úvěrovou smlouvu uzavřít s nebo bez tohoto souvisejícího produktu, o agresivitě a cílenosti jednání věřitele „na osoby příjmů ve složité finanční a životní situaci“ a o nevýhodných podmínkách. Tato tvrzení totiž nemají oporu ve skutkových zjištěních odvolacího soudu; ostatně dovolatel je v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř. poprvé uvedl až v dovolacím řízení.
Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného je nepřípustné v rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu částečně potvrzujícímu výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a proti třetímu a čtvrtému výroku. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. v tomto rozsahu též odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků, neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vyjádření zástupce žalobkyně zcela se míjející s důvody, pro něž bylo dovolání odmítnuto, nepovažuje dovolací soud za úkon potřebný k účelnému uplatňování či bránění práva, za který by žalobkyni náležela náhrada nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 28. 2. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu