ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2802.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2802/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) TRENDTEX TRADING, s. r. o. , se sídlem v Pecce 198, identifikační číslo 252 92 544, zastoupené JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem v Plzni, Houškova 524/30, a b) JUDr. M. A. , proti žalovanému J. G. , zastoupenému Mgr. Luďkem Holánem, advokátem se sídlem v Teplicích, Baarova 1594/16, o zaplacení 85.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 108 C 109/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. února 2015, č. j. 14 Co 689/2014-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni TRENDTEX TRADING, s. r. o. na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.808 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Aleše, advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobcem JUDr. M. A. a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 22. července 2014, č. j. 108 C 109/2012-127, zamítl žalobu, jíž se žalobci po žalovaném domáhali zaplacení 85.000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o odměně právního zástupce ustanoveného žalovanému.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. února 2015, č. j. 14 Co 689/2014-156, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku 85.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 85.000 Kč od 21. 2. 2012 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobci navrhli, aby dovolání žalovaného bylo jako nepřípustné odmítnuto (není v něm nastolena dovolacím soudem dosud neřešená právní otázka, ani otázka, kterou by odvolací soud vyřešil odchylně od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu), případně jako nedůvodné zamítnuto.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na přípustnost svého dovolání usuzuje žalovaný z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na „vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ , konkrétně otázky, „zda zavinil porušení své smluvní povinnosti, když postupoval podle pokynů a informací pracovnice stavební spořitelny, že splňuje podmínky pro schválení úvěru, a kupní smlouvu uzavřel s jejím souhlasem, avšak administrativním pochybením stavební spořitelny mu nakonec nebyl úvěr schválen“ . Současně s tím položil otázku, zda „měl a mohl tyto komplikace při vyřizování úvěru předvídat“ . Přestože ohlásil uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř., jeho námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Odvolací soud v posuzovaném případě vyšel ze zjištění, že žalovaný nezískal příslib, že mu bude poskytnut úvěr na složení kupní ceny (naopak byl pracovnicí stavební spořitelny upozorněn, že o schválení úvěru rozhoduje úvěrový výbor spořitelny), a přestože měl pochybnosti o své bonitě, uzavřel kupní smlouvu; předmětné nemovitosti přitom měl smluvně rezervovány od 9. 12. 2011 do 9. 2. 2012 a mohl tudíž vyčkat rozhodnutí o úvěru. Oproti odvolacímu soudu žalovaný prosazuje, že byl pracovnicí stavební spořitelny ujištěn, že splňuje podmínky pro schválení a poskytnutí úvěru, který mu měl sloužit k úhradě kupní ceny převáděných nemovitostí, a kupní smlouvu proto bez obav podepsal; neschválení úvěru nemohl předvídat (došlo k němu administrativním pochybením spořitelny) a porušení povinnosti uhradit řádně a včas sjednanou kupní cenu, která byla zajištěna smluvní pokutou, nezavinil.
Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Argumentuje-li žalovaný v dovolání nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jeho skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že není povinen smluvní pokutu plnit, neboť porušení povinnosti uhradit řádně a včas kupní cenu nezavinil (§545 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jako „obč. zák.“). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit (§241a odst. 2 o. s. ř. a contrario ).
Již v rozhodnutí ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že přechodné ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Vzhledem k uvedenému nepovažuje dovolací soud za potřebné konfrontovat ustanovení §545 odst. 3 obč. zák. s §4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, jak požaduje dovolatel. Ostatně odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na aplikaci ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., nýbrž na závěru, že žalovaný zavinil porušení povinnosti zaplatit kupní cenu řádně a včas. Pokud v rozhodnutí zmínil ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., činil tak pouze jako obiter dictum s odůvodněním, že ani z pohledu tohoto ustanovení nelze jednání žalovaného hodnotit jako přiměřeně opatrné a dostatečně odpovědné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje v části, v níž žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že jeho závěr o platnosti kupní smlouvy „je v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu“ , aniž přitom specifikuje, od kterého rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud podle jeho názoru v posuzovaném případě odchýlil. Z obsahu dovolání se pak podává, že žalovaný - odkazuje na rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k aplikaci §39 obč. zák. - není srozuměn s tím, že odvolací soud neposoudil požadavek žalobců za zaplacení smluvní pokuty jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti se sluší připomenout, že odvolací soud, který poměřoval výkon práva žalobců korektivem dobrých mravů, se platností ujednání o smluvní pokutě podle §39 obč. zák. nezabýval a žalovaný v dovolání absenci hodnocení platnosti právního úkonu z hlediska §39 obč. zák. nenamítá.
V první řadě je třeba připomenout, že otázka, zda výkonem práva žalobců dochází k porušení dobrých mravů, je především otázkou skutkovou. Úvahy nalézacích soudů o aplikovatelnosti §3 odst. 1 obč. zák. se vždy odvíjejí od posouzení všech zvláštností každého jednotlivého případu a dovolací soud je může přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. totiž patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007) vyložil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, popř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002, dále jen „R 5/2002“).
V posuzovaném případě odvolací soud ke kritizovanému právnímu závěru dospěl po pečlivém a komplexním zhodnocení konkrétních skutkových zjištění, jež jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná, a přesvědčivě jej odůvodnil; úvahy (že ujednání o smluvních pokutách obsažená v kupní smlouvě byla oboustranně vyvážená, že žalovaný měl dostatek času seznámit se s textem kupní smlouvy, přičemž jednal o koupi se zprostředkovatelem a nikoliv s žalobci), které odvolací soud vedly k závěru, že výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy, nejsou nepřiměřené a odpovídají judikatorním závěrům Nejvyššího soudu.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. února 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu