ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.1157.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1157/2017-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. P. , zastoupeného JUDr. Zuzanou Suchanovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Glinkova 1659/14, proti žalovaným 1/ R. K. a 2/ P. K. , zastoupeným Mgr. Ondřejem Pecákem, advokátem se sídlem Praha 6, Na Ořechovce 199/24, o 108.280 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 496/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 20 Co 323/2016-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, č. j. 6 C 496/2014-76, uložil žalovaným zaplatit žalobci částku 108.280 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2016, č. j. 20 Co 323/2016-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 12. 12. 2013 smlouvu o výhradním poskytování realitních služeb (dále též „smlouva“) na dobu určitou do 15. 1. 2014. V článku II. smlouvy se dohodli, že žalobce obstará prodej domu žalovaných, že s vyhledaným kupujícím uzavře vlastním jménem na účet žalovaných na základě jimi udělené plné moci smlouvu o budoucí kupní smlouvě a následně kupní smlouvu, popř. jen kupní smlouvu, nedohodnou-li se účastníci jinak; dále se dohodli na ceně, za niž bude nemovitost nabízena, a na odměně žalobce ve výši 261.000 Kč. V článku III. se žalobce zavázal zajistit potřebná jednání k uzavření kupní smlouvy, zorganizovat vypracování návrhu kupní smlouvy a návrhu na vklad do katastru nemovitostí. V článku V. smlouvy si strany sjednaly, že žalobci vznikne právo na odměnu i v případě, kdy žalovaní uzavřou kupní smlouvu po vypršení doby, na kterou byla smlouva ze dne 12. 12. 2013 uzavřena, pokud žalobce umožní prohlídku domu nebo předá doklady k nabídce domu třetí osobě v době platnosti smlouvy. Žalobce obstaral kupce na dům žalovaných, kteří však v rozporu se smlouvou chtěli uzavřít kupní smlouvu do konce roku 2013. Proto se dohodli se žalobcem na změně ujednání v článku II. smlouvy tak, že žalobce kupní smlouvu neuzavře vlastním jménem na jejich účet, aniž současně změnili ujednání o odměně žalobce. Odvolací soud výkladem obsahu smlouvy dospěl k závěru, že účastníci si sjednali, že žalobci vznikne právo na odměnu, jestliže v době platnosti smlouvy nalezne kupce, seznámí ho s prodávanou nemovitostí formou prohlídky nebo předáním dokumentace, uzavřou-li žalovaní s tímto kupcem kupní smlouvu, tedy bez ohledu na to, že žalobce neuzavře kupní smlouvu podle článku II. Žalovaní kupní smlouvu s vyhledaným kupcem uzavřeli dne 23. 12. 2013 (poté, co byla uzavřena dne 12. 12. 2013 dohoda o složení blokovacího depozita a dne 16. 12. 2013 smlouva o advokátní úschově s kupcem a V. H. a smlouva o budoucí smlouvě kupní). Žalobce zaslal žalovaným předžalobní upomínku prostřednictví advokátky JUDr. Zuzany Suchanové, které za právní služby zaplatil 13.280 Kč. Žalovaní postupně zaplatili žalobci na sjednanou odměnu 166.000 Kč, zbylých 95.000 Kč mu dosud dluží. Na náklady spojené s vymáháním dluhu mu neuhradili nic. Odvolací soud ujednání účastníků obsažené v článcích II. a III. smlouvy právně kvalifikoval jako smlouvu o obstarání prodeje věci podle §737 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), jejíž ujednání v článku II. účastníci posléze dohodou změnili tak, že žalobce není zavázán uzavřít vlastním jménem na účet žalovaných realizační smlouvu. Jelikož ujednání o odměně za zprostředkování včetně její výše zůstalo dohodnutou změnou nedotčeno a žalobce splnil podmínky pro vznik práva na odměnu, odvolací soud shledal žalobou uplatněný nárok opodstatněný co do důvodu i výše.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Žalovaní spatřují přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se v otázce výkladu ujednání účastníků obsaženého ve smlouvě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3900/2008, a ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 33 Odo 374/2004. Odvolacímu soudu vytýkají, že smlouvu neposoudil podle jejího obsahu. Navzdory přesvědčení žalovaných nelze mít za to, že napadené rozhodnutí se v řešení nastolené otázky odchyluje od v dovolání označených rozhodnutí, neboť závěry v nich přijaté nejsou pro skutkovou odlišnost uplatnitelné v posuzované věci.
Žalovaní sice zpochybňují právní závěr, že žalobci právo na odměnu sjednanou ve smlouvě vzniklo, avšak činí tak procesně neregulérním způsobem. Vlastním výkladem obsahu smlouvy prosazují, že účastníci v ní projevili vůli vázat vznik práva na odměnu na vypracování „smluvní (převodní) dokumentace“ žalobcem. Judikatura dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že zjištění obsahu smlouvy, tedy toho, co účastníci sjednali (k čemu směřovala jejich vůle), a to i za pomoci výkladových pravidel ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., je skutkovým zjištěním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, a na něž Nejvyšší soud navázal v mnoha dalších rozhodnutích). Odlišnou interpretací obsahu smlouvy žalovaní formulují vlastní verzi skutku, jejímž prostřednictvím teprve uplatňují námitku nesprávného právního posouzení věci. Pomíjejí, že uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového zjištění, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotný způsob a výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soud při rozhodování vycházel, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ). Zbylá polemika žalovaných, mající rovněž skutkový charakter, je tudíž z hlediska posouzení přípustnosti dovolání bezcenná.
Dovolací soud nesdílí názor žalovaných, že soudy obou stupňů jim nesprávným vyhodnocením obsahu smlouvy odmítly poskytnout spravedlnost, že jejich námitky a procesní obranu přepjatě formalisticky odbyly a excesivním způsobem porušily jejich právo na spravedlivý proces. Důkazům, které soudy provedly a následně zhodnotily, odpovídá žalovanými zpochybňovaný skutkový závěr ohledně sjednaných podmínek, za kterých vznikne žalobci právo na odměnu; jinak řečeno, není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13).
Žalovaní sice výslovně napadli rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. - nevznesli.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Vzhledem k výsledku dovolacího řízení bylo již bezpředmětné rozhodovat o návrhu žalovaných na odklad právní moci, popř. vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu