ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3457.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3457/2017-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně OBLESOLAR s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Strančická 3387/45, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 25677446, zastoupené Mgr. Václavem Linhartem, advokátem se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Hexfilm, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Antala Staška 1859/34, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28391608, o zaplacení 2 746 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 207/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2017, č. j. 30 Co 142/2017-64, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2017, č. j. 30 Co 142/2017-64, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 2. 2017, č. j. 23 C 207/2015-47, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá zaplacení žalované částky s tvrzením, že dne 13. 10. 2011 uzavřela se žalovanou smlouvu o postoupení pohledávky, jíž za cenu ve výši 2 746 500 Kč postoupila žalované svou pohledávku za společností EKOBAL, spol. s r.o. ve výši 2 746 500 Kč z titulu smlouvy o půjčce. Zároveň tvrdí, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 13. 10. 2011 je neplatná (postupovaná pohledávka nemohla přejít na žalovanou, jelikož byla platně postoupena na V. Č.) a žalobu podala „s ohledem na právní jistotu“ pro případ, že by předmětná smlouva byla uzavřena platně.
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 2. 2017, č. j. 23 C 207/2015-47, jímž žalobkyni nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že v projednáváné věci jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Podle odvolacího soudu nemůže být žalobkyně se svou žalobou úspěšná, tvrdí-li, že pohledávka, jejíž postoupení bylo předmětem smlouvy ze dne 13. 10. 2011, nepřešla na žalovanou, protože byla postoupena V. Č. Žalobkyně totiž v řízení buď prokáže, že předmětná pohledávka byla před uzavřením smlouvy ze dne 13. 10. 2011 platně postoupena V. Č., nebo toto své tvrzení neprokáže, což však bez dalšího nepovede k závěru, že tato pohledávka byla postoupena žalované. Jelikož však žalobkyně netvrdí, že předmětná pohledávka byla platně postoupena žalované, nemůže být tato skutečnost předmětem dokazování, a proto žalobkyně nemůže v řízení uspět. Na tomto závěru nemůže podle odvolacího soudu nic změnit ani skutečnost, že žalobkyně si není jista, zda byla smlouva ze dne 13. 10. 2011 uzavřena platně, ani že platnost této smlouvy je posuzována v jiném řízení. Žalobkyně nemůže tvrdit skutkový stav, z nějž žalobou uplatněné právo nevyplývá, a domáhat se plnění, které vyplývá ze skutkového stavu, jejž netvrdí.
Žalobkyně podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, majíc za to, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny“. Podle dovolatelky se jedná o tyto otázky: „Je posouzení platnosti či neplatnosti uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky z 13. 10. 2011 otázkou právní, kterou je povinen posoudit soud sám, anebo je posouzení platnosti (neplatnosti) uzavření této smlouvy soudem závislé na právní kvalifikaci provedené žalobcem jako účastníkem řízení? Může soud rozhodnout o nepřiznání osvobození od soudních poplatků pro zřejmě neúspěšné uplatňování práva za situace, kdy z tvrzení účastníka, předložených dokladů a obsahu spisu zcela jednoznačně nevyplývá, že by se ze strany účastníka řízení jednalo o zřejmě neúspěšné uplatňování práva? Může soud rozhodnout o nepřiznání osvobození od soudních poplatků pro zřejmě bezúspěšné uplatňování práva v takovém případě, kdy by sice z izolovaných tvrzení účastníka mohlo vyplývat neúspěšné uplatňování práva, ale z kontextu všech tvrzení účastníka a z jím navržených (a do spisu založených) důkazů však může plynout i opačné právní posouzení věci, tedy že se jedná o uplatňování práva účastníkem?“
Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož v řízení netvrdí, že její pohledávka vůči EKOBAL, spol. s r.o. byla smlouvou ze dne 13. 10. 2011 postoupena na žalovanou. Dovolatelka sice v žalobě uvedla, že předmětnou smlouvu považuje za neplatnou, zároveň však uvedla, že tento její názor je zpochybňován žalovanou i dlužníkem a žalobu podala právě proto, aby jí byl nárok přiznán v případě, že tato smlouva byla platně uzavřena. Hodnocení platnosti smlouvy je právním závěrem, jejž přísluší učinit soudu, nikoli dovolatelce. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 55/2004, ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007, a ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2677/2004.
Dovolatelka dále s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o zjevně bezúspěšném uplatňování práva, neboť vycházel pouze z části žalobních tvrzení. Dovolatelka však v žalobě výslovně připustila možnost, že smlouva o postoupení pohledávky mohla být uzavřena platně. Z obsahu spisu tak nebylo podle dovolatelky možno učinit závěr, že žalobě nelze vyhovět, přičemž pouhá možnost, že žaloba byla podána nedůvodně, nemůže vést k nepřiznání osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Uvedenému zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatelka nedostála, uvedla-li v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny“. Dovolatelka, uvádí souhrnně dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují, aniž některý z těchto souhrnně uvedených předpokladů přípustnosti dovolání vymezuje u konkrétních formulovaných otázek. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, a má-li být přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. již citované R 4/2014).
Vzhledem k tomu, že dovolací soud není vázán formálním vymezením předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014), zkoumal, zda argumentace vyhovující požadavkům vyplývajícím z §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř. není obsažena v ostatním obsahu dovolání, jímž má být podle dovolatelky vymezen dovolacího důvod (§241a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.).
Ačkoli dovolatelka v dovolání předestřené otázky a jejich přípustnost formulovala poněkud nešťastně, z obsahu dovolání lze dovodit, že předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že při řešení otázky, zda situaci, kdy žalobce vyjádří v žalobě svůj právní názor vylučující důvodnost žaloby, lze považovat za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř., se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozhodnutích, na něž dovolatelka odkázala.
Tato otázka otevírá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, a rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 55/2004, ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007, ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2677/2004, a dovolání je tedy i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
V usnesení ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněném pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že „o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno.“
Odvolací soud při posouzení, zda v projednávané věci jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, pochybil v předpokladu, že dovolatelka tvrdila pouze tu skutkovou variantu, z níž žalobou uplatněné právo nevyplývá. Z žaloby se však podává, že skutkové okolnosti, z nichž vyplývá žalobní návrh, dovolatelka v žalobě tvrdila, neboť v ní uvedla, kdy a jaká smlouva byla mezi účastnicemi uzavřena, jaká pohledávka byla předmětem cese, jaká byla výše úplaty a zda byla či nebyla uhrazena.
Dovolatelka sice v žalobě vyjádřila též svůj právní názor, že předmětná smlouva mezi ní a žalovanou nebyla platně uzavřena, nicméně právní kvalifikace uplatněného nároku (stipulace) není obligatorní náležitostí žaloby (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.) a není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje (srov. např. závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2002, pod číslem 178, dále například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3875/2007, ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 785/2009, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4071/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 527/2008, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5299/2008, a ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1234/2011, jež jsou veřejnosti – stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – k dispozici na www.nsoud.cz ). Právní názor účastníka, ať je jakýkoli, není ani skutečností, se kterou zákon spojuje posouzení, zda jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 987/2013). Dovolatelka navíc v žalobě výslovně uvedla, že i přes svůj právní názor o platnosti předmětné smlouvy uplatňuje žalobní nárok na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky, a to s ohledem na právní jistotu (k pochybnostem žalované i dlužníka).
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 10. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu