ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.1795.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1795/2017-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. K. , zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Barrandova 1920/7a, proti žalovanému M. L. , zastoupenému Mgr. Ing. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, o 123.567 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 117 C 16/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2016, č. j. 14 Co 793/2015-178, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.695,60 Kč k rukám Mgr. Jakuba Drábka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, č. j. 117 C 16/2013-128, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 22. 6. 2015, č. j. 117 C 16/2013-133, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 123.567 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, č. j. 14 Co 793/2015-178, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu co do 7,75 % úroku z prodlení z částky 123.567,- Kč za dobu od 21. 2. 2012 do 22. 2. 2013 a 0,7 % úroku z prodlení z částky 123.567,- Kč od 23. 2. 2013 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil; potvrdil jej rovněž v zamítavém výroku o vzájemném návrhu žalovaného a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1792/2009, a ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1373/2009, namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, jestliže se v odůvodnění nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, navíc je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Na základě podstatné rekapitulace skutkových zjištění dovolatel má zato, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které odvolací soud „posuzoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně.“ V rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 696/2012, pojednávajícím o určitosti předmětu díla podle §536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), dovodil neurčitost smlouvy o dílo a tedy neplatnost smlouvy vymezené předmětem plnění - „dodávka a montáž solárního systému na ohřev teplé užitkové vody.“ Respektován nebyl ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3817/2013, provádějící výklad ustanovení §536 obch. zák. v situaci, kdy část písemně sjednané smlouvy o dílo může být podle citovaného ustanovení nahrazena ústní dohodou. Odvolací soud se dále odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované zejména jeho usnesením ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 658/2008, neboť v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř. nehodnotil důkazy v jejich vzájemné souvislosti, čímž řádně nezjistil skutkový stav a na jeho základě přijal nesprávný právní závěr. Dovolatel dále prosazuje názor, že jeho vůle - pokud podepsal předávací protokol - směřovala pouze ke splnění požadavku žalobce, že takový dokument je nezbytný k vyřízení dotace. V té souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3540/2006, vyjadřující se k otázce vážnosti vůle. S tímto odůvodněním navrhl zrušit rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Dovolání není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 věty první o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Přestože v otázce vymezení předpokladů přípustnosti dovolání má dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázek, které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu, a dále otázek, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) nevymezuje, která konkrétní otázka je dovolacím soudem (jeho jednotlivými senáty) rozhodována rozdílně; v takovém případě totiž musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně. Tento údaj se z dovolání nepodává.
Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na dovolatelem vymezené právní otázce, pak dovolání pro její řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné.
Soudy obou stupňů založily právní posouzení věci na závěru, že účastníci uzavřeli ústně smlouvu o dílo podléhající režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nemůže být v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 696/2012, a ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3871/2013, jejichž právní posouzení věci vycházelo z výkladu §536 obchodního zákoníku, neboť dopadalo na obchodněprávní a nikoli občanskoprávní vztahy. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nemůže být s uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu v rozporu a není tak založena přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Z uvedeného důvodu je nepřípadný odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 658/2008, neboť uvedené usnesení se mohlo prosadit jen do 31. 12. 2012, kdy bylo možno podat dovolání také proto, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; od 1. 1. 2013 lze ovšem dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013).
Skutkového charakteru je rovněž výhrada žalovaného vůči tomu, jak soudy zjišťovaly, k čemu směřovala vůle žalovaného, když podepisoval předávací protokol. Otázka, k čemu směřovala jeho vůle při podpisu předávacího protokolu je otázkou skutkovou. Zpochybnil-li dovolatel tento skutkový závěr odvolacího soudu a dovozoval-li z toho vlastní (odlišné) skutkové závěry, neuplatil tím jediný přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nedostatky odůvodnění a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu podle §157 odst. 2 o. s. ř.), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Jen jako obiter dictum Nejvyšší soud poznamenává, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. dubna 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. února 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. září 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. prosince 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. října 2017
JUDr. Václav Duda
předseda senátu