ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5650.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5650/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Prima zuby s. r. o. , se sídlem v Praze 9, K náhonu 989/7, identifikační číslo osoby 24778800, zastoupené Mgr. Bagratem Verdiyanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalované E. M. , zastoupené Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Anděl Dent s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Kakosova 1037/1, identifikační číslo osoby 27637808, zastoupené Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, o zaplacení částky 2 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 253/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, č. j. 19 Co 83/2016-205, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalované nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 2. 9. 2015, č. j. 8 C 253/2012-165, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2 600 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z této částky od 25. 11. 2012 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 2 600 000 Kč od 25. 11. 2012 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze k odvolání žalované a vedlejší účastnice na straně žalované v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 2 600 000 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadený rozsudek „závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně a dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Správnost rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka zpochybňuje odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1680/13 (jde o rozhodnutí ze dne 22. 12. 2015, které je dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách) a tvrzením, že se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury co do řádného odůvodnění rozhodnutí, v němž by měl soud zhodnotit všechny podstatné okolnosti případu a k námitkám účastníka zvažovat dopad tvrzených skutečností na právní posouzení sporu. Námitka dovolatelky nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu, pak toto rozhodnutí není ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že „se odchýlil od stálé rozhodovací praxe soudů zejména v tom, že porušil opakovaně konstatovaný princip, na základě kterého důkazní povinnost stíhá vždy toho účastníka řízení, v jehož zájmu je, aby jím tvrzená určitá skutečnost byla v řízení prokázána“, aniž by označila judikaturu dovolacího soudu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v rozporu. Dovolatelka v této části dovolání nedostála své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., jak jí ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu o převodu částky, jejíž zaplacení je předmětem sporu, na účet vedlejší účastnice, pak ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud zaměnil břemeno tvrzení s břemenem důkazním, když žalovaná tvrzení o tom, že platbu převedla na účet vedlejší účastnice, nijak nepodpořila, vyjma ústního prohlášení svého manžela - jednatele vedlejší účastnice, vytýká tím chybné řešení procesní otázky. Dovolatelka přehlíží, že odvolací soud se touto otázkou nezabýval a na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil. Nejvyšší soud zdůraznil v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil platnost a obsah smlouvy, domnívá se, že se nevypořádal se skutečností, že původní smlouva je absolutně neplatná pro svoji neurčitost, a formuluje otázku, zda „dovozuje-li soud totožnost podmínek původního i následně realizovaného kontraktu, proč nezohlednil fakt zásadního nepoměru vzájemných plnění, anebo odlišnost v osobě příjemce, když dle smlouvy musela být kupní cena poukázána zásadně na účet vedlejšího účastníka“. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť neuvedla, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. stran těchto otázek uplatňuje. Pokud by se na tyto otázky vztahovalo obecné vymezení přípustnosti dovolání, které dovolatelka zmínila v úvodu svého dovolání, kde uvádí všechny čtyři předpoklady přípustnosti dovolání, nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., neboť takové vymezení přípustnosti dovolání se navzájem vylučuje. Z povahy věci vyplývá, že u každé z otázek může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu