ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.513.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 513/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce T. I. , zastoupeného JUDr. Janem Nohejlem, advokátem se sídlem v Praze 3, U Rajské zahrady 1912/3, proti žalovaným 1) OPTIMALIT, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Slavíkova 1510/19, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 25767909, zastoupené JUDr. Vladimírem Bulínským, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1932/13 a 2) MAXIMA pojišťovna, a.s. , se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Italská 1583/24, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 61328464, zastoupené JUDr. Erikou Mačákovou, LL.M., Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 6, U Hadovky 564/3, o zaplacení 358 752 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 435/2014, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 21 Co 251/2016-159, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 21 Co 251/2016-159, v části směřující proti výroku pod bodem III., se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 21 Co 251/2016-159, ve výroku pod bodem I., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2016, č. j. 28 C 435/2016-125, v bodech I. a II. výroku, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou po žalovaných náhrady škody ve výši 358 752 Kč, která mu vznikla odcizením osobního automobilu, aby v průběhu řízení setrval na zaplacení této částky z tohoto titulu proti žalované 1) a dožadoval se její úhrady po žalované 2) jako pojistného plnění.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, č. j. 28 C 435/2016-125, rozhodl, že žaloba je co do základu ve vztahu k žalované 1) důvodná [bod I. výroku], o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí [bod II. výroku], zamítl žalobu proti žalované 2) [bod III. výroku] a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) [bod IV. výroku].
Podle odůvodnění rozsudku nebylo mezi účastníky pochyb o tom, že dne 4. 6. 2010 byla uzavřena mezi žalobcem jako pojištěným a žalovanou 2) jako pojistitelem pojistná smlouva č. 200302945, přičemž jako pojistník vystupovala společnost Credium, a.s. Sporné nebylo ani to, že žalobce si vzal u této společnosti na koupi vozu úvěr, když podmínkou jeho poskytnutí bylo pojištění vozidla na plnou cenu, tzv. „Maxigep“. Uvedené pojištění zprostředkovala žalovaná 1) jako pojišťovací agent žalované 2), a to za pomoci společnosti Credium, a.s., jakožto podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele. Nepochybné bylo mezi účastníky rovněž i to, že šlo o vozidlo taxi a že toto auto bylo žalobci odcizeno. Spornou byla mezi účastníky otázka, zda došlo k platnému sjednání odchylky v podobě pojištění vozidel taxi (tzv. produkt „Maxigep“).
Soud prvního stupně vzal na základě výsledků provedeného dokazování a s ohledem na nesporná tvrzení účastníků za prokázané, že mezi žalovanými [žalovanou 1) jako pojišťovacím agentem a žalovanou 2) jako pojistitelem] byla uzavřena smlouva o nevýhradním obchodním zastoupení, jejímž předmětem bylo vykonávání zprostředkovatelské činnosti v pojišťovnictví ze strany žalované 1) pro žalovanou 2). Žalovaná 1) pak zprostředkovala uzavření rámcové pojistné smlouvy mezi žalovanou 2) jako pojistitelem a společností Credium, a.s. jako pojistníkem, v jejímž rámci byl pojištěn i automobil žalobce. Předmětem tohoto pojištění bylo pojištění finanční ztráty při totální škodě nebo pohřešování vozidla za roční pojistné 2 760 Kč, které žalobce hradil. Společnost Credium, a.s. je podřízeným pojišťovacím zprostředkovatelem žalované 1). Předmětem pojištění podle rámcové pojistné smlouvy však nebyly automobily taxislužby nebo vozidla, která vykonávají přepravu osob za úplatu. V případě žalobce šlo o vozidlo taxislužby resp. Airport taxi, přičemž odchylka, resp. výhrada, která by zaručovala předmětnou smlouvou pojištění vozidel provozujících taxi, nebyla mezi žalovanými písemně sjednána. Společnost Credium, a.s. však na základě písemného pokynu žalované 1) předmětné pojištění nabízela i pro vozidla taxislužby, resp. pro vozidla Airport taxi.
Podle názoru soudu prvního stupně tak bylo v řízení prokázáno, že mezi žalobcem a žalovanou 2) byla uzavřena pojistná smlouva za přispění žalované 1) a společnosti Credium, a.s. jakožto pojišťovacích zprostředkovatelů. Vzhledem k tomu, že žalobce uzavřel pojistnou smlouvu, jejímž předmětem nebylo pojištění vozidel taxislužby, které žalobce měl a jehož pojištění mu bylo nabídnuto, zabýval se soud prvního stupně v rámci právního posouzení věci řešením otázky, zda došlo k platnému sjednání výhrady pojištění zahrnující i vozidla taxi, jak tvrdila žalovaná 1), či zda ke sjednání této výhrady nedošlo, jak namítala žalovaná 2). Soud prvního stupně, vycházeje z ujednání v článku XII. odst. 4 rámcové smlouvy vyžadujícího písemnou formu pro její případné změny, dospěl k závěru, že k platnému sjednání této odchylky nedošlo, neboť nebyla sjednána písemně. Za tohoto stavu uzavřel, že za vzniklou škodu, která žalobci vznikla v důsledku pojistné události, odpovídá žalovaná 1), jestliže se jako pojišťovací agent odchýlila od pokynů, které jí byly uděleny ze strany žalované 2), když informovala společnost Credium, a.s. jakožto pojišťovacího zprostředkovatele o možnosti nabízet klientům produkt v podobě odchylky, jež má zahrnovat i pojištění automobilu taxi. Podle soudu měla žalovaná 1) trvat na písemném sjednání této odchylky se žalovanou 2), a pokud tak neučinila, jdou následky z tohoto pochybení k její tíži podle §6 odst. 3 zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona (zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí) – dále jen „zákon č. 38/2004 Sb.“, příp. též „cit. zákon“. Soud proto shledal žalobu co do jejího základu proti žalované 1) po právu a zamítl ji proti žalované 2) jako nedůvodnou.
K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a II. výroku (výrok pod bodem I.), změnil ho v bodu IV. výroku tak, že uložil žalobci zaplatit žalované 2) náhradu nákladů řízení ve výši 36 745,20 Kč (výrok pod bodem II.), odmítl odvolání žalované 1) proti rozsudku soudu prvního stupně v bodu III. výroku (výrok pod bodem III.) a uložil žalobci zaplatit žalované 2) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 180 Kč (výrok pod bodem IV.).
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zjistil ve věci dostatečně skutkový stav a vyvodil z něj i odpovídající právní závěry. Podle odůvodnění rozsudku se z obsahu spisu podává, že konkrétní pojistná smlouva mezi žalobcem a žalovanou 2) neexistuje. Na základě osvědčení o uzavření pojištění na vozidlo žalobce ze dne 4. 6. 2010 bylo sjednáno pojištění finanční ztráty při totální škodě nebo pohřešování vozidla žalobce u žalované 2), které bylo zprostředkováno a spravováno žalovanou 1) prostřednictvím rámcové pojistné smlouvy uzavřené mezi žalovanou 2) a společností Credium, a.s.
V situaci, kdy žalovaná 2) výplatu pojistného plnění žalobci odmítla, soud prvního stupně žalobu vůči žalované 2) zamítl a žalobce se proti tomuto výroku neodvolal, odvolací soud přezkoumal podmínky odpovědnosti pouze ve vztahu k žalované 1). Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, pokud posuzoval její odpovědnost podle zákona č. 38/2004 Sb., ve znění účinném v době vzniku škodné události, konkrétně podle jeho §21 odst. 1 věty první a dále podle §21 odst. 3, obsahujícího speciální úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou pojišťovacím zprostředkovatelem při provozování své činnosti. Podle názoru soudu prvního stupně lze neproplacení pojistného plnění žalovanou 2) žalobci pokládat za škodu, za kterou odpovídá zřejmě společnost Credium, a.s., která při uzavírání pojištění typu „Maxigep“ porušila své povinnosti uvedené v §21 odst. 1 větě první cit. zákona, které lze vztáhnout i na povinnosti podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele.
Odvolací soud uzavírá, že za stavu, kdy nebylo prokázáno, že by došlo k platnému sjednání tzv. odchylky pojištění týkající se pojištění vozidla taxislužby písemnou formou, společnost Credium, a.s. nabízela a se žalobcem i uzavřela pojistný produkt „Maxigep“ v rozporu s rámcovou pojistnou smlouvou uzavřenou mezi ní jako pojistníkem a žalovanou 2) jako pojistitelem, jakož i Zvláštními pojistnými podmínkami pro pojištění finančních ztrát, když do tohoto druhu pojištění zahrnula i vozidlo žalobce, přestože šlo o vozidlo taxislužby. Takové jednání je podle odvolacího soudu v rozporu s §21 odst. 1 větou první cit. zákona, když v řízení nebylo prokázáno (a ani tvrzeno), že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které mohlo být po společnosti Credium, a.s. požadováno. Vzhledem k tomu, že za škodu podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele (Credium, a.s.) odpovídá podle §6 odst. 3 cit. zákona pojišťovací zprostředkovatel, tj. žalovaná 1), odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o základu její odpovědnosti za škodu, která vznikla žalobci odcizením pojištěného vozidla. Přitom nepokládá za rozhodné, že žalovaná 1) nebyla v žádném smluvním vztahu se žalobcem. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a II. výroku a odmítl odvolání žalované 1) proti jeho bodu III. výroku pro subjektivní nepřípustnost.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku pod body I. a III. napadla žalovaná 1) dovoláním. Jeho přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. V souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, jakož i na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů měly vůči ní žalobu (ať již z titulu požadované náhrady škody či pojistného plnění) zamítnout, neboť žalobce není ve věci vůči ní aktivně legitimován, jestliže pojistná smlouva, která je titulem pro podání žaloby a předpokladem pro prokázání aktivní legitimace žalobce, podle výsledků provedeného dokazování neexistuje a nikdy ani v písemné podobě uzavřena nebyla. Tvrdí, že podobná situace nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena. Podle jejího názoru vyhodnotily soudy obou stupňů nesporný nedostatek písemné formy jako podmínky platnosti právního úkonu rozdílně, jestliže na straně jedné vyhověly žalobě o náhradu škody s ohledem na nedostatek písemné formy ústně sjednaného dodatku k rámcové smlouvě a na druhé straně nijak neřešily absenci písemně uzavřené pojistné smlouvy jako titulu k žalobě a předpokladu pro prokázání aktivní legitimace žalobce. Vytýká jim, že zcela opomněly §7 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákona o pojistné smlouvě), který výslovně stanoví, že pojistná smlouva (s určitou výjimkou, o niž však v souzené věci nešlo) musí mít písemnou formu. Dovolatelka tak míní, že soudy obou stupňů právně pochybily, když na správně zjištěný skutkový stav aplikovaly rozdílně správně zvolenou právní normu.
Dovolatelka akcentuje, že podle zjištění soudů obou stupňů nebyla nikdy uzavřena mezi žalobcem a žalovanou 2) pojistná smlouva v písemné formě; existenci takové pojistné smlouvy, která měla být uzavřena na základě rámcové pojistné smlouvy uzavřené mezi žalovanou 2) a společností Credium, a.s., ostatně žalobce ani žalovaná 2) nikdy ani v řízení netvrdili. Dovolatelka se dále vyjadřuje k povinnostem, které pro ni vyplývaly ze smlouvy o nevýhradním obchodním zastoupení uzavřené se žalovanou 2). Uvádí, že jako „zplnomocněný pojišťovací agent“ bylo její povinností vést a zpracovávat pojistný zájem žalované 2), přičemž tuto svou povinnost pojišťovacího agenta plnila prostřednictvím leasingové společnosti Credium, a.s., která měla uzavírat pojistné smlouvy na vozidla jako součást dokumentace k leasingovým smlouvám. Zdůrazňuje, že se vlastního uzavírání pojistných smluv, ani jednání o nich nikdy nezúčastnila a že svou roli nevýhradního obchodního zástupce plnila prostřednictvím společnosti Credium, a.s.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud (a rovněž i soud prvního stupně) postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, když nezkoumal příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalované 1) jakožto pojišťovacího zprostředkovatele při výkonu jeho činnosti a vznikem škody. Přitom se dovolává judikatury dovolacího soudu, který v ní opakovaně formuloval a odůvodnil právní závěr, že příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu činnosti a vznikem škody je dána tehdy, jestliže nebýt tohoto pochybení, byl by poškozený (zcela nebo zčásti) úspěšný.
Dovolatelka má za to, že na její postavení by mělo být nahlíženo obdobně jako na postavení advokáta, který při výkonu advokacie porušil svou povinnost. V případě náhrady škody za porušení povinnosti advokáta vyslovil podle dovolatelky Nejvyšší soud opakovaně názor, že je nutné se zabývat otázkou, zda by poškozený se svým nárokem na náhradu škody uspěl, pokud by advokát neporušil svou povinnost. Pokud proto nalézací soudy dospěly k závěru, že žalovaná 1) porušila ve vztahu k žalobci povinnost spočívající v otázce sjednání dodatku k rámcové pojistné smlouvě v písemné formě, pak se rovněž měly zabývat otázkou, zda by v případě platného sjednání tohoto dodatku byla žalovaná 2) povinna podle pojistné smlouvy plnit. Podle dovolatelky by jí mohla být uložena povinnost nahradit škodu žalobci jenom v případě závěru soudu, že jediným důvodem pro neplnění podle platně sjednané pojistné smlouvy byla neexistence písemného dodatku k rámcové pojistné smlouvě, v čemž je spatřováno její zavinění. Za předpokladu, že nebyla sjednána pojistná smlouva platnou formou, případně nebyly splněny podmínky pro výplatu pojistného plnění z jiného důvodu, nelze podle dovolatelky dovodit příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti z její strany při výkonu činnosti a vznikem škody, neboť není postaveno na jisto, že by se žalobce domohl výplaty pojistného plnění, i kdyby k jejímu pochybení nedošlo.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje dovolání odmítnout pro nepřípustnost, příp. ho odmítnout jen ve vztahu k napadenému prvnímu výroku a zamítnout ho ve vztahu k napadenému třetímu výroku jako nedůvodné. Dále poukazuje na to, že dovolání v části směřující proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu trpí vadami, neboť dovolatelka se v odůvodnění dovolání důvodem nesprávnosti tohoto výroku vůbec nezabývá. Kromě toho se však žalobce domnívá, že proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku nebylo možné se dovolat, neboť ho nelze považovat za rozhodnutí, jak ho má na mysli §237 o. s. ř. Nebylo jím totiž podle žalobce o ničem rozhodnuto. Nadto je podle něj vyloučeno, aby v situaci, kdy odvolací soud nerozhodl o meritu věci, napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázek hmotného práva, s nimiž dovolatelka spojuje přípustnost dovolání a k nimž se žalobce vyjadřuje. Podle jeho přesvědčení však odvolací soud nepochybil ani z procesního hlediska. Případnou neexistenci pojistné smlouvy v písemné formě nepovažuje pro přiznání náhrady škody za klíčovou, za relevantní v tomto směru označuje pouze prokázání vzniku škody, příčinné souvislosti a v tomto směru vztahu mezi škůdcem a poškozeným. Zdůrazňuje, že pochybení dovolatelky a společnosti Credium, a.s., nelze oddělovat; pokud tato společnost s ním nesepsala písemnou pojistnou smlouvu na pojištění, které mělo trvat déle než jeden rok, jde toto její opomenutí podle §6 odst. 3 cit. zákona na vrub dovolatelky. V souvislosti s tvrzením dovolatelky o neexistenci písemné pojistné smlouvy poukazuje na oznámení o zamítnutí škodné události, v němž žalovaná 2) označila vedle čísla rámcové pojistné smlouvy i číslo pojistné smlouvy 4200302945.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně též v jeho výroku pod bodem III., jímž odvolací soud z důvodu subjektivní nepřípustnosti odmítl odvolání žalované 1) proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu jeho třetího bodu výroku. Ve vztahu k tomuto výroku však dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku pod bodem IIII. podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Pokud dovolatelka napadá dovoláním rozsudek odvolacího v rozsahu jeho výroku pod bodem I., spojuje jeho přípustnost s řešením dvou otázek.
Předně dovolatelka namítá, že neuzavřel-li žalobce pojistnou smlouvu (jak bylo zjištěno v nalézacím řízení), nemůže mít ani aktivní věcnou legitimaci k uplatnění nároku na náhradu škody, vzniklé žalobci tím, že pro porušení povinnosti žalované 1) [pojišťovacího agenta] vymezené v §21 odst. 1 cit. zákona neobdržel pojistné plnění z pojistné smlouvy (rámcové), uzavřené mezi žalovanou 2) a společností Credium, a.s., podřízeným pojišťovacím zprostředkovatelem žalované 1). Přitom se domnívá, že tato otázku nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. S tímto názorem souhlasit nelze.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka zaměňuje otázku aktivní věcné legitimace žalobce s otázkou důvodnosti či nedůvodnosti jím uplatněného nároku na náhradu škody vůči žalované 1).
Tzv. věcnou legitimací se rozumí stav vyplývající z hmotného práva, kdy strany řízení jsou subjekty hmotněprávního poměru, o němž se v řízení jedná. Hovoří se o aktivní věcné legitimaci na straně žalobce a pasivní věcné legitimaci na straně žalovaného. Nedostatek aktivní věcné legitimace znamená, že žalobce není nositelem hmotněprávního oprávnění, a nedostatek pasivní věcné legitimace potom znamená, že žalovaný není nositelem hmotněprávní povinnosti, o kterou v řízení jde. Není-li žalobce osobou podle hmotného práva oprávněnou, tedy není aktivně věcně legitimován, či není-li žalovaný osobou podle hmotného práva povinnou, tedy není pasivně věcně legitimován, jsou dány předpoklady pro zamítnutí žaloby (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1958/98, ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1992/2001, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 466/2015, a usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011).
Ustanovení §21 odst. 3 cit. zákona, podle něhož „Pojišťovací zprostředkovatel a samostatný likvidátor pojistných událostí odpovídá za škodu způsobenou při provozování své činnosti. Této odpovědnosti se zprostí, jestliže prokáže, že vzniku škody nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které na něm lze požadovat.“, však nevylučuje uplatnit nárok na náhradu škody v situaci, kdy není uplatněn nárok z titulu smluvního plnění [jak tomu bylo v souzené věci vůči žalované 1)]. Vytýká-li proto dovolatelka odvolacímu soudu, že v situaci, kdy bylo v nalézacím řízení zjištěno, že k uzavření konkrétní pojistné smlouvy nedošlo, neshledal nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, není tato její kritika oprávněná, neboť tato smlouva legitimaci k podání žaloby na náhradu škody nezakládá. Za tohoto stavu nemůže otázka aktivní legitimace žalobce, která byla již judikaturou řešena, založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a jiný důvod přípustnosti pro řešení této otázky dovolací soud neshledal.
Dovolací soud však shledává dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. v otázce příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalované 1) a vznikem škody na straně žalobce jako podmínky na nárok na náhradu škody podle §6 odst. 3 a §21 odst. 3 zákona č. 38/2004 Sb., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud vyšel při posuzování odpovědnosti žalované 1) ze správné právní normy, tj. ze zákona č. 38/2004 Sb., v rozhodném znění.
Podle §6 odst. 3 cit. zákona pojišťovací zprostředkovatel, jehož jménem a na jehož účet jedná podřízený pojišťovací zprostředkovatel, odpovídá za škodu jím způsobenou při výkonu zprostředkovatelské činnosti v pojišťovnictví.
Ustanovení již shora citovaného §21 odst. 3 cit. zákona obsahuje speciální úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou pojišťovacím zprostředkovatelem při provozování jeho činnosti. Jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu podle této právní normy je porušení povinností upravených především v §21 odst. 1 větě první cit. zákona, podle něhož osoba provozující zprostředkovatelskou činnost v pojišťovnictví nebo činnost samostatného likvidátora pojistných událostí je povinna tuto svoji činnost vykonávat s odbornou péčí, chránit zájmy spotřebitele, zejména nesmí uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné nebo dvojsmyslné údaje a informace, anebo zamlčet údaje o charakteru a vlastnostech poskytovaných služeb (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4647/2009).
Obdobně jako úprava odpovědnosti advokáta za škodu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 543/2007, a jeho rozsudek ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1682/2013), je i úprava odpovědnosti pojišťovacího zprostředkovatele za škodu bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu zprostředkovatelské činnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Škodou se rozumí majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Předpokladem vzniku nároku na náhradu škody je zjištění, že pochybení pojišťovacího zprostředkovatele je podstatnou příčinou majetkové újmy vzniklé poškozenému. Splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu musí být v řízení jednoznačně prokázáno. Důkazní povinnost má v tomto směru poškozený, který musí prokázat, že jeho subjektivní právo existovalo.
Nejvyšší soud se v již cit. rozsudku ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1682/2013 (s odkazem i na další svou předchozí judikaturu), vyjádřil k otázce příčinné souvislosti jako právní kategorii. Vysvětlil v něm, že o vztah příčinné souvislosti jde tehdy, vznikla-li škoda následkem porušení právní povinnosti škůdce, tedy je-li jeho jednání (opomenutí) a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu důležitou, podstatnou a značnou.
Odvolací soud však ve světle shora uvedených judikatorních závěrů v otázce příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalované 1) a vznikem škody na straně žalobce nepostupoval, jestliže vyhověl žalobě vůči žalované 1), aniž by vysvětlil, podle jakého hmotněprávního předpisu by měl mít žalobce nárok na pojistné plnění z pojistné smlouvy, kterou podle jeho zjištění neuzavřel, resp. která podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neexistuje. Za tohoto stavu je právní posouzení věci neúplné, a tedy i nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku pod bodem I.; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej v bodu I. výroku [a v souvisejícím výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1)] a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 6. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu