ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4094.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 4094/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Saurer Czech s. r. o. , se sídlem v Náchodě, Jugoslávská 15, identifikační číslo osoby 63144131, zastoupené Mgr. Petrem Renthem, advokátem se sídlem v Náchodě, Karlovo náměstí 88, proti žalovanému V. S. , zastoupenému JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, o zaplacení částky 1 237 284,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 Cm 135/2008, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2015, č. j. 2 Cmo 491/2014-399, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. 9. 2014, č. j. 39 Cm 135/2008-368 (v pořadí třetím ve věci), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 274 553,10 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 759 271,90 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve výroku II. co do částky 306 011,70 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil s posouzením tzv. výhledů žalobkyně jako výchozího bodu ve vzájemné spolupráci účastníků řízení, které zajišťovaly žalovanému představu o budoucích objednávkách žalobkyně a představu o rozsahu tzv. předzásobení náhradními díly a materiálem tak, aby žalovaný mohl dostát konkrétním požadavkům žalobkyně specifikovaným v následných objednávkách. Uzavřel, že tyto výhledy nejsou co do obsahu smlouvou, ale dokladem prokazujícím oprávněné očekávání o rozsahu budoucí objednávky. Přiměřenou zásobou žalovaného tak, aby mohl dostát požadavkům žalobkyně, byla zásoba na dva měsíce. Odvolací soud rovněž přitakal závěru soudu prvního stupně o naplnění předpokladů pro náhradu škody uplatněné žalovaným v rámci jeho kompenzační námitky podle ustanovení §373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a o stanovené výši důvodné náhrady škody. Uzavřel, že žalovanému vznikla škoda způsobená žalobkyní tím, že žalobkyně porušila svůj závazek z právního vztahu, když žalovanému včas nesdělila předpokládaný konec spolupráce, čímž porušila svou prevenční povinnost. Porušení prevenční povinnosti soud shledal i na straně žalovaného, když tento neadekvátně velkými zásobami v porovnání s odběry žalobkyně sám přispěl k výši škody, která mu vznikla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Žalobkyně s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. a §241a odst. 1 o. s. ř. má za to, že rozsudky obou soudů jsou postiženy vadou, která spočívá v nesprávném právním posouzení provedených důkazů o vzniklé škodě na straně žalovaného, a že doposud nebyla soudy řešena otázka, zda „lze na základě písemného sdělení předpokládaného rozsahu objemu výroby, které mělo pouze význam informativní pro optimalizaci výroby (byť se jednalo o obchodní zvyklost), přiznat náhradu škody žalovanému, i když se nejedná o smlouvu, ale o ‚doklad prokazující oprávněné očekávání o rozsahu budoucí objednávky‘“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází - ve smyslu ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Dovolatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, aniž by vymezila, v jakém rozsahu jej napadá. Podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise číslo 12, ročník 2000, pod číslem 138). Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 274 553,10 Kč s příslušenstvím, nemohla být tímto rozhodnutím žalobkyni způsobena žádná újma na jejich právech, neboť došlo ve vztahu k ní k potvrzení příznivého rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že v tomto rozsahu podal dovolání někdo, kdo k jeho podání nebyl oprávněn, Nejvyšší soud je v této části podle ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval posouzením přípustnosti dovolání, které dovolatelka směřovala proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho zbývající části prvního výroku a v rozsahu jeho druhého výroku.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolání v části směřující proti prvnímu výroku napadeného rozsudku potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a proti druhému výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v této části odmítl pro vady podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolání žalobkyně směřuje i proti prvnímu výroku napadeného rozsudku v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí žaloby co do částky 306 011,70 Kč s příslušenstvím.
Argumentem, podle kterého „doposud nebyla soudy řešena otázka“, dovolatelka zjevně míří k té části ustanovení §237 o. s. ř., která spojuje přípustnost dovolání s vyřešením otázky hmotného nebo procesního práva, „která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Při jejím vymezení dovolatelka nedostála požadavku uvedenému v §241a odst. 3 o. s. ř., protože neuvedla, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení této otázky. Ve své argumentaci se omezila pouze na formulaci otázky a citaci odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by uvedla, v čem spatřuje nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěry odvolacího soudu, které učinil na základě provedených důkazů o tom, že žalovanému vznikla škoda a v jaké výši, zakládá kritiku správnosti posouzení věci odvolacím soudem na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů. Pomíjí přitom, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem, námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, která jsou, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí obou obecných soudů vybočují z obvyklé rozhodovací praxe, kterou lze prokázat vznik škody včetně příčinné souvislosti mezi zaviněním a vzniklou škodou, zjevně míří k té části ustanovení §237 o. s. ř., která spojuje přípustnost dovolání s vyřešením otázky hmotného nebo procesního práva, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka v otázce „náhrady škody v podobě kompenzační námitky žalovaného“ nedostála, neboť neuvedla judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit.
Námitkou, že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou spočívající v nedostatečném prokázání skutečného stavu zpracovaného a neupotřebitelného materiálu na skladě žalovaného, dovolatelka uplatňuje vadu řízení, která sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené ustanovením §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud procesního pochybení dopustil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu i v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Žalovaný podal dovolání výslovně proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Důvodnost dovolání spatřuje v tom, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit otázka „zda za situace, kdy se dodavatel na základě dlouholeté zavedené obchodní praxe v dobré víře na základě požadavku (výhledu) odběratele předzásobí tak, aby mohl bezodkladně splnit jeho požadavky a následně pak odběratel jednostranně a nečekaně oznámí, že již dále od něho nebude nic odebírat, v důsledku čehož mu zůstanou skladem nijak použitelné zásoby, ačkoliv odběratel tyto může pro sebe upotřebit, není hodnota těchto zásob škodou za níž odběratel nese odpovědnost“, neboť odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, zda odběratel může zásoby dodavatele pro sebe upotřebit, nýbrž vycházel ze skutečnosti, že adekvátní zásoba žalovaného byla zásoba na dva měsíce. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se nevypořádal s jeho dalšími námitkami a že nepřihlédl ke všem skutkovým zjištěním, aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, nejsou tyto námitky případné vady řízení relevantní, jak již Nejvyšší soud výše uvedl. Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu