ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4598.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 4598/2017-861
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Delta invest kapital spol. s r. o. , se sídlem v Praze 9, Trytova 1120/6, identifikační číslo osoby 25879928, zastoupené JUDr. Milanem Otevřelem, advokátem se sídlem v Přerově, Mostní 227/4, proti žalované MESIT holding, a. s. , se sídlem v Uherském Hradišti, Sokolovská 573, identifikační číslo osoby 47912529, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení částky 35 475 323,09 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 361/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017, č. j. 18 Co 141/2017-819, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 66 163 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) potvrdil rozsudek ze dne 5. 1. 2017, č. j. 46 C 361/2007-772, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 25 129 644,97 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně „v celém jeho výroku“), v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) s tím, že „meritorní výrok rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně a tím pádem celý rozsudek měl vyřešenou právní otázku posoudit jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 občanského soudního řádu není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Označila-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že „meritorní výrok rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně a tím pádem celý rozsudek měl vyřešenou právní otázku posoudit jinak“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelky míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zjistitelné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neuvedla.
Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení, že „napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. otázku, která byla předchozími soudy řešena v rozporu s hmotným právem a jde zároveň i o rozhodnutí, které přináší judikaturu novou s dopadem na rozhodování soudu v podobných případech a řeší otázku mající v dané věci určitý význam“. Dovolatelka přehlíží, že ustanovení §237 o. s. ř. taxativně uvádí čtyři předpoklady přípustnosti dovolání a jiným způsobem přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. založit nelze. „Rozpor s hmotným právem“ a „určitý význam“ právní otázky nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., taková argumentace je z hlediska posouzení přípustnosti dovolání zcela irelevantní.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, neboť žádnou otázku hmotného nebo procesního práva neformulovala, a o kterou otázku by mělo jít, nelze zjistit ani z obsahu dovolání.
Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Pro úplnost se dodává, že podle judikatury Ústavního soudu náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, in www.usoud.cz ).
Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace.
Vytýkané nedostatky nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 10. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu