ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.1301.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1301/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobkyně PAJU s. r. o. se sídlem v Praze, Dlouhá 705/16, zastoupené JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 8, proti žalovaným 1. M. K. (dříve B.), 2. Bc. M. B. , zastoupené Mgr. Hanou Hřebenářovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 14, o žalobě na obnovu řízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 298/2006, o dovolání druhé žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2016, č. j. 37 Co 225/2012-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 10. 2007, č. j. 13 C 298/2006-44, uložil oběma žalovaným a společnosti Berberis, s. r. o. se sídlem v Brně, Vinařská 3, identifikační číslo 46992952, povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 1.800.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení.
Žalobu žalované na obnovu řízení ve shora uvedené věci Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 1. 2012, č. j. 13 C 298/2006-125, zamítl a rozhodl o nákladech řízení; Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 1. 2016, č. j. 37 Co 225/2012-140, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení krajského soudu podala žalovaná dovolání, neboť má zato, že odvolací soud rozhodl v rozporu s „ustálenou judikaturou dovolacího soudu“. Odvolacímu soudu vytýká, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil a že se nevypořádal se skutkovými zjištěními, která vyšla najevo v řízení před soudem prvního stupně.
Dovolání není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 věty první o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Argument, podle kterého se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Údaj o tom, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení právní otázky nových tvrzení a důkazů, které nemohly být použity či navrženy v dřívějším řízení ve věci, odvolacím soudem odchyluje, se z obsahu dovolání – posuzováno podle celého jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) - nepodává.
Námitkou, týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Sluší se poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. dubna 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. února 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. září 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. prosince 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).
Pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2017
JUDr. Václav Duda
předseda senátu