ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5772.2016.1
32 Cdo 5772/201
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně JUSTRINON MANAGEMENT s.r.o. , se sídlem v Praze 4 – Modřanech, U vlečky 1749/4, PSČ 143 00, identifikační číslo osoby 29216842, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Letenská 121/8, PSČ 118 00, proti žalované S. P. , zastoupené Mgr. Tomem Káňou, advokátem se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, nám. Míru 6, PSČ 744 01, o zaplacení částky 575 627,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 128/2016, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2016, č. j. 8 Co 287/2016-24, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z bodu 2, části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka se v rovině vymezení předpokladů přípustnosti dovolání omezila na údaj, že „má za to, že dovolání je přípustné, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl). Má-li pak být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované R 4/2014).
Těmto požadavkům dovolatelka nedostála. Právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, sice nezformulovala, nicméně z dovolací argumentace je zřejmé, že má jít o posouzení otázky procesního práva, zda jsou v souzené věci předpoklady pro závěr, že ustanovení zástupce z řad advokátů není nezbytně třeba k ochraně zájmů dovolatelky ve smyslu §30 o. s. ř. Judikatorní závěry dovolacího soudu, od nichž se podle jejího mínění odvolací soud při řešení této otázky odchýlil, však nikterak neoznačila. Samotným zpochybněním správnosti právních závěrů odvolacího soudu vymezuje důvod dovolání (srov. §241a odst. 1, odst. 2 a odst. 3), požadavky zákona na vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, však rozhodně nesplnila.
Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, již uplynula. Jedná se přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu