ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4696.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 4696/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Wüstenrot hypoteční banky a.s. , se sídlem v Praze 4, Nusle, Na hřebenech II 1718/8, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26747154, zastoupené Mgr. Petrem Adámkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, proti žalovaným 1) Ch. S. M. , 2) M. S. a 3) L. S. , a oběma zastoupeným Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Sokolská třída 1758/4, o zaplacení 650 816,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 C 140/2014, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2016, č. j. 15 Co 688/2015-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní 2) a 3) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 326 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Petra Adámka.
Odůvodnění:
Žalovaní 2) a 3) podali dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ostravě zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě [ve vztahu k žalované 1) šlo o částečný rozsudek pro uznání] ze dne 14. 5.2015, č. j. 20 C 140/2014-54, co do částky 433 887,67 Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil [výrok I. písm. a)], změnil ho co do částky 368 058,32 Kč s 5,34% úrokem p. a. a s 8,05% úrokem z prodlení p. a. vždy od 6. 10. 2015 do zaplacení a ve výrocích o nákladech řízení tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 368 058,32 Kč s 5,34% úrokem p. a. a s 8,05% úrokem z prodlení p. a., vždy od 6. 10. 2015 do zaplacení a dále na náhradu nákladů řízení 129 389,50 Kč [výrok I. písm. b)], a dále rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 56 049 Kč (výrok II.).
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Zrušil-li proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího výroku ve věci samé a řízení v tomto rozsahu zastavil, nemohla být touto částí rozhodnutí žalovaným 2) a 3) způsobena žádná újma na jejich právech, neboť došlo ve vztahu k nim k odklizení části pro ně nepříznivého rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku pod bodem I.a) podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je v této části podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatelé nedostáli, uvedli-li v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva a v rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v rozhodování dovolacího soudu tato otázka dosud nebyla vyřešena.“ Konkrétně pak odvolacímu soudu vytýkají, že právně pochybil, pokud dospěl k závěru o platnosti Všeobecných obchodních podmínek ke smlouvě o hypotečním úvěru a při rozhodování z nich vycházel, a dále pokud nepodřadil předmětný smluvní vztah pod §262 odst. 4 obchodního zákoníku. Dovolatelé totiž popsaným způsobem vyjádřili vedle sebe dva předpoklady přípustnosti dovolání, které pro tutéž otázku nemohou obstát, neboť se vzájemně vylučují. U kterých vymezených právních otázek spatřují ten který předpoklad přípustnosti dovolání však dovolatelé neuvedli, tedy neoznačili právní otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Kromě toho je třeba dovolatelům vytknout, že v souvislosti s tvrzením, že se odvolací soud při rozhodování odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, na žádnou jeho judikaturu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v rozporu, neodkazují.
Dovolatelé nedostáli své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání ani v části, v níž nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení, neboť ani v této části oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.). Dovolání v této části postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky řešené odvolacím soudem a označení ustálené rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Přípustností dovolání v jeho zbývající části se tak nelze vůbec zabývat.
Popsané nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelům uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 1. 2. 2017
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu