ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4510.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 4510/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně V. S. , zastoupené Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze 10, Murmanská 1475/4, proti žalované České pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení pojistného plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 214/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, č. j. 58 Co 428/2015-127, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 3. 6. 2015, č. j. 15 C 214/2012-78, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení částky 810 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (výslovně proti oběma výrokům), v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Formuluje-li dovolatelka otázku, „zda náleží pojistníkovi, jakožto držiteli věci v dobré víře pojistné plnění z pojištění majetku pro případ odcizení i v případě, že odcizený majetek byl po skončení pojistného šetření ze strany pojistitele nalezen a vydán skutečnému vlastníkovi odlišnému od osoby pojistníka“, která podle jejího názoru nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, nemůže být prostřednictvím této otázky přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud toliko konstatoval, že předmětné vozidlo bylo po oznámení jeho odcizení nalezeno a jeho torzo předáno původnímu vlastníkovi odlišnému od žalobkyně, ovšem na tomto závěru své rozhodnutí nezaložil. Rozsudek odvolacího soudu spočívá na závěru, že k naplnění pojistného nebezpečí tak, jak předpokládalo ujednání účastníků vyplývající z pojistné smlouvy a Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění vozidel a dopravovaných věcí VPPH 2006 žalované, nedošlo, nebylo totiž jednoznačně prokázáno, že došlo k odcizení vozidla krádeží. Podle těchto pojistných podmínek se odcizením rozumí přivlastnění pojištěné věci krádeží či loupeží, zatímco v projednávané věci při „odcizení“ vozidla nebyla překonána překážka, ale nezjištěná osoba s vozidlem odjela za pomoci zřejmě originálu klíče, přičemž tento klíč byl shodný s klíčem, který následně žalobkyně (respektive její zeť, jenž vozidlo užíval) předala žalované v rámci šetření pojistné události. Nedošlo tedy k pojistné události, coby nahodilé skutečnosti vyvolané pojistným nebezpečím, a proto chybí předpoklad pro poskytnutí pojistného plnění.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky, podle nichž „právní hodnocení, že jí v důsledku škodní události nemohla vzniknout škoda, není správné“ a „nemůže být správný názor soudů obou stupňů, že k naplnění pojistného nebezpečí odcizení nemůže dojít v případě, že předmět pojištění je následně nalezen“, neboť ani na těchto závěrech odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 (které je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je překvapivé, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není ani tato námitka relevantní. Případné vydání překvapivého rozhodnutí představuje vadu řízení, která sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem není (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu. V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byla žalobkyně zavázána za řízení před soudem prvního stupně (900 Kč) a před odvolacím soudem (600 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu