ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3840.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3840/2017-681
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce F. Š. , se sídlem v Olešnici, zastoupeného Mgr. Markem Reichlem, advokátem se sídlem v Blansku, Wolkerova 692/2, proti žalovanému T. Č. , se sídlem ve Skutči, zastoupenému JUDr. Hanou Žižkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Nerudova 239/35, o zaplacení 154 712 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 36/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 Cmo 53/2016-628, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 6. 2017, č. j. 6 Cmo 53/2016-659, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 196 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně JUDr. Hany Žižkové.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek (v pořadí třetí ve věci) Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 11. 2015, č. j. 36 Cm 36/2007-582, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 5. 2017, č. j. 36 Cm 36/2007-648 (výrok pod bodem I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatel nedostál, neboť vytýká-li odvolacímu soudu nesprávné posouzení kompenzačních námitek žalovaného a dále opomenutí aplikace §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky, žádný ze čtyř zákonných předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. neuvedl, natož aby označil judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení dovolatelem formulovaných otázek odchýlit. Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. však nemůže otevřít ani kritika dovolatele, že odvolací soud řádně neaplikoval §407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. 2013), a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (na niž konkrétně v dovolání poukazuje), nedospěl-li k závěru o uznání celého závazku ze strany žalovaného, který byl uplatněn v žalobě, neboť otázku uznání závazku odvolací soud v napadeném rozsudku neřešil (a ani řešit nemusel). Dovolatel si zřejmě v této souvislosti neuvědomil, že předmětem sporu zůstala po pravomocně skončené části řízení pouze částka 154 712 Kč s příslušenstvím (neboť rozsudkem ze dne 12. 4. 2011, č. j. 6 Cmo 363/2010-320, odvolací soud mimo jiné zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 154 712 Kč s příslušenstvím a v této části vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení), nikoli původně žalovaná částka 546 559 Kč s příslušenstvím, k níž dovolatel vztahuje ohlášený dovolací důvod.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Dovolatel podal dovolání výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti výrokům o nákladech řízení.
Pokud dovolatel směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky, nevyhovuje v této části požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť zcela postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř. V této části dovolání se tudíž nelze jeho přípustností vůbec zabývat. Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky, jímž bylo žalobci uloženo zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 397 360 Kč. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Dovolání ve zbývající části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky a proti té části jeho výroku pod bodem I., v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ukládajícím žalobci povinnost nahradit náklady řízení České republice, není vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalovanému (18 392 Kč) a vůči České republice (14 424,98 Kč) byl žalobce zavázán, nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Nejvyšší soud proto dovolání v jeho zbývající části odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. I kdyby však nebylo dovolání v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 6. 11. 2017
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu