ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2815.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2815/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Š. S. , zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalovaným 1) Mgr. P. Z. , a 2) S teamu Krkonoš spol. s r.o. , se sídlem v Praze 6, Součkova 953/10 (identifikační číslo 639 96 154), zastoupeným (v době podání dovolání) JUDr. Petrem Paroubkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Tuklatská 2091/1, o 14.790 CAD, 20.016 USD a 3.392 CHF s příslušenstvími, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 EC 175/2010, o dovoláních účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, č.j. 20 Co 424/2015-368, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, č.j. 20 Co 424/2015-368, se v měnícím výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 20. 5. 2015, č.j. 9 EC 175/2010-319, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala, aby jí společně a nerozdílně zaplatili 14.790 CAD, 20.016 USD a 3.392 CHF se specifikovanými úroky z prodlení, v nákladovém výroku jej změnil tak, že žalovaným nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že na právní vztah žalobkyně a prvního žalovaného nelze aplikovat ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; jde o rodinný poměr otce a dcery, „od něhož se odvíjel i bezúplatný vztah sportovkyně a trenéra.“ První žalovaný si bez právního důvodu ponechal předmětné finanční částky náležející žalobkyni za umístění v závodech Světového poháru, i když s tím nesouhlasila; tím se na její úkor bezdůvodně obohatil (§451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Námitku promlčení vznesenou prvním žalovaným shledal odvolací soud důvodnou, neboť subjektivní (dvouletá) promlčecí doba práva na zaplacení (vydání) v pořadí poslední odměny vyplacené ve výši 3.392,- CHF začala běžet 19. 12. 2008 a řízení bylo zahájeno 30. 12. 2010 (§100 odst. 1, §107 odst. 1 obč. zák.). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že první žalovaný námitku promlčení nevznesl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Protože sporné částky představující odměnu žalobkyně převzal první žalovaný, není druhá žalovaná v řízení věcně legitimována. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud použil ustanovení §150 občanského soudního řádu; jako důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšným žalovaným shledal rodinněprávní vztah žalobkyně a prvního žalovaného a (nespornou) skutečnost existence dluhu prvního žalovaného, který však – v důsledku promlčení – není soudně vymahatelný.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli účastníci dovoláními (žalobkyně v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o věci samé, žalovaní ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů).
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Podle ustanovení §237 o.s.ř. je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Při posouzení právního vztahu z bezdůvodného obohacení mezi žalobkyní a prvním žalovaným jako vztahu občanskoprávního (nikoliv obchodního) odvolací soud důsledně vycházel z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, a ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011 (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4614/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 2419/2015, odmítl). Převzetí finančních prostředků, resp. šeků za žalobkyni mělo svůj bezprostřední původ v rodinněprávním vztahu, od něhož se odvíjel i vztah v oblasti vrcholového sportu, a nikoliv ve vzájemné podnikatelské činnosti, tzn. bez zřetele k tomu, zda oba byli v postavení podnikatelů.
Závěr odvolacího soudu týkající se určení okamžiku rozhodného pro počátek běhu promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. je v souladu s rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2039/2016, v němž Nejvyšší soud (ve věci týchž účastníků) dovodil, že je jím „okamžik, kdy se oprávněný dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je nabyl. Vyžadována je skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného, jíž ovšem není myšlena znalost právní kvalifikace, nýbrž toliko skutkových okolností, z nichž lze vznik práva z bezdůvodného obohacení dovodit. Oprávněný se o rozhodných okolnostech (vzniku bezdůvodného obohacení a osobě, jež se obohatila) ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. v podstatě dozví tehdy, má-li k dispozici údaje umožňující mu podat žalobu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, přičemž není rozhodné, zda měl možnost dozvědět se je již dříve.“ Počátek běhu subjektivní promlčecí doby je proto třeba vázat „k momentu, v němž žalobkyně získala ve shora popsaném smyslu vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení i subjektu, jenž se na její úkor obohatil“ (názor prosazovaný dovolatelkou, že subjektivní promlčecí doba začala plynout až v roce 2009, kdy se v osobní i pracovní rovině rozešla s prvním žalovaným, nemůže obstát).
Řešení otázky, zda vznesení námitky promlčení prvním žalovaným je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, který v řadě rozhodnutí vyložil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech , kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě , aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3543/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, nálezy Ústavního soudu z 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95 a z 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06).
Namítá-li žalobkyně nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a neprovedení „některých navržených důkazů“ , nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě však dovolací soud přihlíží – je-li jí řízení skutečně postiženo – pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Nepředložila-li k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání žalovaných je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237 o.s.ř.); ustanovení §150 o.s.ř. aplikoval v rozporu s tím, co je – s odkazy na judikaturu – uvedeno níže.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§150 o.s.ř.).
Výkladem ustanovení §150 o.s.ř. – právní normy, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě ji sám vymezil z předem neomezeného okruhu okolností – se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nich vyložil, že rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je obecně ovládáno zásadou úspěchu ve věci. Odchylka od této zásady je možná jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Těmi se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat po úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o.s.ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014, ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4290/2015, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2986/2015, a ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1270/2015; k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007; srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005).
Moderace náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů je v projednávané věci výsledkem neúplného, tj. nesprávného právního posouzení, protože odvolací soud k ní přistoupil hodnocením izolovaně vybraných skutečností (rodinněprávní vztah žalobkyně a prvního žalovaného, existence promlčené pohledávky žalobkyně), aniž zvažoval další relevantní okolnosti spjaté zejména s četností soudních sporů probíhajících mezi účastníky a s dopadem nepřiznání náhrady nákladů do majetkových poměrů účastníků. Nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by navíc mělo být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně – jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením.
Jelikož dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. žalovaní uplatnili důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve vymezených (akcesorických) výrocích podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. 3. 2017
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu