ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4281.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 4281/2017-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Hanou Gajdziokovou v právní věci žalobkyně SERRAGHIS LOAN MANAGEMENT LTD , se sídlem Afentrikas 4, Afentrika Court, Office 2, 6018, Larnaca, Kyperská republika, registrační číslo HE 257931, zastoupené JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 583/15, proti žalovanému I. S. , o zaplacení částky 54 443,01 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 120 EC 40/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 55 Co 130/2016-264, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 12. 8. 2015, č. j. 120 EC 40/2010-228, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 54 443,01 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů řízení ve výši 53 725 Kč a nahradit státu zálohované znalečné (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala za žalovaného dovolání advokátka Mgr. Barbara Martinů, aniž by k dovolání byla přiložena plná moc udělená žalovaným jmenované pro dovolací řízení. Žalovaný se s dovoláním ztotožnil, jak vyplývá z jeho podání ze dne 15. 9. 2016 (č. l. 276 spisu), jímž podal námitky proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 9. 2016, č. j. 120 EC 40/2010-275, neboť uvedl, že Mgr. Barbara Martinů jej zastupuje i v dovolacím řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Usnesením ze dne 2. 9. 2016, č. j. 120 EC 40/2010-275, doručeným dne 15. 9. 2016, soud prvního stupně vyzval žalovaného, aby v určené lhůtě předložil plnou moc udělenou právnímu zástupci pro dovolací řízení, a poučil jej, že nebude-li v určené lhůtě předložena plná moc zvoleného advokáta, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. O námitkách proti tomuto usnesení, jež bylo vydáno asistentkou soudce, Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl usnesením ze dne 14. 11. 2016, č. j. 120 EC 40/2010-282, tak, že toto usnesení se potvrzuje. V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že zastoupení advokátky Mgr. Barbary Martinů ustanovené usnesením ze dne 15. 2. 2012, č. j. 120 EC 40/2010-56, skončilo podle ustanovení §28 odst. 6 o. s. ř. právní mocí rozsudku odvolacího soudu a na dovolací řízení se nevztahuje.
Ke zhojení nedostatku povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení advokátem přes řádnou výzvu soudu prvního stupně do dnešního dne nedošlo. K žádosti žalovaného o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 11. 1. 2017, č. j. 120 EC 40/2010-287, rozhodl, že žalovanému se zástupce pro dovolací řízení neustanovuje. Toto usnesení potvrdil Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2017, č. j. 55 Co 156/2017-299, rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 5. 2017 a žalovaný proti němu dovolání nepodal.
Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalovaného podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. pro nesplnění podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení (srov. ustanovení §241 o. s. ř.) zastavil.
Pro úplnost se dodává, že i kdyby dovolací řízení nebylo zastaveno pro nedostatek povinného zastoupení, bylo by dovolání odmítnuto pro vady, neboť dovolatel nedostál požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 a 241a o. s. ř.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je - stejně jako dále uváděná rozhodnutí - veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolatel v úvodu dovolání vymezuje přípustnost tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu je řešena jinak, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Takové vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že u každé z otázek může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz , odmítl).
Kromě toho má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně tak v případě uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání, podle něhož má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, musí být z obsahu dovolání patrno, od kterého svého rozhodnutí by se měl dovolací soud při řešení vymezené právní otázky podle názoru dovolatele odchýlit.
Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání dovolatel nedostál, neboť na žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit nebo od níž by se měl nyní dovolací soud odchýlit, neodkázal. Z těchto důvodů má dovolání žalovaného vady, pro něž by bylo odmítnuto, i kdyby byla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem v dovolacím řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu