ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.345.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 345/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Agentury České inkasní, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Chodovská 3/228, identifikační číslo osoby 28370210, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 32/26, proti žalované M. N. , zastoupené Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, o žalobě na obnovu řízení podané žalovanou, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 29/2012, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, č. j. 13 Co 96/2016-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 12. 10. 2015, č. j. 28 C 29/2012-138, povolil obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 28 C 29/2012 (výrok I.), rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), dále rozhodl o odměně ustanovené zástupkyně žalované (výrok III.) a o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 náklady státu ve výši 25 652 Kč (výrok IV.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na obnovu řízení zamítl (první výrok), a žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně pouze v rozsahu prvního výroku), aniž by uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Namítá, že soud vydal rozsudek pro zmeškání poté, co žalované doručil předvolání k jednání do místa jejího trvalého bydliště, aniž by zjišťoval, kde se fakticky zdržuje. Žalovaná se tak o existenci rozsudku dozvěděla až na základě provádění exekuce a jestliže nemohla řádně podat odvolání ani návrh na určení neúčinnosti doručení, nezbylo jí, než podat žalobu na obnovu řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a obnovu řízení povolil, respektive aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť ač zastoupena advokátkou (nyní advokátem), přes správné poučení odvolacím soudem na vymezení přípustnosti dovolání zcela rezignovala, když pouze odkázala na ustanovení §237 o. s. ř. Vymezení předpokladu přípustnosti dovolání není zjistitelné ani z obsahu dovolací argumentace.
Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.
K argumentaci dovolatelky lze uvést, že odvolací soud posoudil podmínky, za nichž lze rozsudek pro zmeškání napadnout žalobou na obnovu řízení, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podmínkou pro podání žaloby na obnovu řízení sice není vyčerpání všech řádných opravných prostředků v původním řízení, nicméně na odvolací řízení je třeba hledět jako na součást původního řízení. Jsou-li tu tedy skutečnosti, které byly účastníku řízení známy již ve lhůtě stanovené pro podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze je úspěšně použít coby předpoklady pro povolení obnovy řízení; takové skutečnosti totiž účastník mohl uplatnit již v řízení původním, tedy v odvolání. Mezi takové skutečnosti patří bezpochyby i ta, že se účastník řízení v době doručování předvolání k jednání, při němž byl vydán rozsudek pro zmeškání, v místě svého bydliště nezdržoval.
Namítá-li žalovaná, že se o existenci samotné lhůty pro odvolání dozvěděla až po jejím uplynutí v době, kdy již byla nucena čelit pravomocnému rozsudku pro zmeškání (neboť ani v době jeho doručování se v místě bydliště nezdržovala), pak je třeba - ve shodě s odvolacím soudem - uvést, že mohla uvedenou skutečnost (že se v místě bydliště v době doručování rozsudku nezdržovala) uplatnit jednak ve včasném návrhu na určení neúčinnosti doručení rozsudku (který je možné podat do patnácti dnů ode dne, kdy se účastník s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit, srov. §50d odst. 1 o. s. ř.), kdy by se v případě vyhovění tomuto návrhu počátek běhu lhůty pro podání odvolání proti rozsudku odvíjel ode dne právní moci rozhodnutí o neúčinnosti jeho doručení (§50d odst. 5 o. s. ř.), z něhož je odvolací soud povinen vycházet, jednak - aniž by byla povinna podat návrh na určení neúčinnosti doručení - v odvolání, neboť odvolací soud je oprávněn otázku řádného a účinného doručení odvoláním napadeného rozhodnutí - nebylo-li již o tom, že doručení je neúčinné, rozhodnuto odesílajícím soudem podle §50d odst. 1 o. s. ř. - posoudit sám. Jinými slovy, neobstojí úvaha dovolatelky, že lhůta pro podání odvolání proti rozsudku, s nímž se seznámila až 31. 5. 2013, nutně skončila již uplynutím patnáctidenní (odvolací) lhůty počítané od dřívějšího náhradního doručení rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 33 Odo 955/2003, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3594/2012, ze dne 8. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4478/2007, či ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1413/2015).
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu