ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3640.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3640/2017-348
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PROMT – CZ s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Trutnově – Horní Předměstí, Palackého 144, identifikační číslo osoby 26013991, zastoupeného JUDr. et Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, proti žalované HELION.CZ, s. r. o., se sídlem v Trutnově – Horním Starém Městě, Za Komínem 688, identifikační číslo osoby 25986562, zastoupené JUDr. Vladislavem Ježkem, advokátem, se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, o zaplacení 5 438 905 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 45/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017, č. j. 4 Cmo 30/2015-311, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017, č. j. 4 Cmo 30/2015-311, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2013, č. j. 35 Cm 45/2012-183, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 12. 2015, č. j. 35 Cm 45/2012-297, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 10. 2013, č. j. 35 Cm 45/2012-183, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 12. 2015, č. j. 35 Cm 45/2012-297, zamítl žalobu o zaplacení 5 438 905 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, č. j. 4 Cmo 30/2015-311 Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že:
1) Žalobkyně se smlouvou o dílo č. 155/2010 ze dne 30. 6. 2010, ve znění dodatku č. 1 ze dne 1. 7. 2010 zavázala provést pro Step Trutnov a. s. (dále jen „investor“) dílo spočívající mj. v kompletní dodávce fotovoltaických panelů na střechách hal H1 a H3 o maximálním instalovaném výkonu 99,66 kWp, kompletní elektro-výzbroji, montáži, a zprovoznění systému (dále jen „FVE Trutnov“), přičemž součástí předmětu díla bylo i provedení potřebných zkoušek, atestů a revizí podle technických norem, zajištění a vyřízení dokladů s Energetickým regulačním úřadem (dále jen „ERÚ“) včetně poplatku a získání licence ERÚ pro možnost dodávky vyrobené energie do veřejné rozvodné sítě a uzavření smlouvy na dodávku energie do sítě provozovatele distribuční soustavy.
2) Žalovaná se smlouvou o dílo č. 25 (dále jen „smlouva o dílo“) ze dne 30. 6. 2010 jako subdodavatelka zavázala provést pro žalobkyni dílo, spočívající v kompletní dodávce FVE Trutnov ve stejném rozsahu, jak byl sjednán výše mezi investorem a žalobkyní, včetně zajištění a vyřízení výše uvedených dokladů a smlouvy. Žalovaná měla dílo dokončit a předat dne 20. 12. 2010. V dodatku č. 1 smlouvy o dílo ze dne 16. 9. 2010 bylo deklarováno, že žalovaná nedodržela závazek spočívající v předmětu díla a bylo dohodnuto náhradní řešení, dle kterého měla žalovaná zajistit technické, administrativní i fyzické provedení fotovoltaického systému s provozováním v tzv. „ostrovním provozu“ s využitím zelených bonusů za spotřebovanou energii ve výši 11,18 Kč/kWh po nezbytně nutnou dobu a dále se zavázala provést převedení na standardní provoz dle smlouvy o dílo včetně výkupní ceny 11,18 Kč/kWh nejpozději do 31. 3. 2011. Dodatkem č. 2 smlouvy o dílo ze dne 4. 10. 2010 bylo konstatováno, že žalovaná nebyla schopna dodržet shora uvedené ujednání dodatku č. 1 s tím, že veškerá vyrobená elektrická energie může být spotřebována pouze v akumulačních nádržích.
3) Na základě žádosti investora vydal dne 24. 9. 2009 ČEZ Distribuce, a. s. (dále též jen „distributor“) kladné stanovisko k připojení FVE Trutnov do distribuční soustavy (dále též jen „stanovisko“) s platností do 26. 3. 2010. Na žádost investora ze dne 17. 3. 2010 mu bylo sděleno dopisem distributora ze dne 30. 3. 2010 doručeným dne 8. 4. 2010, že platnost stanoviska se prodlužuje do 24. 9. 2010. Investor předložil dne 7. 9. 2010 distributorovi projektovou dokumentaci a bylo mu sděleno, že kladné stanovisko pro připojení FVE Trutnov do distribuční soustavy pozbylo platnosti dne 1. 7. 1010 v souladu s čl. II bod 4 vyhlášky ERÚ č. 81/2010 Sb., kterou se mění vyhláška ERÚ č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě (dále jen „vyhláška č. 81/2010 Sb.“).
4) Licence ERÚ k výrobě elektřiny byla investorovi udělena dne 9. 11. 2010. Výroba elektrické energie ve FVE Trutnov byla zahájena dne 6. 12. 2010. Dne 31. 1. 2011 došlo k dílčímu předání díla mezi žalobkyní a investorem a mezi žalovaným a žalobkyní. Smlouva o připojení k distribuční soustavě byla uzavřena dne 27. 12. 2011 a na základě ní byla následně FVE Trutnov připojena do distribuční soustavy.
5) Investor požadoval po žalobkyni škodu (ušlý zisk) z důvodu nesplnění závazku dodání celého díla včas podle smlouvy o dílo č. 155/2010 (nemožnosti čerpání vyšších zelených bonusů v sazbách platných pro rok 2010) vypočtenou z předpokládaného ročního výnosu FVE Trutnov bez provozních nákladů za roky 2011 až 2017 a první polovinu roku 2018 celkovou částkou 5 628 239 Kč. Žalobkyně investorovi uhradila na základě jeho požadavku postupnými platbami v květnu, srpnu, září a říjnu 2012 na vyúčtovanou náhradu škody celkovou částku 5 438 905 Kč.
Odvolací soud ve shodě s právním závěrem okresního soudu uzavřel, že na straně žalované byla dána okolnost vylučující její odpovědnost za škodu dle §374 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“). Neztotožnil se však s úvahou okresního soudu, dle které se žalovaná zavázala k plnění nemožnému, protože nemohla za pouhý jediný den (do 1. 7. 2010) provést dílo (za podmínek vyššího zeleného bonusu), když nemožnost jejího závazku nastala nezávisle na její vůli změnou právních předpisů, resp. prvotní nemožností připojení FVE Trutnov do distribuční soustavy na základě stanoviska ČEZ Distribuce, a. s. ze dne 24. 9. 2009.
Odvolací soud oproti tomu dospěl k závěru, že žalovaná jako odborná firma zajišťující kompletní dodávku FVE Trutnov i s potřebnými licencemi a smlouvami mohla pro investora požádat distributora o uzavření smlouvy o připojení k distribuční soustavě dne 1. 7. 2010, i když smlouva o dílo byla uzavřena dne 30. 6. 2010 a haly, na kterých měla být FVE Trutnov umístěna, ještě neexistovaly. ČEZ Distribuce a. s. však nemohla FVE Trutnov do distribuční soustavy připojit, resp. uzavřít jakoukoliv smlouvu v tomto smyslu, neboť to neumožňovala vyhláška č. 81/2010 Sb. Dle čl. II. bod 1 přechodných ustanovení této vyhlášky bylo s účinností od 1. 4. 2010 zakázáno prodloužit dobu závaznosti stanoviska k žádosti o připojení vydaného podle vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě ve znění do 31. 3. 2010 (dále jen „vyhláška č. 51/2006 Sb.“). Dopis ze dne 30. 3. 2010 o prodloužení stanoviska do 24. 9. 2010 byl investorovi doručen až po účinnosti vyhlášky č. 81/2010 Sb., a proto nemohl vyvolat žádané právní účinky. Odvolací soud dovodil, že tato překážka v plnění žalované, která vznikla již účinností vyhlášky č. 81/2010 Sb., vyšla najevo až po uzavření smlouvy o dílo sdělením distributora (v reakci na předložení projektové dokumentace dne 7. 9. 2010) o tom, že FVE Trutnov nepřipojí z důvodu zániku platnosti stanoviska a nevěděl o ní investor ani žalobkyně, proto ji nemohla žalovaná předvídat.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, podala žalobkyně dovolání. Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozporuje právní závěr odvolacího soudu, dle kterého je na straně žalovaného dána okolnost vylučující odpovědnost za škodu dle §374 odst. 1 obch. zák. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud se při výkladu §374 obch. zák. odchýlil od závěrů uvedených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Cdo 2700/2000 a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2019/2013. Tyto rozsudky jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále uvedená, na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Dovolatelka dovozuje, že k tomu, aby šlo o okolnost vylučující odpovědnost za škodu, musí být zákonem vymezené předpoklady splněny kumulativně, a dále odkazuje na odbornou literaturu, dle které „… při posouzení, zda mohl ten, kdo je zavázán, překážku překonat, se nevychází z jeho okamžitých a zvláštních poměrů, není tu tedy hledisko subjektivní, ale vychází se z posouzení, zda to bylo možné při vynaložení péče, kterou lze od podnikatele obecně očekávat… takový případ nenastává, lze-li překážku odvrátit nebo překonat při využití všech možností a vypětí sil, které ještě lze na podnikateli žádat, tedy až k horní hranici objektivně posouzených možností, které lze podle obecného posuzování hledat.“
Nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem spatřuje dovolatelka v tom, že nebyly splněny všechny kumulativní podmínky výše uvedené, neboť žalovaná mohla a měla v době vzniku závazku (30. 6. 2010), kdy na sebe smluvně převzala povinnost administrativní náležitosti díla vyřídit, předpokládat existenci překážky v podobě změny legislativy (přechodné ustanovení čl. II. bodu 4. vyhlášky č. 81/2010 Sb.). Bylo sjednáno dodání FVE Trutnov „na klíč“ a všichni účastníci vztahů (investor, žalobkyně i žalovaná) byly na základě společných jednání detailně seznámeni s již uskutečněnými kroky směřujícími k jejímu zprovoznění a žalobkyně do vztahu se žalovanou vstupovala právě proto, že žalovaná se profesionálně výstavbou a zařizováním solárních elektráren „na klíč“ zabývala. Důvodně očekávala její patřičnou míru profesionality a know-how v oboru, včetně znalosti aktuálního stavu platné a účinné legislativy, která se navíc v průběhu roku vlivem tzv. „solárního boomu“ překotně měnila. Neseznámila-li se žalovaná nejpozději při podpisu smlouvy o dílo jako profesionálka s detailním obsahem svých povinností a tím, jaké neodkladné úkony je třeba učinit, nejednala s odbornou péčí a je odpovědná za tím způsobenou škodu. Žalovaná při znalosti platné a účinné legislativy mohla a měla seznat, že platnost stanoviska k žádosti o připojení uplyne právě dnem 1. 7. 2010 a její dílčí závazek ze smlouvy spočívající v „uzavření smlouvy na dodávku energie do sítě provozovatele distribuční soustavy“ tak objektivně splnitelný byl, byť pouze dne 30. 6. 2010 či 1. 7. 2010 podáním žádosti o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o připojení, která byla pro profesionála časově i věcně nenáročným úkonem.
Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, dle kterého s ohledem na vyhlášku č. 81/2010 Sb. distributor nemohl FVE Trutnov do distribuční soustavy připojit, resp. uzavřít jakoukoliv smlouvu. Namítá, že stanovisko bylo prodlouženo ještě před účinností novely vyhlášky a čl. II. odst. 4 novely vyhlášky výslovně počítal s tím, že přede dnem účinnosti novely vyhlášky budou prodlužována již vydaná stanoviska a pro tento případ byla stanovena přechodná doba tří měsíců na podání žádosti o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o připojení, a tedy mohla být taková smlouva uzavřena. Závěr odvolacího soudu, dle kterého překážka vyšla najevo po uzavření smlouvy, ač vznikla již účinností novely vyhlášky, a žalovaný ji nemohl předvídat, protože o ní nevěděl investor ani žalobkyně, považuje za vnitřně rozporný. Žalovaná se dle dovolatelky nezavázala k plnění, které bylo nemožné.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 článku II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Nejvyšší soud shledal podle §237 o. s. ř. dovolání přípustným, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky existence podmínek vyloučení odpovědnosti žalované za škodu dle §374 odst. 1 obch. zák., zda bylo možno rozumně předpokládat, že by povinná strana existující překážku nebo její následky odvrátila či překonala a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala.
Dovolání je též důvodné.
Podle §374 odst. 1 obch. zák. za okolnosti vylučující odpovědnost se považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2019/2013 (obdobně též v rozsudku ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Cdo 2700/2000), vysvětlil, že důvodem vylučujícím odpovědnost podle citovaného ustanovení může být jen taková překážka, u níž jsou kumulativně naplněny všechny čtyři předpoklady vyplývající ze zákona, jež překážku charakterizují, a zdůraznil, že tyto předpoklady je nutné posuzovat individuálně v každé věci, je nezbytné zkoumat odvratitelnost události a možnost učinit vhodná opatření. Přitom neodvratitelnou událostí jsou jen jednání a jejich následky, jež ani při největší pečlivosti nelze odvrátit opatřeními a prostředky, jež jsou k výsledku v rozumném poměru. Jsou-li však takové prostředky po ruce, je událost neodvratitelnou jen, když se nedala předvídat a tím zabránila včasnému opatření k svému odvracení.
Dle odvolacího soudu byla překážkou bránící žalované ve splnění povinnosti uzavřít ve prospěch investora ve sjednané lhůtě smlouvu na dodávku elektrické energie z FVE Trutnov do sítě provozovatele distribuční soustavy skutečnost, že v důsledku vyhlášky č. 81/2010 Sb. nemohl distributor připojit FVE Trutnov do distribuční soustavy či uzavřít jakoukoliv smlouvu v tomto smyslu podle původního stanoviska s tím, že tato překážka vyšla najevo až z vyjádření distributora v září 2010, nevěděla o ní žalobkyně ani investor, a proto ji žalovaná nemohla předvídat.
V případě této překážky byl splněn první i druhý předpoklad pro liberaci dle §374 odst. 1 obch. zák. Taková překážka nastala nezávisle na vůli žalované, neboť připojení FVE Trutnov do distribuční soustavy musel provést distributor. Tato překážka též nepochybně žalované bránila ve splnění její smluvní povinnosti, neboť připojení FVE Trutnov do distribuční soustavy na základě smlouvy o připojení uzavřené s distributorem bylo nezbytnou podmínkou pro uzavření smlouvy o dodávkách elektřiny do distribuční sítě a pro možnost získat na jejím základě nárok na výkupní ceny elektřiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015).
Odvolací soud však neposoudil splnění třetího a čtvrtého z předpokladů liberace dle §374 odst. 1 obch. zák. v souladu s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2019/2013, neboť zjištěné poměry souzené věci zcela jednoznačně opodstatňují závěr, že žalovaná při vynaložení náležité pečlivosti měla shora uvedenou překážku předvídat a mohla ji nebo její následky odvrátit či překonat. Pro tento závěr byl podstatný výklad a vývoj právní úpravy podmínek pro připojení FVE Trutnov do distribuční soustavy.
V době do 31. 3. 2010 bylo zapotřebí pro připojení výrobny elektřiny do distribuční soustavy dle vyhlášky č. 51/2006 Sb. podat žádost o připojení, získat souhlasné stanovisko provozovatele distribuční soustavy a uzavřít smlouvu o připojení (obsahující podmínky připojení) na základě žádosti o uzavření této smlouvy podané u provozovatele distribuční soustavy v průběhu doby závaznosti stanoviska. Dle §5 odst. 5 této vyhlášky bylo takové stanovisko závazné po dobu nejméně 180 kalendářních dnů ode dne jeho odeslání žadateli, pokud se žadatel s provozovatelem distribuční soustavy nedohodli jinak. V případě, že bylo během doby závaznosti stanoviska zahájeno na návrh žadatele řízení o udělení autorizace podle energetického zákona, případně územní nebo stavební řízení podle stavebního zákona, prodlužovala se doba závaznosti stanoviska o dobu trvání takového řízení.
Od 1. 4. 2010, kdy nabyla účinnosti vyhláška č. 81/2010 Sb., platilo, že pro připojení výrobny elektřiny do distribuční soustavy bylo zapotřebí podat žádost o připojení, předložit studii připojitelnosti, pokud ji provozovatel distribuční soustavy vyžadoval s ohledem na předpokládaný vliv výrobny elektřiny na spolehlivost provozu distribuční soustavy, a uzavřít smlouvu o připojení. S ohledem na změnu podmínek pro připojení obsahovala vyhláška č. 81/2010 Sb. v článku II. přechodná ustanovení. Dle prvního bodu těchto přechodných ustanovení již nebylo možno prodloužit dobu závaznosti stanoviska vydaného podle vyhlášky č. 51/2006 Sb. Druhý bod stanovil postup pro případ, že bylo před účinností vyhlášky č. 81/2010 Sb. požádáno o uzavření smlouvy o připojení. Bod třetí upravoval postup pro případ, že bylo požádáno o uzavření smlouvy o připojení po účinnosti vyhlášky č. 81/2010 Sb., avšak v době původní závaznosti stanoviska. Čtvrtý bod pak stanovil postup pro případ, kdy došlo k prodloužení doby závaznosti stanoviska v souladu s §5 odst. 5 vyhlášky č. 51/2006 Sb. a prodloužená doba závaznosti stanoviska trvala za účinnosti vyhlášky č. 81/2010 Sb. Dle tohoto bodu přechodných ustanovení byl žadatel povinen požádat o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o připojení nebo o návrh smlouvy o připojení v době závaznosti prodlouženého stanoviska, nejpozději však do tří měsíců od účinnosti vyhlášky č. 81/2010 Sb. (tj. do 1. 7. 2010), jinak zanikala rezervace příkonu nebo výkonu uvedená ve stanovisku, tj. fakticky zanikala možnost připojení výrobny elektřiny do distribuční soustavy za podmínek vydaného stanoviska a bylo nutné opětovně žádat o připojení dle podmínek vyhlášky č. 81/2010 Sb.
V projednávané věci nebyla namístě aplikace čl. II. bodu 2. a 3. přechodných ustanovení vyhlášky č. 81/2010 Sb., neboť dle skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, žádost o uzavření smlouvy o připojení do 31. 3. 2010 podána nebyla a původní stanovisko ČEZ Distribuce, a. s. ze dne 24. 9. 2009 bylo závazné pouze do 26. 3. 2010. V úvahu připadala pouze aplikace čl. II. bodu 1. nebo 4. přechodných ustanovení novely vyhlášky s ohledem na existenci prodloužení závaznosti stanoviska na žádost investora sdělením distributora ze dne 30. 3. 2010 doručeným investorovi dne 8. 4. 2010. Ze skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem nevyplývá, zda takové prodloužení závaznosti stanoviska bylo výsledkem dohody investora a distributora (sdělení distributora by bylo akceptací návrhu investora na prodloužení), či zda k němu došlo na základě existence probíhajícího řízení o autorizaci, územního či stavebního řízení (sdělení distributora by bylo oznámením o prodloužení, které již nastalo přímo dle právního předpisu), přičemž ustanovení §5 odst. 5 vyhlášky č. 51/2006 Sb. předpokládalo oba tyto možné způsoby prodloužení závaznosti stanoviska.
Závěr odvolacího soudu, že sdělení o prodloužení závaznosti stanoviska nemělo žádané účinky, by byl správný pouze v případě, že by v době před 1. 4. 2010 neprobíhalo ohledně FVE Trutnov žádné řízení předpokládané v §5 odst. 5 vyhlášky č. 51/2006 Sb. Za takového stavu nemohlo dojít k platnému prodloužení závaznosti stanoviska dohodou, neboť akceptace návrhu investora na prodloužení mu byla distributorem doručena již v době, kdy článek II. bod 1. přechodných ustanovení vyhlášky č. 81/2010 Sb. prodloužení závaznosti stanoviska zakazoval a s ohledem na tento zákaz nemohla případná dohoda nabýt účinnosti dle ust. §43c odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
V případě, že však v době před 1. 4. 2010 probíhalo některé z řízení předpokládaných v §5 odst. 5 vyhlášky č. 51/2006 Sb., došlo v souladu s tímto ustanovením k prodloužení závaznosti stanoviska do doby skončení takového řízení bez ohledu na to, jaký termín byl uveden ve sdělení distributora. S účinností od 1. 4. 2010 však na takový případ bylo třeba aplikovat článek II. bod 4. přechodných ustanovení vyhlášky č. 81/2010 Sb., z něhož jasně vyplývalo, že dle stanoviska s prodlouženou závazností bylo možno podat žádost o uzavření smlouvy o připojení či o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o připojení pouze do 1. 7. 2010 bez ohledu na to, jaký pozdější termín doby prodloužení vyplýval z §5 odst. 5 vyhlášky č. 51/2006 Sb.
Uvedené odlišné důsledky různých způsobů prodloužení závaznosti stanoviska však v projednávané věci nemají zásadní vliv na posouzení třetího (ani čtvrtého) z liberačních předpokladů dle §374 obch. zák. V případě, že k prodloužení závaznosti stanoviska nedošlo, byla žalovaná schopna překonat následky nemožnosti připojení FVE Trutnov do distribuční soustavy dle původního stanoviska tím, že mohla ihned po uzavření smlouvy o dílo podat novou žádost o připojení a dále postupovat dle vyhlášky č. 81/2010 Sb. V případě, že došlo k prodloužení stanoviska, měla možnost uvedenou překážku odvrátit tím, že by nejpozději 1. 7. 2010 požádala distributora o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o připojení. V případě platnosti i neplatnosti prodloužení stanoviska tak bylo možno rozumně předpokládat, že by žalovaná uvedenou překážku či její následky odvrátila či překonala.
Ve vztahu k naplnění čtvrtého z předpokladů liberace je třeba uvést, že od každého podnikatele jako profesionála se obecně očekává znalost všech předpokladů nezbytných pro výkon jeho činnosti. Žalovaná jako podnikatelka v daném oboru měla znát podmínky vyžadované právními předpisy (včetně vyhlášky č. 81/2010 Sb.) pro připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě a měla mít povědomí o časové náročnosti jejich splnění. V době uzavření smlouvy o dílo se žalobkyní, téměř tři měsíce po účinnosti vyhlášky č. 81/2010 Sb., proto měla vědět bez ohledu na znalost či neznalost přesných okolností prodloužení závaznosti dříve vydaného stanoviska, že bude nutné pro připojení FVE Trutnov do distribuční soustavy buď zajistit uzavření smlouvy o připojení výrobny dle stávajícího stanoviska na základě přechodných ustanovení vyhlášky č. 81/2010 Sb. podáním žádosti o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o připojení nejpozději dne 1. 7. 2010, nebo neprodleně zajistit podání nové žádost o připojení s případným předložením studie připojitelnosti a následným uzavřením smlouvy o připojení dle podmínek vyhlášky č. 81/2010 Sb. tak, aby byla schopna dodržet sjednaný termín dokončení a předání díla. Při znalosti právní úpravy také měla předvídat, že pokud nebudou splněny podmínky vyplývající z vyhlášky č. 81/2010 Sb. či jejich přechodných ustanovení, nevyhoví provozovatel distribuční soustavy požadavku na připojení FVE Trutnov do distribuční soustavy. Žádné kroky pro splnění těchto podmínek však dle skutkových závěrů odvolacího soudu neučinila. Skutečnost, že o účincích vyhlášky č. 81/2010 Sb. na možnost připojení FVE Trutnov do distribuční soustavy dle prodlouženého stanoviska nevěděla žalobkyně ani investor, pak za daných okolností není rozhodující pro závěr o předvídatelnosti těchto účinků pro žalovanou.
Z výše uvedených závěrů vyplývá, že nebyl naplněn třetí ani čtvrtý předpoklad stanovený v §374 obch. zák. pro to, aby překážka spočívající v nepřipojení FVE Trutnov do distribuční soustavy dle původního stanoviska mohla být posouzena jako okolnost vylučující odpovědnost žalované. Právní posouzení, na němž spočívá napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé, je tedy nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení (§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Obiter dictum v zájmu hospodárnosti dalšího průběhu řízení Nejvyšší soud dodává, že soudy nižších stupňů se dosud důsledně nezabývaly všemi předpoklady odpovědnosti žalované za škodu a ani námitkou žalované, že žalobkyni nevznikla škoda tím, že uhradila investorovi budoucí ušlý zisk, který nebylo možno předjímat, ale že takovou úhradou investora bezdůvodně obohatila. Skutečnost, jaký ušlý zisk v době úhrady žalobkyně investorovi již vznikl, je přitom podstatnou okolností, kterou se musí soudy nižších stupňů zabývat při posouzení existence předpokladů odpovědnosti žalované za škodu. Ušlý zisk spočívající ve ztrátě očekávaného peněžního příjmu, který měl pravidelně poškozenému plynout na základě předpokládaného průběhu provozování podnikatelské činnosti, pak vzniká postupně, po jednotlivých obdobích dle očekávané splatnosti příjmů a takto postupně vznikající (narůstající) škoda nemá povahu opětující se dávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1817/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 10. 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu