ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4377.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 4377/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně E. Ž. , zastoupené JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované UNIQA pojišťovně, a. s. , se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, identifikační číslo osoby 49240480, zastoupené JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého třída 223/5, o zaplacení částky 141 394 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 168/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016, č. j. 21 Co 135/2016-260, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 C 168/2013-228, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 85 520 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 55 874 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a o znalečném (výroky IV. a V.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 43 280 Kč s příslušenstvím a změnil jej ohledně částky 42 240 Kč s příslušenstvím tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (druhý výrok), o znalečném (třetí výrok) a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastnicemi (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti prvnímu výroku, podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhuje, aby „bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení“.
Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud jako nedůvodné odmítl, respektive zamítl, a aby žalobkyni uložil nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku, a to výslovně co do částky 85 520 Kč. Patrně přehlédla, že co do částky 43 280 Kč s příslušenstvím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně přisuzující žalobkyni tuto částku, zatímco ohledně částky 42 240 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že se žaloba zamítá. Ač původně šlo o součást celkově požadovaného plnění, v důsledku změny rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem soudu odvolacího došlo k tzv. štěpení nároku a na uvedené částky je třeba z hlediska přípustnosti dovolání hledět jako na samostatné nároky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2082/2008, ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3614/2008, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází - ve smyslu §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
K podání dovolání proti potvrzující části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, tedy v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalované zaplatit žalobkyni částku 43 280 Kč s příslušenstvím, není dovolatelka subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Potvrzující částí prvního výroku rozsudku odvolacího soudu nebyla žalobkyni způsobena žádná újma na jejích právech, neboť žalobě bylo v tomto rozsahu vyhověno.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání směřuje rovněž proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 42 240 Kč s příslušenstvím zamítl. V této části není dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, v němž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, přičemž nejde o nárok ze vztahů uvedených v citovaném ustanovení.
Podle ustanovení §6 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“), nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škodu vzniklou odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat.
V projednávané věci nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy (ani z pracovněprávního vztahu nebo z věcí uvedených v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř), neboť předmětem řízení je nárok poškozené (žalobkyně) vůči pojistitelce (žalované) na náhradu škody vzniklé poškozením věci (automobilu žalobkyně) v důsledku provozu vozidla pojištěného (viníka dopravní nehody) podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Ač mezi žalovanou a viníkem dopravní nehody byla uzavřena pojistná smlouva, nejde v projednávané věci o nárok na plnění podle smlouvy, ale o nárok vyplývající přímo ze zákona, tj. z ustanovení §6 odst. 2 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3180/2014).
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy - bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žádné z účastnic, neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vyjádření zástupce žalované zcela se míjející s důvody, pro něž bylo dovolání odmítnuto, nepovažuje dovolací soud za úkon potřebný k účelnému uplatňování či bránění práva, za který by žalované náležela náhrada nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu