ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2641.2015.3
sp. zn. 32 Cdo 2641/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně JABLONEC PROPERTY HOLDINGS a. s. , se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, identifikační číslo osoby 04443683, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhde, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti žalovaným 1) Československé obchodní bance, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00001350 a 2) Komerční bance, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, identifikační číslo osoby 45317054, oběma zastoupeným Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1046/24, o zaplacení částky 11 909 414 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 101/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014, č. j. 91 Co 377/2014-342, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 31 085 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
III. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 47 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. 16 C 101/2010-270, uložil žalované 1) zaplatit žalobkyni částku 4 308 479 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 26. 10. 2011 do zaplacení (výrok I.), žalované 2) uložil zaplatit žalobkyni částku 7 600 935 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 26. 10. 2011 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu o povinnosti žalované 1) zaplatit úrok z prodlení z částky 4 308 479 Kč za dobu od 1. 8. 2009 do 25. 10. 2011 a o povinnosti žalované 2) zaplatit úrok z prodlení za dobu od 5. 8. 2009 do 25. 10. 2011 z částky 7 600 935 Kč (výrok III.), dále uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení částku 1 133 894 Kč (výrok IV.) a České republice částku 2 106 Kč (výrok V.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., změnil jej ve výroku IV. tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 532 085,10 Kč a žalovaná 2) částku 847 463,10 Kč, a ve výroku V. tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení částku 758 Kč a žalovaná 2) částku 1 348 Kč (první výrok). Odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalované 1) uložil zaplatit žalobkyni částku 156 332 Kč (druhý výrok) a žalované 2) částku 236 192 Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalované dovolání [žalovaná 1) výslovně proti prvnímu a druhému výroku, žalovaná 2) výslovně proti prvnímu a třetímu výroku], namítajíce, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která je podle jejich názoru v judikatuře Nejvyššího soudu rozhodována rozdílně. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání, které podal její původní zástupce advokát, s podrobnou argumentací považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud odmítl, respektive pokud neshledá důvody pro takový postup, aby dovolání zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
V průběhu dovolacího řízení původní žalobkyně JABLONEX GROUP a. s. (po změně obchodní firmy od 6. 1. 2015 Areály JBX a. s.), identifikační číslo osoby 46711538, zanikla ke dni 1. 10. 2015 výmazem z obchodního rejstříku a nástupnickou společností se stala společnost JABLONEC PROPERTY HOLDING a. s. Usnesením ze dne 15. 12. 2015, č. j. 32 Cdo 2641/2015-379, Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §107 odst. 1 věty třetí a odst. 3 o. s. ř., že v řízení bude na straně žalobkyně pokračováno se společností JABLONEC PROPERTY HOLDINGS a. s., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, identifikační číslo osoby 04443683.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelky spatřují přípustnost a důvodnost dovolání v tom, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rozdílně posuzuje otázku, zda dohoda o odkladu či změně splatnosti závazku je privativní, nebo kumulativní novací, což dokládají citacemi konkrétní judikatury. Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde, přičemž musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1898/2015, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2456/2015, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na jeho webových stránkách).
Těmto požadavkům dovolatelky nedostály, neboť přehlížejí, že jimi citovaná rozhodnutí vycházejí z odlišných skutkových zjištění a spočívají na řešení rozdílných otázek. V rozsudku ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 566/2001, Nejvyšší soud uzavřel, že závazek zaplatit kupní cenu v původním termínu nemůže vedle závazku zaplatit v termínu později sjednaném obstát, proto platí pouze posledně sjednaný termín splatnosti, přičemž před takto stanovenou splatností nemůže být kupující v prodlení. Jestliže byla smluvní pokuta sjednána pouze pro případ prodlení se zaplacením kupní ceny, nemá žalobkyně na tuto smluvní pokutu nárok. V rozsudku ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2062/2013, Nejvyšší soud odkázal na výše citovaný rozsudek a konstatoval, že odvolací soud pochybil, pokud zcela ponechal stranou posouzení, zda šlo o privativní či kumulativní novaci, a nesprávně měl za to, že uzavření dohody, v jejímž důsledku došlo ke změně výše kupní ceny a její splatnosti, nemá žádný vliv na konstatované prodlení dovolatelky s plněním dluhu. V usnesení ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5536/2007, Nejvyšší soud uzavřel, že předmětná pohledávka je s ohledem na §408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), již promlčena, přičemž na tento závěr nemůže mít vliv ani v dovolání tvrzená kumulativní novace. Z citovaných rozhodnutí nelze dovozovat, že Nejvyšší soud řeší otázku povahy dohody o odkladu splatnosti závazku rozdílně. Při posouzení takovéto dohody jde především o výklad jejího obsahu a na tomto výkladu odvolací soud také založil své rozhodnutí.
V projednávané věci šlo o výklad článku 2.3. smlouvy o dočasné úpravě právních vztahů, označované též jako smlouva „SSA II“, v němž bylo uvedeno, že pokud se jakákoli úvěrová angažovanost stala splatnou před dnem účinnosti, anebo pokud by se měla stát splatnou před dnem ukončení období stabilizace, doba její splatnosti se prodlužuje tak, aby se stala splatnou nejdříve v 17.00 hod (pražského času) v den ukončení období stabilizace. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že tímto ujednáním byl sjednán nový termín splatnosti (31. 7. 2009) závazků žalobkyně, přičemž ujednání neobsahuje ani náznak dohody o splátkách již splatného dluhu, ale výslovně se vztahuje jak na již splatné dluhy, tak i na ty dluhy, které teprve splatné budou, respektoval výkladová pravidla určená v ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a v ustanovení §266 obch. zák., jakož i zásady pro výklad právních úkonů formulované např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, podle kterých jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Odvolací soud jasně a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů považoval výklad zastávaný dovolatelkami za nepřijatelný a jaké důvody ho vedly k přijetí výkladu odlišného.
Pro úplnost nutno uvést, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2531/2012, na který dovolatelky rovněž odkázaly, zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 119/14 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách).
Dovozují-li dovolatelky, že bude-li Nejvyšší soud považovat výše citované rozsudky ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 566/2001, a ze dne ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2062/2013, za konstantní judikaturu, je na místě, aby závěr, podle něhož je dohoda o odkladu splatnosti vždy privativní novací, „přehodnotil a rozhodl jinak“, přehlížejí, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje. I kdyby uplatnily poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, není tento v projednávané věci naplněn. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zastává názor (srov. např. rozsudek ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 566/2001, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2062/2013, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3002/2014), že závazek zaplatit kupní cenu v původním termínu nemůže vedle závazku zaplatit v termínu později sjednaném, který původní termín nahradil, obstát; platí proto pouze posledně sjednaný termín splatnosti. Je-li kupující povinen zaplatit v takto sjednaném termínu, nemůže být před takto stanovenou splatností v prodlení (neboli prodlení nemohlo nastat před splatností kupní ceny). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Tvrzením, že „závěr odvolacího soudu o privativní novaci je též v rozporu s judikaturou NS ČR“, uplatňují dovolatelky patrně předpoklad přípustnosti dovolání uvedený v ustanovení §237 o. s. ř. jako první, tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelky se však mýlí, mají-li za to, že se odvolací soud v projednávané věci odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, od usnesení ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2766/2009, a od rozsudku ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002. V prvních dvou rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval otázkou postoupení pohledávky a ve třetím řešil otázku anatocismu (možnosti požadovat zákonné úroky z prodlení ze smluvených úroků). V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že strany dohodly nový termín splatnosti, žalobkyně tedy nemohla být před 1. 8. 2009 v prodlení.
Vytýkají-li dovolatelky odvolacímu soudu, že „své rozhodnutí opřel o závěr, že žalované neprokázaly, že by předmětné úroky byly součástí úvěrové angažovanosti“, a že se nevypořádal s „argumentací žalovaných ve vztahu k dopadům, jaké by mělo aprobování dohody o odkladu splatnosti dluhu jakožto privativní novace na platnosti SSA II jako takové“, aniž by však formulovaly jakoukoliv otázku procesního práva, nejsou tyto námitky případných vad řízení relevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
Námitky, kterými dovolatelky brojí proti hodnocení v řízení provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových závěrů co do okolností a úmyslu smluvních stran při uzavření smlouvy „SSA II“, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Dovolatelky pomíjejí, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelky v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedly, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelkám již uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelky nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl pro vady podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 3. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu