ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3909.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3909/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce P. Z. , zastoupeného Mgr. Petrem Vavříkem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova 1660/16, proti žalovanému T. K. , zastoupenému JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, o zaplacení částky 366 549,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 212 C 27/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2016, č. j. 47 Co 61/2015-59, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti s odkazem na ustanovení §153a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozsudkem pro uznání ze dne 11. 11. 2014, č. j. 212 C 27/2014-30, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 366 549,10 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje za to, že „v daném případě měla být právní otázka ohledně naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání posouzena jinak, než jak to učinil soud odvolací, přičemž dovolatel rovněž poukazuje na skutečnost, že dovolací soud rozhodoval v minulosti danou problematiku rozdílně a odchýlil se od dosavadní rozhodovací praxe“. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že rozsudek pro uznání soudu prvního stupně potvrdí.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel evidentně směšuje dohromady dva předpoklady, podle nichž může být dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Označil-li jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že „právní otázka ohledně naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání měla být posouzena jinak, než jak to učinil soud odvolací“, patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání toto ustanovení nestanoví. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.
Uvádí-li dále dovolatel, že „…dovolací soud rozhodoval v minulosti danou problematiku rozdílně a odchýlil se od dosavadní rozhodovací praxe“, lze z dalšího obsahu dovolání dovodit, že tím cílí na předpoklad přípustnosti, podle nějž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Odvolací soud vyšel při posuzování podmínek pro vydání rozsudku pro uznání ze závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2646/2005, a ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1140/2011 (která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách), přičemž měl za to, že vyjádření žalovaného ve věci obsažené v odporu proti platebnímu rozkazu bylo ve smyslu ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. dostatečné, a proto nebylo namístě vydání rozsudku pro uznání, jak učinil soud prvního stupně. Dovolatel má za to, že judikatura Nejvyššího soudu, na niž odkázal odvolací soud, je rozporná s jinými rozhodnutími dovolacího soudu týkajícími se výkladu ustanovení §114b o. s. ř., konkrétně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3163/2013, a ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1404/2011. Nejvyšší soud tento názor dovolatele ohledně „rozpornosti“ judikatury nesdílí, neboť své závěry ohledně posouzení obsahu vyjádření učiněné ve smyslu ustanovení §114b o. s. ř. považuje za konstantní a ustálené. V rozsudku ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, Nejvyšší soud uzavřel, že vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení §114b o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví i tím, že ve stanovené lhůtě ve vyjádření k žalobě uvede skutečnosti, na jejichž základě by mohl mít ve věci (alespoň částečný) úspěch. Tento právní názor byl vyjádřen též v rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněném pod číslem 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. To platí i tehdy, neuvede-li žalovaný výslovně, jaké právní následky jsou s těmito skutečnostmi spojeny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2646/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 173). V takovém případě nelze ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. Tyto závěry jsou obsaženy jak v rozhodnutích citovaných odvolacím soudem, tak i v rozhodnutí ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3163/2013, na které odkazuje dovolatel a v němž Nejvyšší soud posoudil vyjádření žalované jako obecné a zcela vágní, z něhož ani náznakem nevyplývá, z čeho žalovaná dovozuje neplatnost smlouvy a jakým směrem by se mělo soudní řízení vyvíjet.
Odkázal-li dovolatel rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1404/2011, pak toto rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, in www.usoud.cz , s tím, že postup nalézacího i odvolacího soudu lze označit za nespravedlivý a přehnaně formalistický, dospěly-li k úsudku, že žalovaný se kvalifikovaně nevyjádřil, a ve věci rozhodly rozsudkem pro uznání. Ústavní soud zdůraznil, že z obsahu podání žalovaného nebylo možné dovodit právní fikci uznání a že sice dikce ustanovení §114b odst. 5 ve spojení s §153a odst. 3 o. s. ř. zdánlivě neposkytuje rozhodujícímu soudci prostor pro diskreci při jejich aplikaci, avšak obecná pravidla spravedlivého procesu včetně ústavních kautel musí být i v takovém případě respektována tak, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale i přístup k soudu.
V podmínkách projednávané věci žalobce v žalobě tvrdil, že žalovaný jako kupující nezaplatil kupní cenu zboží, které mu jako prodávající dodal ve třech dodávkách na základě kupní smlouvy připojené k žalobě, když žalovaný uhradil zboží jen částečně.
V odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu (srov. č. l. 25 spisu) žalovaný uvedl, že „.. si žádné plnění od žalobce neobjednal a žádné kvalitní a použitelné plnění neobdržel“.
Z vyjádření žalovaného nepochybně vyplývá, že popírá uzavření kupní smlouvy se žalobcem, jakož i tvrzenou skutečnost, že mu žalobce sjednané plnění poskytl, a že nárok uplatněný žalobcem z titulu kupní smlouvy z těchto důvodů neuznává.
Je-li žalobou uplatňován nárok na plnění ze smlouvy a ve vyjádření na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. žalovaný popře uzavření smlouvy i žalobcem tvrzené plnění podle smlouvy, jde o dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž žalovaný staví svoji obranu a ve věci nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 2. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu