ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5680.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5680/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ZONAS a.s. , se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 14/17, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 27826309, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 58/8, proti žalované E.ON Distribuce, a.s. , se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 28085400, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze, Ovocný trh 1096/8, o zaplacení 223 358,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 207/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 7. 2016, č. j. 22 Co 1117/2016-153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 519 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Pavla Vincíka.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil usnesení ze dne 15. 4. 2016, č. j. 16 C 207/2015-130, kterým Okresní soud v Českých Budějovicích zastavil řízení s tím, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena k projednání a rozhodnutí Energetickému regulačnímu úřadu, rozhodl o nákladech řízení a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Potvrdil-li proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni, nemohla být tímto rozhodnutím žalobkyni způsobena žádná újma na jejich právech, neboť došlo ve vztahu k ní k potvrzení příznivého rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu části jeho prvního výroku, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni, podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je v této části podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval posouzením přípustnosti dovolání, které dovolatelka směřovala proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho zbývající části prvního výroku a v rozsahu jeho druhého výroku.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, jež jsou – stejně jako ostatní uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách, dále právní závěry v usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“). Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, uplatňuje tím zřejmě čtvrtý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř., kdy musí být – vedle identifikace této právní otázky – z dovolání rovněž zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, dále jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013 a R 4/2014). Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, neboť jí zvolený předpoklad přípustnosti dovolání postrádá jakýkoliv odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém by již byla dovolatelkou vymezená otázka řešena a od jehož judikatorních závěrů by se měl dovolací soud odchýlit.
Tím spíše pak nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudem prvního stupně a která postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř. Ani v tomto směru se tudíž nelze přípustností dovolání vůbec zabývat.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích, kterými bylo řízení zastaveno, bylo rozhodnuto postoupit věc po právní moci rozhodnutí k projednání a rozhodnutí Energetickému regulačnímu úřadu a bylo rozhodnuto o nákladech za řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Dovolání ve zbývající části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalované byla žalobkyně zavázána (11 519,20 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Nejvyšší soud proto dovolání v jeho zbývající části odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. I kdyby však nebylo dovolání v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 7. 3. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu