ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.174.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 174/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně P. V. , zastoupené JUDr. Evou Šámalovou, advokátkou se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 484/2, proti žalovaným 1) D. B. a 2) M. B., zastoupeným JUDr. Filipem Štípkem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Hradiště 96/6, o 400.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 46/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2016, č. j. 10 Co 362/2016-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 9. 2016, č. j. 10 Co 362/2016-165, potvrdil rozsudek ze dne 2. 12. 2015, č. j. 22 C 46/2011-135, kterým Okresní soud v Ústí nad Labem uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku 400.000 Kč, úroky z prodlení ve výši 190.349,90 Kč a úroky z prodlení z částky 400.000 Kč od 3. 12. 2015 do zaplacení v roční sazbě, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení s placením této částky odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repo sazby (limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace) vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Námitky žalovaných uplatněné v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a neúplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr, že nesplnili svou povinnost z kupní smlouvy uzavřené dne 22. 5. 2009 zaplatit kupní cenu za převáděnou nemovitost podle §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel při právním posouzení odvolací soud. Ten postavil svůj právní závěr na zjištění, které je v dovolacím řízení nezpochybnitelné, že žalovaní předali kupní cenu za nemovitost ve výši 400.000 Kč J. M., který však nebyl žalobkyní zmocněn k jejímu převzetí. Naproti tomu žalovaní prosazují vlastní skutkovou verzi, že Jan Marek byl žalobkyní pověřen k zajištění veškerých kroků spojených s prodejem nemovitosti, tedy i k převzetí kupní ceny.
Domáhají-li se žalovaní s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu „řádného výkladu vůle“ stran kupní smlouvy ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., na který podle jejich mínění odvolací soud rezignoval, a který by měl potvrdit správnost jejich skutkové verze, nelze mít dovolání pro řešení této otázky za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozhodné otázce výkladu obsahu právního úkonu z hlediska projevu vůle toho, kdo jej učinil (ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák.) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a na něj obsahově navazující judikaturu dovolacího soudu např. rozsudek ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4914/2007, usnesení ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1082/2007, rozsudek ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či rozsudek ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 256/2012), a není důvod, aby bylo rozhodováno jinak.
Namítají-li žalovaní, že soudy měly skutečnou vůli stran posoudit podle §555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dovolací soud odkazuje na rozsudek ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a četnou na něho navazující judikaturu, v níž Nejvyšší soud vysvětlil, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou. Dovolací soud nemá důvod řešit tuto právní otázku v posuzované věci odlišně.
Vytýkají-li žalovaní odvolacímu soudu, že soudy měly posoudit podání žalobkyně ze dne 11. 9. 2013 jako změnu žaloby, nenapadají žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno, nýbrž vytýkají odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení - pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo - však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu