ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2512.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2512/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce K. P. , zastoupeného JUDr. Martinem Doubravou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, U První baterie 643/1, proti žalovanému B. S. , zastoupenému Mgr. Denisem Kashitsynem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1722/16, o 96.865,- EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 53 C 43/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, č.j. 19 Co 443/2014-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek ze dne 3. 3. 2014, č.j. 53 C 43/2013-73, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 uložil žalovanému zaplatit žalobci 96.865 EUR s blíže specifikovanými úroky z prodlení a na náhradě nákladů řízení 169.479,- Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že je dána pravomoc českého soudu a že rozhodným právem je český právní řád, tj. právní řád místa, kde byla smlouva – v souzené věci reálný kontrakt z půjčky předpokládající nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi – uzavřena (§10 odst. 1, 3, §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném do 31. 12. 2013, §84, §85 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů). Na základě skutkových zjištění uzavřel, že žalovaný převzal od žalobce na území České republiky částku 135.000,- EUR, kterou se zavázal vrátit do 30. 7. 2010 (§657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“); částka, kterou žalobce požaduje, představuje nesplacený dluh z půjčky ke dni podání žaloby (13. 2. 2013).
Dovolání, kterým žalovaný rozhodnutí odvolacího soudu napadl, není přípustné. Právní otázka, jejíž řešení odvolacím soudem zpochybnil – rozložení důkazního břemene ve sporu o vrácení dluhu z půjčky (konkrétně průkazu existence smlouvy o půjčce a předání peněz dlužníku na území České republiky) – byla již Nejvyšším soudem vyřešena (viz výklad níže), napadené rozhodnutí je s touto (konstantní) judikaturou v souladu a dovolací soud v projednávaném případě nemá důvod se od ní odchylovat.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Podle ustanovení §237 o.s.ř. je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v intencích §657 obč. zák. splnit důkazní povinnost nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil, tedy že mu je přenechal (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 475/2006, ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010). Důkazní břemeno – nestanoví-li zákon jinak – zatěžuje toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu; pokud se žalovaný bránil tvrzením, že smlouvu s žalobcem neuzavřel, resp. že peněžní částku nepřevzal (vůbec nebo na území České republiky), měl v tomto směru důkazní povinnost (§101 odst. 1 písm. b/, §120 odst. 1 o.s.ř.). Napadené rozhodnutí je v souladu i s rozsudkem ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, v němž Nejvyšší soud – s odkazem na další judikaturu – připomenul, že „důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; tato odpovědnost se projeví v jeho procesním neúspěchu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které musí účastník prokázat, vyplývá z hmotného práva, z příslušné hmotněprávní normy, která je při právním posouzení věci aplikována, a odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je ten který z účastníků povinen prokázat.“
Žalovaný sice výslovně podal dovolání do všech výroků rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o.s.ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o.s.ř. – nevznesl.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Úspěšnému žalobci, jemuž by příslušela jejich náhrada, však v tomto stadiu řízení nevznikly, neboť za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva nelze považovat stručné vyjádření, že „žalobce samozřejmě unesl důkazní břemeno svých tvrzení o půjčce.“
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu